ECLI:CZ:US:2012:3.US.3432.11.1
sp. zn. III. ÚS 3432/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 15 T 90/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 3 To 342/2011, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných články 36 odst. 1 a 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 6. 2011 uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dle výroku o vině napadeného rozsudku dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 18. 3. 2010 v dopoledních hodinách po rozbití balkónových dveří vnikl do rodinného domu ve V., okres Hodonín, kde odcizením věcí způsobil škodu v celkové částce 42.530,- Kč a další škodu ve výši 2.500,- Kč, a to přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 6. 2008 sp. zn. 2 T 28/2007 uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), c) odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 31. 8. 2011 podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v trestním řízení bylo v rozporu s právními předpisy vycházeno z výpovědi, kterou stěžovatel učinil v rámci podání vysvětlení podle ust. §158 tr. řádu dne 18. 3. 2010. Dle stěžovatele je ze spisového materiálu zřejmé, že protokol o jeho výpovědi jako obviněného ze dne 29. 3. 2010 se formulačně shoduje s protokolem o podání vysvětlení ze dne 18. 3. 2010. S ohledem na časový odstup není možné, aby člověk vypovídal dvakrát totéž za použití stejných slov. Stěžovatel dále uvádí, že výslech dne 29. 3. 2010 netrval i s ověřením totožnosti déle než 10 minut, přičemž on sám ve věci nevypovídal, ale souhlasil s překopírováním záznamu o podání vysvětlení. Tento "protokol" stěžovatel podepsal údajně proto, aby nebyl vzat do vazby.
Práva stěžovatele byla dle ústavní stížnosti porušena i tím, že předmětná trestná činnost nebyla dostatečně objasněna. Policie vycházela z přiznání, které stěžovatel učinil do protokolu výše uvedeným způsobem, a již se nenamáhala prověřit existenci jiného možného pachatele. Obecné soudy uvedenou důkazní situaci nesprávně vyhodnotily a rozhodly o vině trestným činem stěžovatele na základě usvědčujícího důkazu, který byl získán v rozporu se zákonem a nebyl tudíž použitelný.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. K věci se vyjádřil toliko Krajský soud v Brně, který zdůraznil, že soudy vycházely z výpovědi po sdělení podezření z 18. 3. 2010. Dále odvolací soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat uvedené velmi stručné vyjádření stěžovateli k replice.
K posouzení ústavní stížnosti si ústavní soud dále vyžádal trestní spis vedený u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 90/2010.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů na úrovni obecného práva perfekcionisticky korigoval. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávané věci Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 18. 3. 2010 došlo v obci V. ke vloupání do rodinného domku; na místo byla volána Policie ČR a oznamovatelka, resp. poškozená, A. J. mimo jiné popsala muže, který u ní ráno zvonil a kladl jí různé otázky, na což mu odpověděla, že nemá čas, neboť odchází. Na místě byla po ohledání činu provedena fotodokumentace a sebrány trasologické stopy. Ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení dle §158 odst. 3 tr. řádu. Policie podle popisu oznamovatelky a způsobu provedení vloupání do rodinného domu dospěla k názoru, že by pachatelem mohl být stěžovatel, který se obdobné trestné činnosti soustavně dopouští. Stěžovatel byl týž den hlídkou policie vyhledán ve svém bydlišti a dobrovolně se odebral na příslušné místní oddělení, kde podal vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) řádu, v němž doznal a podrobně popsal spáchání uvedené krádeže. Policejní orgán po spontánním přiznání stěžovatele usoudil, že v projednávané věci jsou dány podmínky tzv. zkráceného přípravného řízení.
Dne 29. 3. 2010 byl stěžovatel policejním orgánem předveden a bylo mu podle §179b odst. 3 tr. řádu sděleno podezření ze spáchání přečinů krádeže a porušování domovní svobody. Následně byl zpracován protokol o výslechu podezřelého. Dle tohoto protokolu, po zákonném poučení a výslechu ad personam stěžovatel uvedl, že k samotnému trestnému činu se již jednou vyjadřoval, avšak pro pořádek vše uvede znovu. V protokolu poté následuje podrobný popis trestného činu. Stěžovatel vyjádřil souhlas s postupem dle §179g odst. 1 tr. řádu. Protokol má všechny náležitosti, včetně podpisu stěžovatele a obsahuje jeho vyjádření, podle nějž mu byl protokol hlasitě diktován, souhlasí s jeho výpovědí a stěžovatel v něm nežádá žádných změn. U hlavního líčení stěžovatel posléze vinu trestným činem popíral a tvrdil, že uvedený protokol mu byl podstrčen policií.
Podle §158 odst. 3 písm. a) tr. řádu je policejní orgán k objasnění trestných činů mimo jiné oprávněn vyžadovat od fyzických a právnických osob, jakož i státních orgánů, tzv. vysvětlení, o jejichž obsahu sepisuje úřední záznamy. Podle §158 odst. 6 tr. řádu (resp. §158 odst. 5 ve znění tr. řádu účinném do 31. 12. 2011), nestanoví-li trestní řád jinak, nelze úřední záznam o podaném vysvětlení použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah. Úřední záznam o podaném vysvětlení má dle koncepce platného trestního řádu sloužit pouze jako podnět k tomu, aby byl určitý důkaz proveden (typicky výslech svědka). Důvodem nepoužitelnosti úředního záznamu jako důkazu v řízení před soudem je nedostatek procesních záruk práv obhajoby v okamžiku, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání určitého obviněného a věc je toliko ve stadiu tzv. prověřování. Existují však významné výjimky; v projednávané věci, v níž proběhlo tzv. zkrácené přípravné řízení, má význam zejména možnost číst úřední záznamy o vysvětlení osob se souhlasem stran v hlavním líčení v tzv. zjednodušeném řízení před samosoudcem podle §314d odst. 2 posl. věta tr. řádu. K otázce, zda je úředních záznamů možno použít jako ospravedlňujícího listinného důkazu v jiném trestním řízení, se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu ve věci III. ÚS 2042/08 (nález č. 247, sv. 55 Sb. nálezů a usnesení, str. 377).
Ústavní soud se ve věci stěžovatele zabýval otázkou, zda postup policejního orgánu, potažmo obecných soudů, neznamenal obcházení ustanovení §158 odst. 5 ve znění platném do 31. 12. 2011, případně zda nedošlo k porušení procesních zásad dle ust. §2 odst. 5 tr. řádu, jež by mělo ústavněprávní relevanci (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2014/07, č. 86, sv. 49 Sb. nálezů a usnesení, str. 217). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se velmi podrobně zabývaly okolnostmi a procesní použitelností výpovědi (srov. §207 odst. 2 tr. řádu), kterou stěžovatel učinil ve zkráceném přípravném řízení v postavení podezřelého do protokolu dne 29. 3. 2010. Nalézací soud se v rámci hlavního líčení obsáhle zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel vypovídal dne 29. 3 2010, včetně tvrzení stěžovatele, že se mu (v rozporu s uvedeným protokolem) nedostalo náležitých poučení o jeho právech.
Ústavní soud považuje za potřebné konstatovat, že trestní řád i konstantní judikatura připouštějí možnost výslechu policistů k okolnostem výslechu obviněného, jak tomu bylo i v projednávané věci, zejména v hlavním líčení dne 11. 5. 2011. Na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že tvrzení stěžovatele u hlavního líčení a důvody, které měly vést ke změně výpovědi, se jeví jako krajně nevěrohodné (obecný soud se přitom vypořádal i s tvrzením stěžovatele, že mu bylo policisty údajně vyhrožováno uvalením vazby). Uvedený závěr obecný soud podrobně a logicky odůvodnil v napadeném rozsudku a Ústavní soud (jemuž, jak známo, nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy) nespatřuje v této argumentaci známky libovůle. Pro úplnost lze citovat zjištění odvolacího soudu (str. 3 napadeného usnesení), jež poukázal na obvyklou "procesní taktiku" stěžovatele, spočívající v častém měnění výpovědi po doznání v přípravném řízení.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je rozhodující, zda se výslech stěžovatele v postavení podezřelého za respektování jeho práv skutečně odehrál s výsledkem, jež je v protokolu zachycen. Důvod pro kasační zásah Ústavního soudu by mohl být dán, pokud by policejní protokol provedení výslechu toliko předstíral, tzn., jednalo by se o úkon fiktivní. Ústavní soud má však ve světle spisového materiálu shodně s obecnými soudy za to, že protokol o výslechu podezřelého na č. l. 30 až 32 trestního spisu odpovídá svým obsahem výpovědi stěžovatele před policejním orgánem, tzn. že stěžovatel dne 29. 3. 2010 podrobně a spontánně vypověděl totéž, co již policistům uvedl o několik dní dříve do úředního záznamu.
Za této situace nepovažuje Ústavní soud v daném případě za porušení základních práv stěžovatele, pokud policisté použili (překopírovali) část textu výpovědi, který byl již sepsán v rámci podání vysvětlení dle §158 odst. 5 tr. řádu. Tento postup lze sice posoudit jako ledabylost policejní práce a pochybení při protokolaci dle §55 a násl. tr. řádu (ač protokol o výpovědi v trestním řízení nemusí být doslovný), avšak takové pochybení se nachází pouze v rovině jednoduchého práva a nemá na spravedlnost řízení jako celku vliv.
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu