ECLI:CZ:US:2011:3.US.3394.10.1
sp. zn. III. ÚS 3394/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Adamem, advokátem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 7 To 67/2010 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2010 č. j. 9 T 16/2009-889, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 12. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení jednak rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2010 č. j. 9 T 16/2009-889, kterým byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků a kterým bylo též rozhodnuto o náhradě škody, jednak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 7 To 67/2010, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti zmíněnému rozsudku. Tvrdil přitom, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh. V tomto ohledu je třeba poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zvláště pak na podrobnou argumentaci, jež je obsažena např. v usnesení ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2776/10 (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), z níž Ústavní soud vycházel i v této věci.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného trestního spisu, stěžovatel napadl výše označené usnesení Vrchního soudu v Praze rovněž dovoláním (ze dne 3. 12. 2010), o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. V prvé řadě je třeba uvést, že z ustanovení §265a odst. 1 a 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") vyplývá, že dovolání je v těchto případech přípustným mimořádným opravným prostředkem, ovšem vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) nemusí být vždy "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky, které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání, nebo zda se může obrátit "přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu a ústavní stížnost odmítnout).
Jestliže však dojde k uplatnění dovolání souběžně s ústavní stížností, pak je zřejmé, že soudní řízení nadále probíhá, a tedy že dotčený subjekt dosud jím podaný mimořádný opravný prostředek plně nevyčerpal (pod pojmem "vyčerpání" totiž není možno rozumět pouhé podání příslušného prostředku, ale je jím míněna i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci). Až na případy předpokládané ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které představuje (v určitém smyslu) jednu z výjimek z principu subsidiarity ústavní stížnosti, platí, že ústavní stížnost lze projednat teprve poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Úkolem Ústavního soudu není obecně napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je tento soud povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Jak již bylo výše zmíněno, dovolání nemusí vždy představovat "efektivní" procesní prostředek, jehož "vyčerpání" je třeba po stěžovateli požadovat. Ovšem v případě, že již probíhá dovolací řízení, musí otázku, zda námitky v dovolání obsažené naplňují některý z dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř., posoudit Nejvyšší soud, a nikoliv Ústavní soud, protože by tím nepřípustně, v rozporu s výše vyloženými zásadami ústavněprávního přezkumu, zasahoval do činnosti obecné justice. Vzhledem k tomu, že podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní, a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení" (ať již cestou faktickou, nebo formální), nelze postupovat ani tímto způsobem.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Na doplnění nutno uvést, že bude-li posléze dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e), popř. f) tr. ř., běží nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo jeho rozhodnutí rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jenž stěžovateli příslušel. Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným [srov. §265i odst. 1 písm. a) až d) tr. ř.]. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu