ECLI:CZ:US:2014:3.US.3377.14.1
sp. zn. III. ÚS 3377/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Slabáka, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. srpna 2014 č. j. 1 Afs 66/2014-55 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2014 č. j. 29 Af 15/2012-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byla dne 21. 10. 2014 doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí vyplývá, že v roce 2009 vyměřil Celní úřad v Břeclavi stěžovateli penále (ve výši 86 814 Kč) za prodlení s placením splatné částky celního dluhu, který byl stěžovateli vyměřen v roce 1995. Proti rozhodnutí o vyměření penále se stěžovatel odvolal s tím, že se neocitl v prodlení s placením celního dluhu předepsaného platebním výměrem v roce 1995, neboť tento výměr mu nebyl doručen zákonem stanoveným způsobem a nemohl proto nabýt právní moci. Odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru ve věci penále bylo zamítnuto.
3. Žalobu stěžovatele napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně zamítl a následně byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta též kasační stížnost stěžovatele. Obecné soudy učinily v této věci shodný právní závěr, že stěžovatel ohledně uplatněné námitky nedoručení předmětného platebního výměru, resp. neúčinnosti jeho doručení, neunesl ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. K námitce stěžovatele, týkající se nesprávného postupu správních orgánů, spočívajícího v odmítnutí provedení navrženého důkazu (znaleckého posudku), se správní soudy v napadených rozhodnutích vyjádřily tak, že jakkoliv se o procesní vadu jednalo, nemohla způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že platební výměr mu nebyl nikdy doručen, přičemž okolnosti jeho doručení mu nejsou známy, neboť se úkonu doručení neúčastnil. Namítaný nedostatek podpisu na doručence chtěl stěžovatel prokázat navrženým znaleckým posudkem v oboru písmoznalectví, avšak správní orgány stěžovateli nevyhověly. Pokud mu platební výměr nebyl doručen způsobem souladným se zákonem, bylo na příslušném správním orgánu, aby doručení prokázal, a to bez ohledu na to, kdy došlo k uplatnění námitky neúčinnosti doručení ze strany stěžovatele. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu, v němž je odkazováno na předcházející judikaturu, nepovažuje stěžovatel za dostatečné.
II.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
6. Ústavní soud dále přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ve vztahu k namítanému deficitu spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně judikuje, že tento se v rovině právního posouzení věci projevuje poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem (předpisů) je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (viz např. usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 3361/12, dostupné na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel namítal, že právní závěry soudů, ve vztahu k jím navrhovanému doplnění dokazování ve věci doručení předmětného platebního výměru, jsou nesprávné. Ústavní soud však neshledal, že by tyto závěry, resp. úvahy, které k nim vedly, trpěly výše uvedenými ústavněprávními deficity.
8. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru obecných soudů ve prospěch jeho argumentace, v ústavní stížnosti nicméně pouze uvádí to, co uplatnil již v řízení před obecnými soudy a co jimi bylo v tomto ohledu dostatečným způsobem vypořádáno. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu, aprobujícího závěr Krajského soudu v Brně, z ústavněprávního hlediska neakceptoval. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, Ústavní soud neshledal.
9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze odkázat na závěr, že ke zpochybnění účinnosti doručení skutečně nepostačuje pouhé konstatování, že stěžovatel doručenku nepodepsal. V průběhu řízení přitom nedošlo ke zpochybnění toho, že by doručenka neobsahovala všechny náležitosti a nemohla tak být ve smyslu aplikované právní úpravy považována za veřejnou listinu; v ústavní stížnosti to ostatně stěžovatel rovněž nenamítá. Obecné soudy neupřely stěžovateli možnost namítat neúčinnost doručení s významným časovým odstupem, díky tomu se však sám ocitl v situaci, "kdy již může zjistit jen s velkými obtížemi, za jakých okolností mohlo dojít k tomu, že by jeho jménem zásilku podepsala jiná osoba". Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom patrno, že stěžovatel po vydání platebního výměru jednal tak, jako by mu řádně doručeno bylo, a to až do roku 2009, kdy námitku nedoručení exekučního titulu uplatnil poprvé. Nedoplnil-li stěžovatel v tomto ohledu svá tvrzení, nelze odepření provedení důkazu znaleckým posudkem správním soudům vytýkat. Pokud Nejvyšší správní soud využil při posouzení věci svoji předcházející judikaturu ve vztahu k doručování písemností ve správním (daňovém) řízení, jedná se o standardní součást odůvodnění, uváděné citace z odkazované judikatury jsou přitom pro danou věc zcela relevantní.
10. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu