ECLI:CZ:US:2018:3.US.3371.16.1
sp. zn. III. ÚS 3371/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vinaře, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, sídlem Na Výsluní 1234, Neratovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016 sp. zn. 5 Ntd 14/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo dle stěžovatelova tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále mělo podle stěžovatele dojít k porušení čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 a 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Napadeným usnesením rozhodoval vrchní soud o stěžovatelově návrhu, předloženém vrchnímu soudu předsedou senátu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), na odnětí a přikázání věci jinému soudu stejného druhu a stupně, doplněného námitkou místní nepříslušnosti okresního soudu. Vrchní soud napadeným usnesením věc okresnímu soudu neodňal. Stěžovatel tento návrh opřel o tvrzené zpochybnění objektivity všech soudců okresního soudu, neboť jeho dřívější obhájce žije v partnerském svazku s jednou ze soudkyň okresního soudu. Příslušný předseda senátu je zároveň předsedou okresního soudu, a tedy nadřízeným uvedené soudkyně. Tato skutečnost zakládala u stěžovatele nedůvěru v objektivní rozhodování všech soudců okresního soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kde zmíněný předseda senátu rovněž v minulosti působil. Výše uvedené skutečnosti však nezakládají dle vrchního soudu žádnou překážku pro řádné projednání a rozhodnutí věci. Ani dřívější působení předsedy u krajského soudu pak takovou překážkou není.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele v jeho věci nerozhodoval nestranný a nezávislý soud. Zároveň stěžovatel vytýká soudům, že neprovedly jím navrhované důkazy a k důkazům hovořícím ve stěžovatelův prospěch vůbec nepřihlédly. Vzhledem k tomu, že soudy neprovedení důkazů dostatečně nezdůvodnily, jde o tzv. opomenuté důkazy. V tomto směru stěžovatel poukazuje na SMS zprávy JUDr. Chmury (bývalého stěžovatelova obhájce). Soudy rovněž nevyslechly dotčenou soudkyni. Vrchní soud dále porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce, když v průběhu řízení byla věc předána jinému senátu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
4. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vrchní soud. Ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru nebyla stěžovatelova ústavní práva porušena. V daném řízení nebyly shledány žádné okolnosti, které by odůvodnily odnětí věci okresnímu soudu. Na vrchním soudě byl projednaný návrh přidělen v souladu s rozvrhem práce senátu 5 To. Zároveň byl další stěžovatelův návrh přidělen senátu 2 To. Tento návrh byl po vydání napadeného rozhodnutí vyřízen přípisem s odkazem na napadené rozhodnutí.
5. Stěžovatel svého práva repliky nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zčásti pouze zopakoval své námitky z předchozího řízení, týkající se údajné podjatosti některých nebo všech soudců okresního soudu ve spojení s námitkou místní nepříslušnosti okresního soudu. S těmito námitkami se však dostatečně vypořádal vrchní soud v napadeném rozhodnutí a Ústavní soud zde neshledal nic, co by mu mohl z hlediska ústavnosti jeho rozhodnutí vytknout.
8. Vrchní soud dospěl k závěru, že okresní soud má být příslušným soudem, neboť ke spáchání skutku došlo na různých místech. V takovém případě je příslušným soudem ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu. Sám okresní soud žádné pochybnosti o své vlastní příslušnosti přitom neměl. Zároveň vrchní soud neshledal žádné důležité důvody ve smyslu §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro které by měla být věc okresnímu soudu odejmuta.
9. K jeho závěru, dle nějž partnerský vztah jedné ze soudkyň a stěžovatelova bývalého obhájce nemůže založit překážku spravedlivého rozhodnutí věci jiným soudcem téhož soudu, nemá Ústavní soud rovněž co dodat, mimo to, že jej musel (jinak by byl nepřípustný) posoudit jen z důvodu provázanosti s jinou argumentací stěžovatele. Za ústavně přijatelné je třeba v tomto směru považovat i nevyslechnutí uvedené soudkyně. Sám stěžovatel, ač namítá neprovedení jím navržených důkazů (toliko povšechně ukazuje na neprovedení SMS zpráv a nevyslechnutí uvedené soudkyně - partnerky jeho bývalého obhájce), nepoukazuje na žádnou skutečnost, která by mohla objektivně zpochybnit nezaujatý vztah příslušného předsedy senátu ke stěžovatelově věci. Především stěžovatel neuvádí, jak by provedení důkazů mohlo být za výše uvedeného stavu relevantní pro rozhodnutí o odnětí věci. V této části ústavní stížnosti tak Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových práv. Jeho námitky byly posouzeny a vypořádány ústavně přípustným způsobem.
10. Opodstatněnost pak nelze přiznat ani stěžovatelově námitce ohledně porušení práva na zákonného soudce. Jak uvádí vrchní soud ve svém vyjádření, byla stěžovatelova stížnost rozhodnuta senátem 5 To v souladu s rozvrhem práce. Stěžovatel tuto skutečnost žádným způsobem nezpochybnil a sám ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní porušení rozvrhu práce či jiného pravidla pro přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. senátům, nýbrž toliko neurčitě namítá existenci jakýchsi účelových předávání věcí mezi soudci. Taková námitka však vzhledem k výše uvedenému zůstává zcela nepodložená. I v tomto směru tedy postup a rozhodnutí vrchního soudu, kterým nebyla podle §25 trestního řádu odňata věc stěžovatele okresnímu soudu, plně obstojí.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu