ECLI:CZ:US:2021:3.US.3558.20.1
sp. zn. III. ÚS 3558/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem sídlem nám. Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, č. j. 30 Cdo 2946/2020-244, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020, č. j. 68 Co 60/2020-226, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a soudy se tak dopustily libovůle a porušily princip právní jistoty.
2. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 29 C 6/2017-195, rozhodl tak, žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 148 320 Kč a současně zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 15 657 342,33 Kč. K odvolání obou účastníků řízení (tzn. stěžovatele a Ministerstva spravedlnosti) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal odškodnění majetkové újmy za nezákonné trestní řízení (dále také "posuzované řízení") ve výši 15 456 000 Kč, dále odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 100 000 Kč, odškodnění majetkové újmy (škody) za náklady vynaložené na obhajobu ve výši 51 864 Kč a ve výši 8 989,33 Kč a odškodnění majetkové újmy (škody) za právní zastoupení v opatrovnickém řízení, když stěžovatel v souvislosti s trestním řízením žádal snížení vyživovací povinnosti. Stěžovatel žádal konečně i odškodnění ve výši 184 375 Kč s tvrzením, že si v důsledku trestního řízení musel vzít půjčku.
4. Následně dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo jím rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Posuzované dovolání totiž podle Nejvyššího soudu neobsahovalo náležitosti vyžadované zákonem, neboť stěžovatel náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Protože z dovolání nebylo zřejmé ani to, zda se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zda některá otázka v rozhodování Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena, je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně nebo má být vyřešena jinak (kdy stěžovatel podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání zmínil všechny uvedené varianty), pak takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se ovšem navzájem vylučuje, a proto je nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele odmítl, neboť trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s důvody rozhodnutí obvodního a městského soudu, které vedly k tomu, že stěžovateli nepřiznaly plnou výši jím požadovaného odškodnění újmy i škody. K závěrům Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání se však stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje.
6. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Tak tomu je i v daném případě. Ústavní soud dospěl k závěru, že se ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu se jedná o návrh sice přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozsudku městského soudu se jedná o návrh nepřípustný.
8. Ústavní soud předně uvádí, že jakkoliv stížnostní námitky směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům obvodního a městského soudu, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nedostatečné vymezení předpokladu jeho přípustnosti, tzn. pro jeho vady. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozího rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem - protože stěžovatel pro tento meritorní přezkum v důsledku zákonným předpokladům neodpovídajícího dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor (viz např. usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2953/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
9. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Stěžovatel jako dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností konečně vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
10. Vzhledem k tomu, že jakákoliv argumentace stěžovatele k protiústavnosti usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti zcela absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a právo stěžovatele na soudní ochranu ze strany Nejvyššího soudu proto porušeno nebylo. Stěžovatel ostatně žádné konkrétní pochybení učiněné v tomto ohledu ze strany Nejvyššího soudu ani netvrdí. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
11. Pokud pak jde o napadený rozsudek městského soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou.
12. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí efektivní vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, bod 16). Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu, podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozhodnutí městského soudu, byla odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu