ECLI:CZ:US:2012:3.US.3487.12.1
sp. zn. III. ÚS 3487/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti GRATO spol. s r. o. se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, 150 00 Praha 5, proti části výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. června 2012 č. j. 133 EC 563/2010-31, spojenou s návrhy na zrušení §3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, podané podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva podle čl. 36 odst.1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení té části výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě, kterým byla žalovanému D. M. (dále jen "žalovaný") uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 300,- Kč.
S předmětnou ústavní stížností stěžovatelka spojila, ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.") a na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 6. 2012 č. j. 133 EC 563/2010-31 uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 1 008,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a na náhradu nákladů řízení částku 300,- Kč s odůvodněním, že žalovaný cestoval dne 30. 11. 2005 dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava a. s. bez platného jízdního dokladu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že při kontrole jízdenek žalovaný podepsal Dohodu s cestujícím, kterou se zavázal zaplatit Dopravnímu podniku Ostrava a. s. jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku ve výši 1 000,- Kč ve stanovené lhůtě. Tato pohledávka byla postoupena Dopravním podnikem Ostrava a. s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek společnosti Freedom Investment s. r. o., přičemž ta ji stejným způsobem postoupila stěžovatelce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud jí měl přiznat požadované náklady řízení, neboť ve sporu byla plně úspěšná a v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. má tedy nárok, aby jí byly přiznány náklady řízení v plném rozsahu, neboť v souvislosti v projednávanou věcí, která je součástí celého souboru stěžovatelkou odkoupených pohledávek, jí vznikly při jejich uplatnění u soudu značné náklady, jejichž návratnost a přiměřený zisk důvodně očekávala.
V souvislosti s návrhy na zrušení výše označených ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelka tvrdí, že v praxi "vedle sebe existují jako paralelní prameny práva vyhláška č. 484/2000 Sb. a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, které ... si vzájemně odporují" a obecným soudům umožňují libovůli v jejich rozhodování při přiznávání náhrad nákladů řízení. Tímto postupem prý dochází k nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí a k vyvolání značné míry právní nejistoty, což je nejen v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ale i s principem demokratického právního státu. K takovému postupu dochází navíc v případě, kdy proti rozhodnutím konkrétního soudu či soudce není přípustný řádný opravný prostředek.
II.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a napadeného rozhodnutí a zejména v souvislosti se všemi okolnostmi projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ostravě se otázkou náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, a to zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dostupnou na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz (srov. např. usnesení ve věci stěžovatelky vydaná dne 25. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 44/12, dne 18. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 1047/11 a další).
Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000,- Kč při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne "mechanicky". Naopak musí zvažovat, zda v dané věci existují další rozhodující okolnosti, které mají podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení §151 odst. 2 část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem).
Zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž však stále vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů. Zde je rovněž nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. V posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení základních práv stěžovatelky, neshledal.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. K projednávané věci je třeba připomenout, že stěžovatelka odkoupila pohledávky podle svého uvážení a za cenu, která byla předmětem dohody smluvních stran. Skutečnost, že stěžovatelka učinila odkup a následné vymáhání pohledávek předmětem své obchodní činnosti, nijak nesouvisí s povinností obecného soudu vždy v každé jednotlivé věci zkoumat, jestli stěžovatelkou uplatněné náklady řízení jí byly skutečně v téže věci vynaloženy, tedy že se nejedná jen o náklady předpokládané, a že vznikly v rozsahu, tvrzeném stěžovatelkou, ale zejména, jestli jde o náklady v průběhu řízení stěžovatelkou účelně vynaložené.
Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení skutečností, že náklady v projednávané věci stěžovatelka nevynaložila účelně, neboť ve skutkově a právně fakticky totožné věci, vedené označeným soudem pod sp. zn. 117 EC 292/2009 a sp. zn. 116 EC 339/2010, jí byly proti stejnému žalovanému náklady řízení přiznány v plné výši. Není tak důvod k tomu, aby jí byly náklady řízení přiznány, v podstatě opakovaně, i v projednávané věci.
Takovému odůvodnění nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení shora uvedených ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu