ECLI:CZ:US:1998:3.US.329.97
sp. zn. III. ÚS 329/97
Nález
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. Z.a L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 25 Co 251/96, a rozsudku Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 4 C 198/92, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 21. 12.
1995, sp. zn. 4 C 198/92, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 11. 2. 1997, sp. zn. 25 Co 251/96, se z r u š u j í.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem (§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadly
stěžovatelky rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne
21. prosince 1995 (sp. zn. 4 C 198/92) a spolu s ním též rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 1997 (sp. zn. 25 Co
251/96) a tvrdily, že těmito pravomocnými rozhodnutími obecné
soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručená
základní práva plynoucí jak z Ústavy ČR (čl. 95 úst. zák. č.
1/1993 Sb.), tak z Listiny základních práv a svobod (čl. 11 a čl.
36); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát - stručně
shrnuto - tím, že
a) výměr, jímž bylo rozhodnuto o znárodnění zestátněním části
(v řízení před obecnými soudy blíže označených a popsaných)
nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 2281 u Katastrálního
úřadu v Benešově (knihovní vložce č. 10 pozemkové knihy pro kat.
úz. B.) náležejících vlastnicky jejich právním předchůdcům, byl
vydán jiným orgánem než orgánem k tomu podle zákona (č. 118/1948
Sb.) oprávněným,
b) tento výměr (vydaný v roce 1960) směřuje výslovně vůči
"knihovním vlastníkům" uvažovaných nemovitostí (právním
předchůdcům stěžovatelek, tj. dnes již zemřelým manželům Š.,
každému k jedné ideální polovině), a to přesto, že v době jeho
vydání tímto vlastníkem k jedné ideální polovině (na základě
dědění po zemřelém otci L. Š.) byla již jedna ze stěžovatelek (J.
Z.), jíž však výměr o zestátnění znárodněním nebyl doručen,
a nadto byl vydán mimo odpovědnost příslušného ministra. Z těchto
tvrzení posléze stěžovatelky vyvozují závěr, že samo řízení
o zestátnění znárodněním, již dříve zmíněných nemovitostí, trpí
takovými vadami, které zakládají nulitu příslušných správních
aktů, což ve svých důsledcích znamená, že zestátnění vůči "majetku
jejich rodiny nebylo provedeno po právu", a že ve skutečnosti
tento majetek na tehdejší čsl. stát vlastnicky nepřešel.
Co do procesní stránky stěžovatelky obecným soudům vytýkají,
že (v souvislosti s úvahami o přiměřenosti kupní ceny části
nemovitosti prodaných později vedlejším účastníkům) založily svá
rozhodnutí na znaleckém posudku "ústavu", jímž však byla soukromá
právnická osoba (obchodní společnost S., spol. s r. o.), aniž by
se však dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly
s předchozím znaleckým posudkem (ing. M.), jehož znalecké závěry
jsou výrazně rozdílné. Ve zbytku pak v ústavní stížnosti provedly
podrobný a obšírný právní rozbor dané problematiky a - dospěvše
k závěru, že všechny vytýkané vady, jak v meritu věci, tak
v procesním postupu obecných soudů, vyústily v protiústavnost
porušením již dříve citovaných ustanovení ústavního pořádku
republiky - navrhly, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí
obecných soudů, jak vpředu byla označena, zrušil.
Předsedkyně senátu odvolacího soudu, z něhož ústavní
stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k ústavnímu jednání bez
uvedení důvodů nedostavila a v písemném sdělení, aniž by vznesla
konečný návrh (č. l. 29 spisu), odkázala na "text napadeného
rozsudku". Vedlejší účastníci M. K. a L. K., přednesem společného
zástupce u ústního jednání, se vyjádřili tak, že vývody
stěžovatele v jednotlivých námitkách odmítli, zdůraznili, že
dokazování před obecnými soudy včetně dokazování znaleckého
proběhlo zcela ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu
a že také samotná rozhodnutí obecných soudů, jak po skutkové
stránce, tak v právním posouzení dané materie, zcela splňují
požadavky zákona na soudní rozhodnutí kladené; navrhli proto, aby
ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník ing. Z. K. v mezidobí (dne 13. listopadu
1997) zemřel (č. l. 28 spisu); v této skutečnosti Ústavní soud
však neshledal překážku, která by projednání ústavní stížnosti
bránila (§63 zák. č. 182/1993 Sb., §107 o. s. ř.). Jak
z odůvodnění samotné ústavní stížnosti a z odůvodnění jí
napadených rozhodnutí obecných soudů, tak z obsahu spisu obecného
soudu (Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. 4 C 198/92),
který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá následující skutkový děj:
Posuzované nemovitosti tvoří bývalý mlýn (číslo evidenční
08) a st. p. č. 4565 kat. úz. B., obce B.; tyto nemovitosti (spolu
s dalšími) nabyli právní předchůdci stěžovatelek (dnes již zemřelí
jejich rodiče manželé B. a L. Š.), jednak na základě rozvrhového
usnesení z roku 1934 (E 30/34), jednak na základě notářského
snímku z roku 1943. Provoz mlýna byl zakázán v roce 1952 a k 1.
lednu 1953 jej převzal národní podnik S. m. a později (k 7. lednu
1954) K. v. p. v P., závod v B.; samotný mlýn jako takový nebyl od
roku 1951 provozován, jeho budova řadu let nebyla užívána vůbec,
resp. částečně sloužila jako skladové prostory (O. v.), až posléze
jej v roce 1981 Z. n. a z. p., jako národní majetek pro podnik
přebytečný, prodal vedlejším účastníkům (za částku 4 780 Kčs) jako
(po změně užívání a přestavbě) objekt rekreační.
Samotné řízení o zestátnění znárodněním všech nemovitostí
náležejících právním předchůdcům stěžovatelek (jaké byly právní
vztahy k nemovitostem znárodněním dotčených od roku 1952 do
okamžiku zahájení řízení o zestátnění nebylo zjišťováno) bylo
ukončeno vydáním výměru Ministerstva potravinářského průmyslu ze
dne 13. října 1960 (zn. 110775/118/60-01 Dr. O.), a to s odkazem
na zákon č. 118/1948 Sb., ve znění zák. č. 64/1951 Sb.; následným
výměrem (Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků v Praze) ze
dne 3. února 1967 (čj. 98/302/67-02/K) byla část dříve
zestátněných nemovitostí ze zestátnění vypuštěna (a vrácena
dřívějším vlastníkům), zatímco zestátnění samotného mlýna (se
stavební plochou) zůstalo nedotčeno.
Kupní smlouvou ze dne 2. dubna 1981, uzavřenou mezi
Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem n. p. Praha, jako
prodávajícím, a druhým a třetím vedlejším účastníkem (manžely ing.
M. a L. K.), jako kupujícími, byl mlýn se stavební parcelou prodán
za částku 4 780,- Kčs; darovací smlouvou ze dne 2. července 1982
nabyl tyto nemovitosti (od svých rodičů) prvý vedlejší účastník,
který je má ve své držbě dosud.
Takto zjištěný skutkový základ věci posoudily obecné soudy
obou stupňů ve smyslu zák. č. 403/1990 Sb. shodně tak, že
stěžovatelkám přiznaly postavení oprávněných osob [§3 odst. 1
písm. c) cit. zák.], zatímco stran vedlejších účastníků dovodily
absenci zákonných znaků (§4 odst. 2 cit. zák.), neboť
stěžovatelkám se pro důkazní nouzi nepodařilo prokázat, že by
posuzované nemovitosti vedlejší účastníci (v řízení před obecnými
soudy žalovaní) nabyli v "rozporu s tehdy platnými předpisy" nebo
" na základě protiprávního zvýhodnění", když co do výše kupní ceny
(ve výši 4 780,- Kčs) a její přiměřenosti opřely svůj závěr
o znalecký posudek "znaleckého ústavu S., spol. s r. o.". Co do
samotného zestátňovacího aktu znárodněním, obecné soudy obou
stupňů odmítly (vpředu naznačené) námitky stěžovatelek a usoudily,
že "výměr ze dne 13. září 1960 byl doplněn a částečně zrušen
výměrem z 3. února 1967", jímž byl stanoven "definitivní rozsah
znárodnění, jehož účinek se vztahoval zpětně k roku 1953 a okruhu
osob, jichž se znárodnění týkalo".
Ústavní stížnost je důvodná.
Již v nálezu ve věci III. ÚS 114/93 (publ. in Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 23,
Praha, 1994) Ústavní soud vyložil důvody, pro které proces
zestátnění znárodněním podle těch kterých dekretů prezidenta
republiky (jak co do rozsahu, tak i důsledků z něj plynoucích)
nemohl probíhat jinak, než pod přímou politickou a ústavní
odpovědností věcně příslušného ministra, a proč tuto jeho
odpovědnost nelze zaměňovat (nahradit) úřadem (ministerstvem),
jemuž stojí v čele a dále, jaké důsledky plynou z té skutečnosti,
jestliže v průběhu zestátňovacího (znárodňovacího) procesu nebylo
politické a ústavní odpovědnosti ministra dbáno; protože jde
o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
a tudíž o nález obecně přístupný (§59 zák. č. 182/1993 Sb.),
zcela postačí na něj co do jeho vývodů, odůvodnění a závěrů
odkázat s tím, že pod aspektem zásad tam vyložených jeví se závěry
obecných soudů, co do ústavnosti zestátňovacího procesu
znárodněním nemovitostí náležejících dříve právním předchůdcům
stěžovatelek, ne-li jako krajně problematické, pak alespoň jako
předčasné.
Podle přesvědčení Ústavního soudu bude nezbytné, aby
v následném řízení obecné soudy především odstranily důvodnou
pochybnost, zda ministr (dle samotného zestátňovacího výměru
ministerstvo) potravinářského průmyslu byl k vydání dotčeného
výměru vůbec oprávněn (obecnými soudy citovaný zákon č. 118/1948
Sb. takové oprávnění svěřil ministru vnitřního obchodu), zda
případné zmocnění plynoucí ze zákonného opatření tehdejšího
předsednictva Národního shromáždění č. 40/1962 Sb. bylo následně
ratihabováno (čl. 60 odst. 2 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) a stalo se
tak platnou součástí tehdejšího právního řádu a posléze zda vůbec,
případně jakým způsobem, vešel dotčený výměr o zestátnění
znárodněním posuzovaných nemovitostí do právní moci. Pochybnosti
budí rovněž závěr obecných soudů o tom, že podkladové rozhodnutí
ministerstva potravinářského průmyslu (tj. jeho výměr ze dne 13.
září 1960, čj. 110775/118/60-01 Dr. O.) bylo "opraveno výměrem
Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků v Praze (ze dne 3.
února 1967, čj. 98/302/67-02/K)", a že jím "bylo zrušeno",
(odvolací soud), případně že jím byl "původní rozsah znárodnění
z roku 1960 v roce 1967 změněn - zúžen" (soud prvého stupně),
neboť - odhlédnuto od toho, že v této otázce si obecné soudy
protiřečí (výměr opraven, zrušen a contr. rozsah znárodnění zúžen)
- v současných skutkových zjištěních pro takovéto závěry (přesněji
řečeno jen pro jeden z nich) není dostatečného podkladu.
Postihlo-li totiž (způsobem zákonu odpovídajícím) rozhodnutí
ministerstva potravinářského průmyslu (dříve citovaný výměr) celý
nemovitý majetek právních předchůdců stěžovatelek, pak tento
majetek jako takový přešel na (tehdy) čsl. stát a jakékoli
následné majetkové dispozice s ním (včetně částečného vrácení
původním majitelům) měly již charakter samostatných právních úkonů
bez jakékoli podmíněné souvztažnosti k samotnému zestátňovacímu
aktu, pokud ovšem následné rozhodnutí Ústřední správy nákupu
zemědělských výrobků v Praze (byla-li k tomu oprávněna) výslovně
předchozí rozhodnutí ministerstva potravinářského průmyslu
s účinností ex tunc nezrušilo.
V těchto souvislostech bude ovšem nezbytné dostatečně
přesvědčivým způsobem vypořádat se s námitkami prvé stěžovatelky,
totiž že (s ohledem na své postavení dědičky a s ohledem na
důsledky plynoucí z rozhodnutí Státního notářství v Benešově ze
dne 27. srpna 1958 ve věci D 462/57) "nikdy nebyla zbavena svého
vlastnictví" k v úvahu přicházejícím nemovitostem, a to - mimo
jiné - též pro vytýkané procesní vady v samotném zestátňovacím
procesu. Podle přesvědčení Ústavního soudu nejsou (zatím) bez
významu ani dosud nevyvrácená skutková tvrzení stěžovatelky, podle
nichž provoz mlýna byl zakázán v roce 1951 a od té doby nebyl již
nikdy provozován. Bude proto na místě, aby se obecné soudy alespoň
pokusily zjistit, kdo a na jakém (zákonném) podkladě takový zákaz
vydal, zda se tak stalo v souladu s tehdejším právním řádem
a zejména jaké okolnosti vedly k tomu, že k zestátňovacímu procesu
došlo až v roce 1960 a že posléze mezi účastníky řízení sporné
nemovitosti přecházely do dispozice různých podniků a pokud vůbec
sloužily hospodářsky rozumnému účelu, byly obhospodařovány více
méně ad hoc. Naznačená skutková zjištění mohla by napomoci úvaze,
zda zestátnění majetku právních předchůdců stěžovatelek (či
stěžovatelek samotných) bylo výrazem v té době panujících
společensko-ekonomických názorů (a splňovalo tak výslovně
vyjádřený účel a podmínky zákona č. 118/1948 Sb.), či zda ve
skutečnosti nešlo o důsledky doktríny o třídním boji a zatlačování
třídních nepřátel, pro niž akt zestátnění byl jen záminkou.
Pokud pak jde o právní postavení vedlejších účastníků,
dospěly obecné soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že sporné
nemovitosti nabyli v roce 1981 kupní smlouvou, kterou uzavřeli se
"Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem n. p. Praha, jménem
Československého státu"; z důvodů vyložených Ústavním soudem ve
věci III. ÚS 95/97 budí tento závěr pochybnost, zejména co do
platnosti zmíněné smlouvy.
Podle dříve uznávaných zásad o tzv. socialistickém
vlastnictví, majetek čsl. státu byl svěřován různým
(socialistickým) organizacím do tzv. operativní správy (ta ostatně
v posuzované věci svědčila - podle zjištění obecného soudu I.
stupně - již zmíněnému národnímu podniku - odštěpnému závodu B.,
tedy zřejmě organizační složce bez právní subjektivity), která
však plně vlastnické právo k němu nevyčerpávala a ve své podstatě
znamenala jen právo jeho užívání spolu s případným právem na
výtěžek; v důsledku toho dispozice s takovým majetkem formou
zcizení (mimo převod do obdobné správy jiné organizace) byla
zpravidla vyloučena, a pokud jako výjimka byla přípustná, byla
podmíněna zpravidla předchozím schválením nadřízených složek
a řadou podmínek, které se však nikdy nedotýkaly právního
postavení (subjektivity) čsl. státu jako vlastníka. Jestliže
v posuzované věci jednal "jménem Československého státu" národní
podnik, bude třeba blíže objasnit, z čeho (a zda platně) takové
zmocnění vyplývalo, případně, zda jde o kupní smlouvu vůbec
platnou, a to navzdory tomu, že samotná smlouva byla Státním
notářstvím v Benešově (R I 684/81) registrována, neboť v posléze
zmíněném případě by šlo o registraci provedenou v rozporu
s příslušnými předpisy (§63 odst. 1 zák. č. 95/1963 Sb.), přičemž
se jeví žádoucí, aby ve smyslu námitek stěžovatelek, co do
obligatorní nabídkové povinnosti prodávajícího subjektu, byly
provedeny jimi nabídnuté důkazy podlamující zatím správnost závěrů
obecných soudů, že stran koupě posuzovaných nemovitostí nebylo
jiných zájemců než vedlejší účastníci sub. 1 a 2. Co do
přiměřenosti výše kupní ceny, dané tehdy platnými předpisy, měly
obecné soudy k dispozici dva znalecké posudky s protichůdnými či
jinak rozpornými zjištěními (za předpokladu, že posudek
společnosti S. náležitosti - podmínky - znaleckého posudku
splňoval); bylo proto zcela na místě rozpory v nich odstranit
obvyklým postupem plynoucím z konstantní judikatury obecných
soudů, jak na ni poukazují stěžovatelky a jak to také odpovídá
ústavním garancím spravedlivého procesu (viz nález ve věci III. ÚS
150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 2., č. 49, vydání 1. Praha, 1995). Naznačená pochybení
obecných soudů, ať věcná či procesní, ocitla se v rozporu
s požadavkem spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů
účastníků soudního řízení (§1 o. s. ř.), se zásadami dotýkajícími
se hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jakož i s požadavky
kladenými zákonem na vlastní rozhodnutí (§157 odst. 2, 3 o. s.
ř.); povaha a rozsah těchto pochybení zasáhly již svou intenzitou
do ústavních kautel ústavně zaručeného základního práva na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ve
svých důsledcích porušily též kautely dané čl. 90 a čl. 95 odst.
1 před středníkem úst. zák. č. 1/1993 Sb.; nezbylo proto než obě
ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit [§82
odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], zejména když zjištěnými
vadami jsou postižena rozhodnutí obecných soudů obou stupňů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 29. 1. 1998