ECLI:CZ:US:1997:3.US.360.96
sp. zn. III. ÚS 360/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. A. R., CSc. proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 21. 12. 1995 sp. zn. 6 C 341/91 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 10. 1996 sp. zn. 19 CO 243/96 o uzavření dohody o vydání nemovitosti takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Co
243/96-102, ze dne 8. 10. 1996, a rozsudek Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí, čj. 6 C 341/91-85, ze dne 21. 12. 1995, kromě bodu I.,
se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.10.1996, čj.
19 Co 243/96-102, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí ze dne 21. 12. 1995, čj. 6 C 341/91-85, protože jimi
byla porušena jeho základní práva, zaručovaná Listinou základních
práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 6
C 341/91-85, ze dne 21. 12. 1995, bylo vyhověno žalobě stěžovatele
na stanovení povinnosti žalovaného - TJ Lokomotivy Č. T. - uzavřít
se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí v k.ú. P., v žalobě
uvedených. Zamítl však žalobu, pokud jde o parcely č. 102/1 a č.
103 tamtéž, po zjištění, že uvedené pozemky není povinen žalovaný
vydat, protože jde o pozemky zastavěné. Současně rozhodl
o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání do zamítavé
části a výroků o nákladech řízení, v němž nesouhlasí se závěry
soudního znalce o tom, že na zmíněných pozemcích byly vybudovány
nové stavby. Poukazoval přitom na rozpory mezi písemným znaleckým
posudkem a výpovědí znalce před okresním soudem. Dále namítal, že
tak, jak byl specifikován předmět vydání v rozsudku, je rozsudek
nevykonatelný.
O tomto odvolání stěžovatele pak rozhodoval Krajský soud
v Hradci Králové, který svým rozsudkem, čj. 19 Co 243/96-102,
z 8. 10. 1996, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Krajský soud
se ztotožnil se závěry okresního soudu, pokud vycházel ze
znaleckého posudku, pokud jde o parcelu č. 102/1. U parcely č.
103 soudní znalec dospěl k závěru, že na ní byly nově vybudovány
tenisové kurty, což označil jako jejich generální opravu; tento
závěr pak poněkud zpochybnil ve své výpovědi. Přesto však ani tuto
parcelu nelze vydat, neboť je podle krajského soudu součástí
oploceného areálu, sousedí s jinými pozemky, při jejím vydání by
byl problematický přístup k ní a došlo by ke znehodnocení celého
sportovního areálu. Pokud jde o přesnou specifikaci předmětu
vydání, byla tato povinností žalobce. Okresní soud zde vycházel
z posudku jiného znalce, který upozornil na rozpory mezi zápisy
v pozemkové knize a katastru nemovitostí. Proti této části
rozsudku však žalobce nepodal odvolání, nabyla tedy právní moci.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní
stížnost, v níž poukazuje na to, že soud II. stupně měl
konstatovat vady návrhu a vyzvat žalobce, aby jej doplnil
a upřesnil nebo v odůvodnění rozsudku doložit v čem vada žalobního
petitu přesně spočívá a z jakých důvodů proto pokládá za nezbytné
žalobu zamítnout. Odůvodnění, na jehož základě soud dospěl ke svým
závěrům, nemá podle stěžovatele oporu v zákoně. Nelze totiž
přijmout tezi, že vydání pozemku zabraňuje skutečnost, že tento
pozemek je umístěn ve sportovním areálu s tím, že v předmětném
areálu sousedí s pozemky vlastníků jiných. Soud vydal rozsudek,
aniž k tomu měl splněny všechny zákonné předpoklady a zjištěn
pečlivě skutkový stav, čímž popřel stěžovatelovo právo na soudní
ochranu. Stěžovatel se domnívá, že soudy svým postupem porušily
jeho základní práva daná čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3.
a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto,
aby Ústavní soud nálezem zrušil oba napadené rozsudky.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření ze dne 27. 1. 1997, podepsaném JUDr. V. J., předsedou
senátu 19 Co uvádí, že ústavní stížnost směřuje především proti
hodnocení důkazů soudem. Navrhovateli byla plně dána možnost
uplatnit všechny důkazy, které považoval za rozhodující a soud se
jimi také zabýval. Sama skutečnost, že nebylo žalobě vyhověno,
není důkazem o tom, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1, případně
dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod. Navrhovateli
nebylo odepřeno právo domáhat se rozhodnutí soudu o tvrzených
nárocích, věc byla projednána veřejně a bylo dbáno rovnosti stran.
Ve věci samé odkázal krajský soud na odůvodnění rozsudku.
Jak plyne z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí,
sp.zn. 6 C 341/91, obecné soudy se v řízení zabývaly především
okolnostmi, které měly podle tvrzení stěžovatele na straně TJ
Lokomotiva Č. T. založit povinnost vydat sporné nemovitosti, a to
se závěrem, že tyto podmínky splněny nebyly.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod (čl. 38) a pokud napadeným rozhodnutím
nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní
soud se proto zaměřil v dané věci především na posouzení otázky,
zda v řízení před obecnými soudy byly dodrženy principy
spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních
práv a svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp.zn.
6 C 341/91, Ústavní soud dovodil, že obecné soudy porušily
navrhovatelova základní práva. Zejména došlo k porušení práva na
spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny základních
práv a svobod, především čl. 38 odst. 2.
Obecné soudy se sice zabývaly skutkovým dokazováním, avšak
při rozhodování zcela opomenuly skutečnost, že v důkazních
prostředcích (znaleckých posudcích, výpovědi znalce apod.), o něž
opřely svá rozhodnutí, se vyskytují rozpory a nepokusily se tyto
rozpory odstranit. V odůvodnění rozhodnutí navíc krajský soud
argumentuje skutečnostmi, které nemají oporu v zákoně (parcela č.
103 "je začleněna do sportovního areálu, zahrnujícího i pozemky
jiných vlastníků, který je oplocen a slouží jako součást tohoto
areálu. Je tedy zřejmé, že při jeho vydání by byl problematický
přístup k němu a došlo by ke znehodnocení celého sportovního
areálu."). Soudy nikterak nezdůvodnily své stanovisko, že
v případě pozemků parc. č. 102/1 a č. 103 se jedná o pozemky, na
nichž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí
pozemku státem, ačkoliv z dokazování lze mít za to, že se v daném
případě jedná o stavbu, která se na pozemcích nacházela již dříve,
byla však podstatně zhodnocena.
Na základě těchto skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než
napadené rozsudky zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 5. června 1997