ECLI:CZ:US:2015:3.US.3381.14.1
sp. zn. III. ÚS 3381/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem Sušilova 1609/8, 796 01 Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2014 č. j. 32 Cdo 1993/2014-210, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2013 č. j. 47 Co 445/2012-156 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. března 2012 č. j. 8 EC 210/2011-83, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2014, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 89 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesení dovolacího soudu stěžovatel vytýká jeho nesprávný závěr o nepřípustnosti dovolání v otázce nákladů řízení a tvrdí, že dovolání ve věcech spotřebitelských smluv je přípustné vždy, tedy i pro náklady řízení bez omezení jejich výše [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], nesouhlasí rovněž s jeho závěrem o nepřípustnosti dovolání při změně rozhodnutí soudu prvního stupně za situace, v níž byla žaloba proti dovolateli zamítnuta a považuje z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí dovolacího soudu za "nepředvídatelné a nepřezkoumatelné, překračující meze spravedlivého řízení". Po obsáhlých citacích z jím podaného dovolání stěžovatel uvádí, že usnesení dovolacího soudu nevzalo v úvahu judikaturu dovolacího soudu, která prý (právní) otázky vymezené stěžovatelem v dovolání posuzuje "příznivě", což prý samo o sobě významným způsobem "oslabuje přesvědčivost" odůvodnění tohoto usnesení.
Jestliže se dovolací soud odmítl zabývat otázkou po právní stránce zásadně významnou tak, jak byla stěžovatelem formulována v dovolání, porušil údajně princip spravedlivého řízení.
Odvolací soud se měl dopustit porušení principu dvojinstančnosti řízení tím, že změnil část výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli pro změnu rozhodnutí nebyly splněny odpovídající procesní podmínky. Správným postupem by prý bylo, pokud by odvolací soud věc vrátil do řízení před soudem prvního stupně. Jestliže se úspěch stěžovatele v odvolacím řízení nijak neprojevil v rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, považuje stěžovatel tento náhradově nákladový výrok za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle názoru stěžovatele soudy všech tří stupňů v projednávané věci nerespektovaly "vlastní rozhodovací praxi k podstatě spotřebitelských smluv" i judikaturu Evropského soudního dvora vztahující se k této otázce, v opačném případě by jeho zájmům poskytly více soudní ochrany. Obecné soudy porušily rovněž procesní práva stěžovatele tím, že v právně složité věci mu nenabídly možnost, aby mohl být i z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu v řízení zastoupen soudem ustanoveným zástupcem z řad advokátů.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Prostějově ve věci žalobkyně - Českého inkasního kapitálu, a. s. proti stěžovateli jako žalovanému v řízení o zaplacení 34 768,36 Kč s příslušenstvím žalobě zcela vyhověl, přičemž žalovanému uložil povinnost uhradit rovněž příslušné úroky (výrok I) a náklady řízení ve výši 20 389,60 Kč (výrok II).
Soud prvního stupně konstatoval, že sporným se stal (vzhledem k prohlášením obou stran) pouze nárok žalobce na úhradu úroku z prodlení z žalované částky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2013 č. j. 47 Co 445/2012-156 ve výroku pod bodem I potvrdil část výroku I rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni žalovanou částku s příslušnými úroky. Pod bodem II výroku odvolací soud změnil část výroku I rozsudku soudu prvního stupně tak, že ohledně úroku ve výši 2 755,38 Kč a 3% úroků z žalované částky od 11. 10. 2010 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Nově rovněž odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (výroky III a IV).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2014 č. j. 32 Cdo 1993/2014-210 dovolací řízení proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 3. 2012 č. j. 8 EC 210/2011-83 zastavil, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu ústavní stížnosti napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, v níž obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
V projednávané věci je těžištěm námitek stěžovatele tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, k němuž primárně mělo dojít v řízení před obecnými soudy tím, že tyto soudy nepřihlédly k předmětu řízení, jímž byl nárok ze spotřebitelského úvěru a nezabývaly se řádně obsahem uzavřené smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně - Českou spořitelnou, a. s. a stěžovatelem.
Tato tvrzení stěžovatele jsou nedůvodná.
V řízení před soudem prvního stupně byl předmětem dokazování pouze rozsah sporného nároku na úhradu úroků z prodlení ve výši 15,9% ročně z žalované částky. Oba obecné soudy odmítly námitku stěžovatele o promlčení žalované pohledávky, přičemž odvolací soud s poukazem na ustanovení §392 odst. 1 věta první a §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění konstatoval, že postoupený nárok není promlčen, neboť žalovaný nárok se stal splatným dne 3. 3. 2008 a žaloba byla podána dne 13. 10. 2010. Odvolací soud se rovněž podrobně zabýval obsahem předmětné smlouvy a v této souvislosti také zopakoval některé listinné důkazy. Z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která byla podkladem pro změnu jeho právního názoru ohledně části sporných úroků.
Stěžovatel v odvolacím řízení uspěl pouze částečně, a to ohledně sporného 3% jednostranného navýšení mezi účastníky řízení sjednané úrokové sazby. V tomto rozsahu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když ohledně úroků ve výši 2 755,38 Kč a 3% úroků z částky 34 768,36 Kč od 11. 10. 2010 do zaplacení dospěl k závěru o důvodnosti odvolání stěžovatele a žalobu v této části zamítl. Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustanovením §142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení. Oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v projednávané věci není důvod, neboť stěžovatel od roku 2008, kdy mu vznikl dluh, neprojevil žádnou snahu o jeho zaplacení. Ústavní soud nesdílí stěžovatelův zjevně mylný názor, že odvolací soud měl, pokud poté, co zopakoval některé důkazy a dospěl k závěru, že skutkový stav projednávané věci je zjištěn tak, že je možné o ní rozhodnout [§220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], rozsudek soudu prvního stupně zrušit. K takovému postupu odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §219a o. s. ř. nebyly v předmětné věci splněny procesní předpoklady.
Z odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů je zřejmé, o jaké důkazy soudy, opřely svá skutková zjištění a jaký právní názor z nich vyvodily. Nelze tedy dospět k závěru, že tato rozhodnutí jsou překvapivá, případně že by vykazovala prvky libovůle či svévole při rozhodování. Jak ostatně konstatoval odvolací soud, stěžovatel sám poté, co vznesl námitku promlčení, na jednání dne 23. 3. 2012 nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 8 628,60 Kč a pokračujících úroků z prodlení označil za oprávněný, byť v podaném odvolání svůj názor opětovně změnil.
Námitky stěžovatele, které se týkají usnesení dovolacího soudu, jímž tento soud odmítl dovolání stěžovatele podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost a dovolací řízení proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.) pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, jsou ve své podstatě pouhou polemikou se závěry dovolacího soudu a jako takové nemají samy o sobě žádnou ústavně právní relevanci.
Dovolací soud sice své rozhodnutí jen stručně odůvodnil, protože však nelze na nesouhlasu stěžovatele s obsahem ustanovení §236 a §237 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání zjistit nic, co by odůvodňovalo správnost tvrzení stěžovatele o jeho protiústavnosti, resp. postupu dovolacího soudu, který tato zákonná ustanovení při svém rozhodování aplikoval, nelze námitky stěžovatele v tomto smyslu považovat za důvodné. Jestliže se stěžovatel domnívá, že jím podané dovolání, kterým byl rovněž napaden výrok o nákladech odvolacího řízení bylo přípustné s ohledem na výjimku uvedenou v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nelze ani s tímto tvrzením souhlasit. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze totiž pro účely posouzení přípustnosti dovolání pokládat za plnění ze vztahu ze spotřebitelských smluv, ani když je tento výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jehož meritorní výrok se týká spotřebitelské smlouvy (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2882/13).
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani stěžovatelem napadené usnesení dovolacího soudu neporušilo ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť jeho odůvodnění, na něž Ústavní soud jako na správné odkazuje, odpovídajícím způsobem reflektuje jak obsah dovolání stěžovatele, tak i jím uplatněný dovolací důvod.
Ústavní soud, stejně jako soud dovolací, je nucen konstatovat, že obsah ústavní stížnosti spojený jen s heslovitými odkazy na judikaturu Ústavního soudu, resp. dovolacího soudu, je velmi chaotický, mnohdy nesrozumitelný a nelogický, přičemž nerespektuje specifické okolnosti projednávané věci a její zásadní odlišnosti od těch rozhodnutí Ústavního soudu, která je podle názoru stěžovatele mají argumentačně podpořit. V této souvislosti je možné jen na okraj poznamenat, že, "někdy méně znamená více".
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu