ECLI:CZ:US:1999:3.US.345.99
sp. zn. III. ÚS 345/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatelky J. Č., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 1999, čj. 8 Co 2243/98-137, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka napadla návrhem ze dne 15. 7. 1999 rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 1999, čj. 8 Co 2243/98-137, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 37 C 136/92 a z něj zjistil, že dne 1. 4. 1992 podala navrhovatelka proti Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci žalobu, v níž požadovala peněžitou náhradu za státem odebrané pozemky. V žalobě uvedla, že je dědičkou po F. T. a podle §5 zákona č. 403/1990 Sb. požádala povinnou osobu- SBD Poruba o uzavření dohody o vydání určitých nemovitostí. V době podání žaloby probíhal u téhož soudu
spor o vyslovení povinnosti SBD Poruba tyto nemovitosti vydat. Vzhledem k tomu, že bylo sporné, zda je možno nemovitosti vydat, požádala navrhovatelka Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci o zaplacení finanční náhrady. Ministerstvo však odmítlo náhradu poskytnout s odůvodněním, že nárok již byl prekludován. Protože s tímto závěrem navrhovatelka nesouhlasila, podala předmětnou žalobu.
Okresní soud v Ostravě rozhodl dne 16. 12. 1994 rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že podle zákona §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k vydání věci nebo kupní ceny může oprávněná osoba organizaci vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Podle §19 odst. 3 cit. zákona ve lhůtě uvedené v odst. 1 může oprávněná osoba vyzvat příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle §14 nebo k vydání kupní ceny podle §15, popř. k doplacení rozdílu podle §16 zákona. Navrhovatelka vyzvala Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k vrácení pozemků, popř. k finanční náhradě dne 24. 9. 1991, tedy po lhůtě stanovené citovaným zákonem. Tato zákonná lhůta skončila dne 2. 5. 1991. Protože se jedná o lhůtu prekluzívní, nárok na náhradu jejím uplynutím zanikl.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání, v němž namítala, že uvedená lhůta nemůže být ani promlčecí, ani prekluzívní, nýbrž má charakter lhůty pořádkové, její nedodržení tudíž nemá právní následky.
Krajský soud v Ostravě dne 22. 5. 1995 rozsudkem, čj. 8 Co 490/95-55, rozsudek okresního soudu potvrdil. Zároveň výslovně připustil dovolání, protože se podle jeho názoru jednalo o právní otázku zásadního významu.
Následně navrhovatelka podala dovolání, v němž opakovala svůj výklad charakteru lhůty dané §19 zákona č. 403/1990 Sb.
Nejvyšší soud ČR dne 18. 11. 1997 rozsudkem, čj. 3 Cdon 652/96-75, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Rozsudek odůvodnil tím, že v ust. §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. není nic výslovně uvedeno o zániku práva na finanční náhradu. Je tu jen
stanovena lhůta, v níž může oprávněná osoba vyzvat uvedené ministerstvo k poskytnutí finanční náhrady podle ust. §14 zákona 403/1990 Sb. Po uplynutí této lhůty již uvedenou výzvu s právními účinky uplatnit nemůže a uvedené ministerstvo také nestíhá povinnost uvedená v ustanovení §19 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. O existujícím nároku na finanční náhradu však není v ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. stanoveno, že by zanikl. Zároveň Nejvyšší soud zavázal soud I. stupně, aby se v řízení zabýval zejména existencí a doložeností i důvodností nároku žalobkyně, jakož i správností vyčíslení výše uplatněného nároku.
Okresní soud v Ostravě následně dne 14. 10. 1998 vydal rozsudek, čj. 37 C 136/92 -117, ve kterém žalobu znovu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka vyzvala příslušné ministerstvo k poskytnutí náhrady po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Lhůta uplynula dnem 2. 5. 1991, dopis, kterým navrhovatelka vyzvala Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k vrácení pozemku, popř. k finanční náhradě, byl podán na poštu dne 24. 9. 1991. Podání ze dne 11. 10. 1990, na které navrhovatelka v této souvislosti poukazovala, nemůže být považováno za zákonem stanovenou výzvu, neboť zákon nabyl účinnosti až dnem 1. 11. 1990. Navíc ani podle obsahu podání se nemůže jednat o zmíněnou výzvu, neboť z něj nevyplývá, že by jím byl uplatněn nárok na finanční náhradu a nevyplývá z něj ani, že by tak mělo být učiněno jménem navrhovatelky, když jej zaslala vedoucí majetkoprávního oddělení tehdejšího národního výboru.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka opět odvolání. V něm polemizovala s právním názorem okresního soudu.
Krajský soud v Ostravě ve věci provedl další dokazování a dne 16. 3. 1999 rozsudkem, čj. 8 Co 2243/98-137, rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu, že dopis ze dne 11.10. 1990, kterým sdělovala vedoucí majetkoprávního oddělení bývalého Národního
výboru města Ostravy Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, že za nemovitosti, které jsou předmětem sporu, nebylo v minulosti poskytnuto odškodnění původním vlastníkům či jejich dědicům, není žádnou výzvou k poskytnutí finanční náhrady. Příslušná úřednice nebyla navrhovatelkou zmocněna k uplatnění výzvy a tuto výzvu (podle svého vlastního vyjádření) ani neuplatnila. Soud se již nezabýval otázkou charakteru lhůty, respekt. promlčení nároku, jelikož ta byla, podle jeho názoru, vyřešena již rozsudkem Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podala navrhovatelka včas ústavní stížnost. Podle ní obecné soudy tím, že nesprávně posoudily charakter lhůty uvedené v §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a tím porušily její základní právo na soudní ochranu, zaručenou čl. 81 a 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy podle navrhovatelky dospěly k závěru, že je oprávněnou osobou, které by vznikl nárok na poskytnutí náhrady, kdyby včas uplatnila tento nárok u příslušného orgánu. Důvod neposkytnutí náhrady však soudy posuzovaly různě. Okresní soud dospěl k závěru, že došlo k prekluzi nároku a tento názor zastával z počátku i soud krajský. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejde v tomto případě o lhůtu propadnou, ale že výzva učiněná po uplynutí lhůty nemá žádné právní účinky. Ministerstvo financí (jako právní nástupce bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci) uvedlo ve svém vyjádření, že jde o lhůtu prekluzívní nebo promlčecí. Podle navrhovatelky jestliže jednotlivé orgány dospěly k různým právním závěrům, týkajícím se charakteru zmíněné lhůty, nelze po navrhovatelce, jako právnímu laikovi, požadovat, aby se byla schopna v dané problematice orientovat. Navrhovatelka řádně uplatnila nároky na vydání nemovitostí. Když zjistila, že je nelze fyzicky vydat, požádala o poskytnutí náhrady. Počínala si logicky a nebylo možno na ní spravedlivě požadovat, aby jako osoba neznalá práva, uplatňovala souběžně jak nárok na vydání nemovitostí in natura, tak nárok na finanční náhradu. Soudy podle navrhovatelky měly povinnost ji poučit nejen o právech procesních, ale i hmotných tak, aby jí nebyla způsobena újma na právech. Bylo tedy
povinností soudu ji poučit i o tom, že je zapotřebí včas uplatnit nárok na finanční náhradu, pro případ, že nebude ve sporu úspěšná.
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Krajský soud Ostrava, který poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (kterým je vázán) s tím, že výzva navrhovatelky k zaplacení vymáhané částky nemohla mít žádné právní účinky, neboť k ní došlo po uplynutí zákonné lhůty. Odkázal potom na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že jeho vydáním nebylo porušeno žádné ustanovení Ústavy ČR či Listiny a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatelka v podstatě namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. K porušení zmíněného základního práva mělo dojít tím, že se soudy neshodly na charakteru lhůty dané §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a že nepoučily navrhovatelku o jejím právu uplatnit nárok na finanční náhradu u příslušného ministerstva. K tomu je třeba uvést, že otázka charakteru lhůty dané §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. je otázkou spíše teoretickou a způsob jejího vyřešení by neměl v dané věci dopad na navrhovatelčina základní práva. Nic by také nezměnil na skutečnosti, že oprávněná osoba může svůj nárok uplatnit jen v zákonem stanovené lhůtě, jak na to poukázal ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Otázka uplatnění nároku byla předmětem dokazování před soudy, které dospěly k závěru, že tak
navrhovatelka ve lhůtě neučinila a svůj závěr soudy také přesvědčivě zdůvodnily. Pokud jde o poučovací povinnost soudů, je dána §5 a 43odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), avšak pouze ve vztahu k procesním právům a povinnostem. Ústavní soud sice opakovaně judikoval, že v případech restitučních má soud při jejich specifických podmínkách a při zachování rovnosti účastníků, věnovat zvýšenou pozornost plnění poučovací povinnosti podle §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. Znamená to však, že úkolem soudu není poskytnout účastníkovi návod, jak dosáhnout zamýšleného cíle, ale učinit vhodná opatření, směřující k odstranění nedostatků návrhu. Takové poučení soudem je např. na místě tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce. V daném případě tomu tak nebylo. Navrhovatelka namítá, že ji soudy měly poučit o tom, v jaké lhůtě má uplatnit nárok na peněžitou náhradu, když se meritorně zabývaly otázkou faktického vydání nemovitostí. Takovou poučovací povinnost však soudy nemohou mít, neboť by tím nahrazovaly činnost právních zástupců a porušovaly ústavní princip nestrannosti soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 1999, čj. 8 Co 2243/98-137, nebyla porušena navrhovatelčina základní práva zaručená jí ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a proto návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu