ECLI:CZ:US:2005:3.US.350.04
sp. zn. III. ÚS 350/04
Usnesení
III.ÚS 350/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele prof. Mgr. O. H., právně zastoupeného JUDr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2004 sp. zn. 13 Co 50/2004, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 3 C 115/91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti bylo přiloženo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2004 sp. zn. 13 Co 50/2004. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal napadené usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 3 C 115/91. Z obsahu ústavní stížnosti jakož i napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 3 C 115/91 přerušil podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řízení ve věci žaloby stěžovatele proti žalované B. Ž., za vedlejší účasti České pojišťovny, a. s., o náhradu škody. Řízení je přerušeno až do doby pravomocného rozhodnutí ve věci zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 1152/99.
Stěžovatel toto rozhodnutí napadnul odvoláním, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2004 sp. zn. 13 Co 50/2004 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů, že otázka jeho způsobilosti k právním úkonům má význam pro meritorní rozhodnutí v otázce náhrady škody. Bez ohledu na způsobilost k právním úkonům stěžovatel zůstává subjektem práva, jehož uspokojení nárokuje a tento nárok je co do základu od počátku nepochybný, přičemž potřebné důkazy má soud již nyní k dispozici. Stěžovatel je ve sporu zastoupen obecným zmocněncem s právnickým vzděláním, takže pochybnosti o tom, zda je schopen vystupovat jako účastník řízení, nemohou mít na postup soudů vliv.
Stěžovatel dále namítá průtahy v řízení - žaloba byla Okresnímu soudu v Rokycanech postoupena v roce 1991, ten vydal meritorní rozhodnutí až v roce 1999, to však bylo k odvolání stěžovatele zrušeno, okresní soud od té doby nevydal nové rozhodnutí vycházející z pokynů odvolacího soudu. Tyto průtahy značně zhoršují stěžovatelovu životní situaci. Následkem události, kvůli které se domáhá náhrady škody, je stěžovatel zdravotně postižen tak, že je mu znemožněno dosahovat příjmů nezbytných k uspokojení základních životních potřeb, nehledě k příjmům, které by jako špičkový umělec, nebýt utrpěného zranění, dosahoval.
Dle tvrzení stěžovatele je soudkyně Okresního soudu v Rokycanech Mgr. J. K., které je věc přidělena, podjatá. Tato soudkyně podle svého vlastního vyjádření podala na stěžovatele trestní oznámení, jakkoliv stěžovatel dotazem u okresního státního zastupitelství zjistil, že trestní oznámení na jeho osobu podáno nebylo. Osobní vztah jmenované soudkyně však není dostatečně nestranný a objektivní, aby bylo zaručeno spravedlivé projednání stěžovatelovy věci. Stěžovatel rovněž uvádí, že pokud soudci Krajského soudu v Plzni, kteří rozhodovali o jeho podnětech směřujících k nápravě kroků v soudním řízení, neshledali v průběhu soudního procesu žádná pochybení, je nutno pochybovat i o jejich nestranném a spravedlivém přístupu.
Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem návrhu. V tomto konkrétním případě ústavní stížnost směřuje proti výše citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Rokycanech a Krajského soudu v Plzni. Jen ve vztahu k těmto rozhodnutím se může Ústavní soud zabývat námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho zaručených ústavních práv. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele, jež se týkají průtahů v řízení a podjatosti soudkyně Okresního soudu v Rokycanech a soudců Krajského soudu v Plzni, neboť petit ústavní stížnosti - kterým je předmět řízení před Ústavním soudem vymezen - směřuje pouze ke zrušení rozhodnutí o přerušení řízení.
Ústavní soud podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Podstata předmětné ústavní stížnosti v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatele, jakým způsobem měly obecné soudy v řízení postupovat. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup soudů, jež jsou v dané fázi řízení nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jejich řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit. Okresní soud v Rokycanech ve svém usnesení uvedl, že dle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 je u tohoto soudu vedeno řízení o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele. Soud citoval ustanovení §20 odst. 1 o. s. ř., dle kterého každý může před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti a v návaznosti na toto ustanovení konstatoval, že otázka způsobilosti či nezpůsobilosti stěžovatele k právním úkonům má z tohoto pohledu ve věci zásadní význam. Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí při posouzení důvodnosti přerušení řízení dále uvedl, že řízení o způsobilosti k právním úkonům se vede od roku 1999 a plnou moc ke svému zastupování stěžovatel udělil dne 3. 11. 2001 a je tedy otázkou, zda stěžovatel byl schopen plnou moc platně udělit. Odvolací soud rovněž konstatoval, že s údajným stěžovatelovým zástupcem, jímž má být JUDr. J. S., se obecným soudům nepodařilo navázat žádný kontakt ani mu doručit žádné rozhodnutí či předvolání k jednání. Stěžovatelův zástupce se nezdržuje na adrese stěžovatelem uvedené a jinou jeho adresu stěžovatel nesdělil. K doručování právnímu zástupci uvádí stěžovatel svoji adresu, což je v rozporu s §49 odst. 1 o. s. ř. a ani na tuto adresu se nepodařilo zástupci stěžovatele žádnou písemnost doručit.
Dle názoru Ústavního soudu je z rekapitulovaného odůvodnění obecných soudů důvodnost přerušení řízení zřejmá. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nejde o rozhodnutí ve věci a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu