ECLI:CZ:US:2000:3.US.330.99
sp. zn. III. ÚS 330/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu J. Z., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, na zahájení řízení před Ústavním soudem směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 199, sp. zn. 8 To 162/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 3 T 60/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 8 To 162/99 a stejně tak i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 3 T 60/98. To s tím, že označenými rozhodnutími a postupem soudů obou stupňů byla porušena jeho základní práva obsažená v čl. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a konečně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 60/98, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl odsouzen citovaným rozsudkem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, když byl uznán vinným trestnými činy loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák), vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 tr. zák. Dále byl zproštěn obžaloby pro trestné činy krádeže dle §247 odst. 1, 2, tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. O odvolání navrhovatele, obvodního státního zástupce i poškozené rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 8 To 162/99, podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 trestního řádu (dále tr.ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině tr. činem loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a také ve výroku, kterým byl navrhovatel (jako obžalovaný) dle §226a) tr.ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu I. stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl, přičemž jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud jde o trestné činy vydírání a porušování domovní svobody, jimiž byl uznán rozsudkem soudu I. stupně vinným, jakož i o zproštění trestného činu, který byl obžalobou kvalifikován jako ohrožování mravní výchovy mládeže, neshledal porušení zákona s tím, že věc byla náležitě skutkově objasněna, důkazně podložena, tyto důkazy zhodnoceny při respektování práv obhajoby. Poukázal na výpověď poškozené, která koresponduje i s výpověďmi dětí podpořenou i znaleckým posudkem, který potvrdil jejich věrohodnost (trestný čin vydírání) i výpověď poškozené, samotného navrhovatele i svědka H. (trestný čin porušování domovní svobody). U trestného činu krádeže dle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (pro který byl navrhovatel soudem I. stupně zproštěn) dospěl odvolací soud k závěru, že předmětný výrok byl učiněn předčasně, když nebyl prověřen pohyb peněz na účtech jak poškozené tak i navrhovatele, a to právě v kritické době, kdy mělo ke krádeži dojít, včetně skutečnosti, že v rozhodné době měl navrhovatel obdržet na autorských honorářích větší částku peněz. Vymezil potom další rozsah dokazování, které bude zapotřebí ve věci provést.
Proti uvedeným rozhodnutím soudů obou stupňů podal navrhoval návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem s tím, že jejich vydáním (stejně jako postupem orgánů činných v trestním řízení v celém jeho průběhu) byla zasažena jeho ústavně garantována práva obsažená v čl. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a konečně i v čl. 6 Úmluvy. V rámci podaného návrhu opakoval argumentaci užitou před obecnými soudy a jádrem jeho námitek je tvrzení, že nebyla zvážena dostatečně jeho obhajoba (nebyly akceptovány jím navrhované důkazy a důkazy provedené nebyly objektivně hodnoceny případně nebyla respektována zásada in dubio pro reo). Má takto za to, že nebyly provedeny výpovědi svědků, kteří měli prokázat, že mu poškozená hrozila trestním stíháním, poukázal i na jeho dle názoru nevěrohodnost výpovědí nezletilých dětí i nepřesvědčivou výpověď a celkový postoj soudních znalců z oboru dětské psychiatrie a psychologie. Ohledně soužití s poškozenou potom uvedl, že v kritické době (výměna zámku) s ní žil jako druh v jejím bytě a v tomto směru byl také s poškozenou domluven. Uzavřel s tím, že orgány činné v trestním řízení a (a zejména v řízení přípravném) dávaly nekriticky víru tvrzením poškozené a jeho vyjádření zpochybňovaly, čímž nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyjádřenou příkazem, že musí být slyšena i druhá strana. Obě rozhodnutí potom navrhl v napadených výrocích zrušit.
Na žádost Ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřil i Městský soud v Praze, který stručně odkázal na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí.
Po zvážení všech skutečností plynoucích z příslušného spisového materiálu i obsahu podaného návrhu dospěl ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a tedy ani jejich vrcholem. Proto mu také nepřísluší vykonávat dohled nad jejich činností a do té může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže byla jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněná ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR. V daném případě Ústavní soud taková porušení neshledal. Jádrem návrhu je polemika navrhovatele se skutkovým zjištěním obecných soudů a z něho vyvozenými právními závěry. Nelze mít za to, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, tedy procesního předpisu, který formou zákona upravuje postup kompetentních orgánů v rámci trestního řízení. Zejména z hlediska ust. §2 odst. 6 trestního řádu zvážil míru provedených důkazů a jejich věrohodnost způsobem, který odpovídá zákonu a nelze jejich rozsah či postup jakým byly provedeny, označit za nezákonný či dokonce protiústavní. Co se týče prvého skutku je zřejmé, že poškozená vypovídala v průběhu celého trestního řízení stejně, její výpovědi jsou konzistentní. Ani stanoviska soudních znalkyň nelze pokládat za zřejmě nepřiměřená či nevěrohodná, ostatně jejich podjatost v průběhu trestního řízení navrhovatel nenamítal. Stran druhého skutku potom soud spolehlivě zjistil, že v době kdy k němu došlo bezpochyby vztah mezi navrhovatelem a poškozenou nevykazoval znaky poměru druhovského. Ústavní soud tak uzavírá, že v projednávaném případě nebyla zasažena navrhovatelova základní práva či svobody, a to ani v namítané nerovnosti, či v jeho právu na obhajobu (které také dostatečně využil), když z již uvedeného plyne, že nebyla zasažena ani jeho základní práva obsažená v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (čl. 1 Ústavy ČR je deklaratorním ustanovením). Z uvedeného pohledu byla i ve vlastním slova smyslu naplněna namítaná zásada audiatur et altera pars.
S poukazem na uvedené skutečnosti pak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu