ECLI:CZ:US:2004:3.US.347.04
sp. zn. III. ÚS 347/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti A. K. zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2004, č. j. 28 Co 73/2004-38, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje předepsané náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2003, č. j. 8 C 320/2002-22. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut návrh na změnu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 1998 sp. zn. 18 C 57/96.
Podle názoru stěžovatele je rozsudek Městského soudu v Praze v rozporu s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní stát, založený na úctě k právům, s čl. 1 (zaručujícím rovnost v právech), čl. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zakazuje diskriminaci v oblasti základních práv a svobod a určuje přípustné omezení základních práv a svobod.
Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že od 9. 10. 2002 je vlastníkem družstevního bytu č. 1, nacházejícího se v domu v ulici Na Květnici 1096/13, v Praze 4 - Nuslích, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, sklepem a dvojgaráží. Přes tuto skutečnost je údajně stěžovatel "poškozován na svém vlastnickém právu k předmětnému bytu", neboť v něm i po rozvodu bydlí jeho bývalá manželka s dětmi. Soud sice uložil E. B. (dále jen "žalované") povinnost vyklidit předmětný družstevní byt, ale jen za splnění podmínky zajištění náhradního bytu stěžovatelem. Tato skutečnost však údajně s sebou nese i rozpory mezi stěžovatelem a žalovanou ohledně rozsahu užívání předmětného bytu a výše částek za služby spojené s užíváním bytu i příspěvku za jeho užívání, což stěžovatel považuje, spolu se zamítnutím jeho žaloby na změnu rozsudku o vyklizení žalované a všech dalších uživatelů bytu do přístřeší podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, za porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy.
V další části odůvodnění návrhu polemizuje stěžovatel s právními závěry obecných soudů v otázce práv a povinností bývalých manželů při společném užívání bytu a domnívá se, že právní úprava bydlení bývalých manželů by měla být upravena podrobněji, a to jak v zákoně o rodině, tak i v občanském zákoníku.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2003, č. j. 8 C 320/2002-22, se zjišťuje, že tento soud zamítl návrh stěžovatele proti žalované E. B. na určení, že bytová náhrada stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 1998 sp. zn. 18 C 57/96 žalované nepřísluší, a že žalovaná je povinna vyklidit výše označený byt a vyklizený jej předat stěžovateli do 15 dnů po poskytnutí přístřeší.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že manželství účastníků bylo rozvedeno, a tehdy nezletilé děti byly svěřeny do péče žalované. Shora označeným pravomocným rozsudkem byla žalované uložena povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Na základě provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že výlučným členem družstva a nájemcem bytu je stěžovatel, neboť předmětný byt získal jako byt družstevní před uzavřením manželství a účastníkům proto nevzniklo právo společného členství, pouze právo společného nájmu bytu, které však žalované zaniklo dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo v mezidobí k takové změně poměrů, které by měly za následek, že by její povinnost vyklidit byt nebyla vázána na zajištění náhradního bytu, neboť žalovaná má i nadále ve své péči děti účastníků, nemá jinou možnost bydlení, a naopak se ještě stará o svého starého otce.
K tvrzením stěžovatele, že žalovaná mu v minulosti neplatila příspěvky na bydlení, soud prvního stupně uvedl, že se jednalo o nedorozumění mezi účastníky, neboť žalovaná prováděla platby za byt spojené s jeho užíváním a platila družstvu i nedoplatky; od roku 1997 prováděla úhrady za vodu, elektřinu a plyn, zatímco stěžovatel platil výživné na syna nepravidelně. Poté však došlo mezi účastníky k dohodě o úhradě příspěvku na bydlení i dlužného výživného.
Soud prvního stupně připomněl, že při rozhodování o náhradním ubytování rozvedené manželky vzal v úvahu, že žalovaná měla v době rozhodování v péči nezletilé děti a neměla jinou možnost bydlení. Tyto důvody zvláštního zřetele hodné jej vedly k rozhodnutí, že žalovaná má právo při vyklizení bytu na náhradní byt.
Z provedeného dokazování soud prvního stupně nezjistil, že by na straně žalované došlo v mezidobí k takové změně poměrů, které by odůvodňovaly rozhodnutí soudu, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění určené bytové náhrady. Z tohoto důvodu žalobu stěžovatele zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2004, č. j. 28 Co 73/2004-38, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zdůraznil, že tento soud provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav, který správně posoudil i po právní stránce. Z tohoto důvodu je možné na jeho odůvodnění poukázat.
Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel opřel důvodnost podané určovací žaloby, jíž se domáhal určení, že žalovaná je povinna splnit povinnost vyklidit předmětný byt bez ohledu na to, že tato povinnost je podle předchozího pravomocného rozsudku vázána na bytovou náhradu, o tvrzení, že žalovaná byt užívá, ale ničím mu nepřispívá. Podle názoru odvolacího soudu by však tato okolnost, i v případě jejího prokázání, sama o sobě nemohla být důvodem pro změnu původního rozsudku, jímž byla žalované zajištěna bytová náhrada ve formě náhradního bytu, neboť stěžovatel netvrdí (a samozřejmě ani neprokazuje), že by žalovaná měla zajištěnou jinou možnost bydlení. Vzhledem k tomu, že pouze tato okolnost je pro posouzení důvodnosti nároku stěžovatele právně významná, nelze žalobě vyhovět, neboť nejsou splněny podmínky pro změnu původního rozhodnutí.
Při posouzení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oběma napadenými rozsudky byla porušena celá řada jak článků Listiny, tak i Ústavy, neboť údajně tato rozhodnutí nerespektovala rovnost v právech, porušila právo na pokojné užívání majetku, přičemž označené obecné soudy současně porušily i svoji povinnost poskytovat stanoveným způsobem ochranu právům.
Především nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy rozhodly, aniž vzaly v úvahu, že žalovaná, jak uvádí stěžovatel, "v jeho bytě bydlí zadarmo".
V otázce údajných pohledávek stěžovatele za užívání bytu bylo v předmětném řízení vedeno dokazování, v němž bylo prokázáno, že žalovaná do jisté míry kompenzovala v minulosti příspěvky na bydlení hrazením všech plateb spojených s užíváním předmětného bytu, včetně některých nedoplatků s tím, že i ohledně těchto nesrovnalostí došlo mezi účastníky k dohodě. Nejednalo se tedy o případ, který uvádí stěžovatel s odkazem na možnost vypovězení nájmu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
V projednávané věci soudy zcela správně projednaly žalobu stěžovatele, podanou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., tj. zkoumaly, zda došlo po rozhodování, jímž bylo vyklizení předmětného bytu vázáno na zajištění
náhradního bytu, ke změnám v poměrech účastníků, které by měly rozhodující vliv na stanovenou povinnost zajistit žalované náhradní byt. Co je možné
za právně relevantní změnu poměrů považovat, vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že taková změna poměrů u účastníků řízení nenastala (a stěžovatel ji v podaném odvolání ani netvrdil, jak zdůraznil odvolací soud), byla žaloba stěžovatele v souladu se zákonem zamítnuta.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že oba obecné soudy porušily konkrétní články Ústavy a Listiny tím, že nesprávně aplikovaly právo, nelze s jeho názorem souhlasit.
Podle platné judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 747/2000) o nesprávnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy, která má za následek porušení základních práv a svobod, jde v takových případech, kdy obecné soudy z pohledu proporcionality ve věci "daly neopodstatněně přednost" použití jedné právní normy (sledující určitý ústavně chráněný účel) před právní normou jinou (sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu); případně obecné soudy při řešení konkrétní otázky akceptovaly jen některé z několika interpretačních alternativ určité právní normy, a konečně i o případy, kdy dochází k svévolné aplikaci právní normy ze strany obecného soudu (např. právní závěr soudu je v "extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními").
K žádnému z výše označených případů nesprávné aplikace právního předpisu v dané věci ze strany obecných soudů nedošlo, neboť obecné soudy ve věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., aniž nepřípustným způsobem zvýhodňovaly některou z procesních stran.
Úvahy stěžovatele o údajných nedostatcích právní úpravy užívání bytu, resp. bydlení manželů po jejich rozvodu, jdou nad rámec pravomocí Ústavního soudu, které jsou vymezeny v čl. 87 Ústavy, a s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud nemá zákonodárnou iniciativu, není možné se jimi zabývat.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal, že by rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2004, č. j. 28 Co 73/2004-38, byla porušena základní práva a svobody stěžovatele ve smyslu jím uváděných článků Listiny a Ústavy.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu