ECLI:CZ:US:2013:3.US.3447.12.1
sp. zn. III. ÚS 3447/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. Antonína Novotného, zastoupeného JUDr. Petrem Hrdličkou, advokátem se sídlem Praha 1, Palace Broadway, Na Příkopě 31, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2012 č. j. 34 EXE 1403/2011-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnického zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu vydané v exekučním řízení, jehož byl účastníkem.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh, vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 34 EXE 1403/2011 a spisu Exekutorského úřadu Praha 2, soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha sp. zn. 132 EX 3080/11 se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Praha 2, soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha ze dne 7. 6. 2012 č. j. 132 EX 3080/11-36/Ri, v části týkající se odměny exekutora potvrdil, a v části týkající se hotových výdajů, jej zrušil. Vysvětlil, že o výši paušální náhrady hotových výdajů bylo již pravomocně rozhodnuto dříve (v nynějším příkazu ji exekutor opětovně vyčíslil "jen pro přehlednost") a tuto část exekučního příkazu nelze znovu přezkoumat; věc byla přezkoumána jen v části "odměny exekutora včetně celkové DPH", a v tomto rámci soud dospěl k závěru, že vyčíslení odměny bylo správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti toto rozhodnutí soudu kritizuje pro nepřezkoumatelnost, neboť jeho výrok neodpovídá odůvodnění a soudem potvrzená částka DPH nekoresponduje s příkazem exekutora, protože daň z přidané hodnoty se nevztahuje pouze na odměnu, ale na celé náklady exekuce. Dále stěžovatel namítá, že odměna ve výši 26 560 Kč neodráží vynaložené úsilí exekutora, a dodává, že Ústavní soud ve své judikatuře nevyslovil názor, že "zrovna 50 % odměny" vypočítané dle vyhlášky č. 330/2001 Sb. lze považovat za přiměřenou odměnu v případě, že stěžovatel uhradil vymáhanou částku ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění. Stěžovatel je rovněž názoru, že exekutorovi měla být přiznána náhrada hotových výdajů pouze ve skutečně prokázané výši.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež zaručuje, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudního exekutora mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Zrušujícímu výroku usnesení obvodního soudu o náhradě hotových výdajů exekutora nelze vytknout ničeho, jestliže již o těchto výdajích bylo pravomocně rozhodnuto (v předchozím námitkovém řízení), a odstranění odpovídajícího výroku v exekutorském příkazu bylo proto namístě. Ostatně nemohlo dojít ani k zásahu do právního postavení stěžovatele, neboť exekuční řízení bylo ukončeno, což dokládá oznámení soudního exekutora ze dne 16. 7. 2012 (srov. č. l. 45 spisu soudního exekutora), jakož i okolnost, že další příkaz k úhradě nákladů exekuce týkající se náhrady hotových výdajů již vydán nebyl (srov. přípis soudního exekutora ze dne 6. 8. 2012 na č. l. 48 tamtéž, v němž exekutor považuje exekuci za skončenou, ačkoli stěžovatel žádá vydání nového exekučního příkazu). Z vyznačené právní moci dnem 27. 7. 2012 plyne, že exekuční řízení považuje za ukončené i exekuční soud
Opodstatněnost nelze přiznat ani výtkám ohledně údajné nesprávnosti a nesrozumitelnosti výpočtu DPH a odměny soudního exekutora; snížením odměny na polovinu podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, byla zohledněna "určitá dobrovolnost" plnění stěžovatele v podobě, jež se podává ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 [ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)], a proto není důvod, aby ústavní konformita této právní úpravy byla zpochybněna, přičemž totéž je nepřímo aprobováno nálezy sp. zn. II. ÚS 1994/09 [ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495)] a sp. zn. II. ÚS 233/09 [ze dne 11. 6. 2009 (N 142/53 SbNU 753)], v nichž Ústavní soud judikoval, že se uplatní i v případě, že jeho následkem bude snížení odměny exekutora pod 3 000 Kč.
Lze již jen doplnit, že byla-li výše náhrady hotových výdajů soudního exekutora konečným způsobem vyřešena již v předchozím příkazu k úhradě nákladů exekuce, je v této části ústavní stížnost opožděně podanou.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný (zčásti opožděně podaný), který podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu