ECLI:CZ:US:2011:3.US.3533.10.1
sp. zn. III. ÚS 3533/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Českého svazu stavebních inženýrů, se sídlem Praha 2 - Nové Město, Sokolská 1498/15, zastoupeného JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou v Brně, Bohuslava Martinů 60, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2006 č. j. 30 C 78/2006-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007 č. j. 21 Co 278/2007-71 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2010 č. j. 25 Cdo 391/2009-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 6 a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, popřípadě nezákonným rozhodnutím, jímž byl rozpuštěn jeho právní předchůdce - Český svaz stavebních inženýrů (dále jen "ČSSI"), který vznikl schválením a zaregistrováním stanov Ministerstvem vnitra ČSSR dne 27. 11. 1968 a ke dni 28. 2. 1978 byl vyčleněn ze svazku Národní fronty ČSR, jeho činnost byla zastavena a veškerý majetek mu byl odebrán a zestátněn.
Obvodní soud pro Prahu 7 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele, aby žalovaným, České republice - Ministerstvu financí a Ministerstvu vnitra, byla uložena povinnost nahradit stěžovateli škodu ve výši 20.305.087,- Kč s "příslušnou valorizací", zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 3. 1978 Ministerstvo vnitra ČSSR vydalo rozhodnutí o tom, že dnem 28. 2. 1978 pozbývá platnosti rozhodnutí o schválení stanov ČSSI ze dne 27. 11. 1968. Vzhledem k tomu, že objektivní desetiletá promlčecí doba podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. v daném případě uplynula 16. 3. 1988, obvodní soud se dál nezabýval zkoumáním, zda stěžovatel je skutečně právním nástupcem ČSSI, neboť bylo nepochybné, že nárok stěžovatele je promlčen.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením promlčecí lhůty ve vztahu k uplatnění jeho nároku na náhradu škody dle zákona č. 58/1969 Sb. obecnými soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti, postrádající jakoukoli konkrétní ústavněprávní argumentaci, předkládá a podrobně rozebírá svůj vlastní výklad předpisů ve vztahu k počítání promlčecí lhůty v jeho věci.
Poté co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly ke konečnému posouzení nároku na náhradu škody uplatněného stěžovatelem. Odvolací soud se podrobně zabýval jednotlivými argumenty stěžovatele a řádně vysvětlil důvody, které jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení dostatečně objasnil, proč napadená rozhodnutí nemají po právní stránce zásadní význam. Uvedl mimo jiné, že zásadní právní význam nemůže dodat napadenému rozhodnutí ani stěžovatelem tvrzená okolnost, že vzhledem k zákonným překážkám (existence komunistického režimu a pozdější zakotvení právního nástupnictví stěžovatele po původním ČSSI v jeho stanovách) mohl stěžovatel uplatnit své nároky až po 4. 5. 2005. Nejvyšší soud zdůraznil, že ani před 30. 11. 1989 žádná právní překážka v uplatnění práva na náhradu škody dle zákona č. 58/1969 Sb. nebránila a žádný právní předpis nestanoví, že by se běh promlčecí doby tehdy započaté stavěl či přerušoval. Avšak i pro případ, že by zákonná desetiletá promlčecí doba běžela až od 1. 12. 1989 (kdy dle stěžovatele skončil komunistický režim), došlo by k promlčení jeho nároků v roce 1999, tedy hluboko před datem, kdy své nároky skutečně uplatnil (dne 4. 5. 2006).
Jak vyplývá z výše uvedeného, argumenty, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, jsou jen jeho polemikou s právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení jeho základních práv. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jež tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu