ECLI:CZ:US:2011:3.US.3290.11.1
sp. zn. III. ÚS 3290/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Hanou Kukrálovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. Ul 74/2011, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011, č. j. 15 Cm 172/2006-248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčena, že jimi jí byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že došlo k porušení článku 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl návrh stěžovatelky ze dne 5. 10. 2011 na určení lhůty k provedení procesních úkonů Městským soudem v Praze, a to jmenovitě k nařízení jednání v její věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 15 Cm 172/2006. Nedůvodnost návrhu vyvodil soud ze zjištění, že stěžovatelka činila v řízení řadu procesních úkonů (návrhy na osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, doplnění žaloby, změny žalobního petitu, návrhy na přistoupení dalších účastníků), které směřování k nařízení jednání objektivně ztěžovaly a jimiž se soud prvního stupně adekvátně zabýval a rozhodoval o nich; v této souvislosti nepřehlédl ani to, že stěžovatelku v řízení zastupovali postupně různí soudem ustanovení zástupci, kteří sami žádali, aby byli posléze zastoupení zproštěni. Posledním úkonem, který soud prvního stupně v právní věci stěžovatelky učinil, bylo vydání (též ústavní stížností napadeného) usnesení ze 7. 10. 2011, č. j. 15 Cm 172/2006-248, jímž k návrhu stěžovatelky ze dne 7. 10. 2010 připustil změnu žaloby a současně opakovaně vyzval stěžovatelku (když předchozí výzva zůstala bezvýsledná), aby ve lhůtě 15 dnů svůj návrh potřebným způsobem doplnila a odstranila stávající (označené) vady. Návrhu stěžovatelky na určení lhůty k nařízení jednání nebylo možno vyhovět už proto, že tato lhůta dosud neuplynula.
V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje dosavadní průběh řízení před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 15 Cm 172/2006 a tvrdí, že ve věci vyvíjela veškerou možnou aktivitu, kterou lze na ní požadovat, a snažila se předejít průtahům v řízení, současně však s ohledem na právní složitost věci (řízení o ochranu práv majitele ochranné známky) a své majetkové poměry žádala v řízení opakovaně o ustanovení v této agendě kvalifikovaného advokáta. "Zásadně odmítá" úsudek vrchního soudu, že vytýkané průtahy řízení sama způsobila, jakož i jeho domněnku, že soudem ustanovení zástupci "zřejmě pro neshodu se žalobkyní" žádali o zproštění zastupování, a osvětluje (jiné) důvody, jež soudem ustanovené zástupce k žádosti o zproštění vedly. Vposledku podaným žádostem o ustanovení zástupce pak nebylo vyhověno vůbec, ačkoliv se její majetkové poměry od podání žaloby zhoršily a "osvobození od soudních poplatků nebylo nikdy zrušeno"; takový postup soudu považuje stěžovatelka za porušení svého práva na právní pomoc a principu rovnosti účastníků řízení. K ústavní stížností napadené výzvě městského soudu, aby doplnila návrh změny žaloby a odstranila vytknuté vady, pak stěžovatelka namítá, že toho není bez pomoci ustanoveného advokáta sama schopna, a i z tohoto důvodu "opakovaně navrhovala soudu (naposledy podáním .... 26. 10. 2011) přibrání znalce".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka v části ústavní stížnosti (obsahově) směřující proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na určení lhůty k úkonu, jež je jediným relevantním rozhodnutím, jehož přezkoumání se lze nyní domáhat, se dovolává (v podstatě výlučně) porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jí v řízení o návrhu na určení lhůty k úkonu upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že by její procesní práva zde mohla být dotčena.
Jinak by tomu mohlo být až v situaci, kdy by interpretace podústavního práva, již obecný soud zvolil (a tomu korespondující procesní postup), byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatelky však rozhodný právní závěr vrchního soudu, že návrhu na určení lhůty k nařízení jednání v její věci vyhovět nelze, neboť jí podaná žaloba (její změna) trpí vadami, jež je nutno odstranit a v době vydání rozhodnutí dosud neuplynula lhůta k jejich odstranění stanovená, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
K názoru stěžovatelky, že postupem soudů v řízení (zde zejména v řízení před městským soudem) byla dotčena i ve svém právu na rovné postavení a na právní pomoc tím, že se jí v řízení nedostalo adekvátního právního zastoupení, se pak jen připomíná, že podmínkou pro ustanovení zástupce z řad advokátů soudem je především zjištění o nepříznivých majetkových poměrech účastníka řízení; okolnost, že majetkové poměry stěžovatelky neodůvodňují (oproti jejímu názoru) osvobození od soudních poplatků a že tudíž jejímu návrhu na ustanovení právního zástupce (§30, §138 o. s. ř.) vyhovět nelze, se přitom podává jak ze zjištění soudu v tomto řízení (srov. usnesení sp. zn. 15 Cm 172/2006-232 ze dne 4. 4. 2011), ale i ze závěrů soudů v jiných řízeních, která stěžovatelka současně vede (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 2789/10, sp. zn. III ÚS 271/11, sp. zn. IV. ÚS 2209/10 a další).
V části, v níž ústavní stížnost směřuje formálně (podle jejího petitu) proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011, č. j. 15 Cm 172/2006-248, jímž tento soud vyzval stěžovatelku k doplnění změny žaloby o vylíčení rozhodných skutečností a doplnění jejího petitu, jde pak o návrh, jenž není přípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť je v kolizi s principy subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže proti němu stěžovatelka podala odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, což platí i tehdy, naznačuje-li se Ústavnímu soudu, že odvolání zde přípustné není (§202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.). Ostatně je evidentní, že napadeným - výlučně procesním - rozhodnutím základní ústavně chráněná práva být dotčena objektivně ani nemohou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost zčásti jako zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu