ECLI:CZ:US:2017:3.US.3634.16.1
sp. zn. III. ÚS 3634/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Agima Saračiho, zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem, sídlem Jiráskovo nám. 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 453/2016-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 18 Co 316/2015-100 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. července 2015 č. j. 27 C 217/2013-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho ústavním pořádkem zajištěného základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podkladů předložených stěžovatelem a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 217/2013 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2015 č. j. 27 C 217/2013-71 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit mu částku 986 280 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené stěžovateli v trestním řízení (výrok I.), dále řízení co do částky 196 511 Kč zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Zamítavý výrok zdůvodnil, stručně shrnuto, závěrem, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno "ve vztahu k prokázání vzniku škody v podobě ušlého zisku" ze dvou pracovních poměrů.
3. Proti výrokům I. a III. rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž setrval na stanovisku, že prokázal existenci dvou pracovních poměrů a též výši mzdy v okamžiku jeho vzetí do vazby. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2015 č. j. 18 Co 316/2015-100 napadené výroky obvodního soud potvrdil, když po přezkoumání rozsudku, zopakování některých důkazů a doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání nelze vyhovět. V odůvodnění připomenul předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ztotožnil se se závěry obvodního soudu o neunesení důkazního břemene v části nároku vycházejícího z jednoho pracovního poměru a tvrzení o existenci druhého pracovního poměru považoval za nevěrohodná, stejně jako důkazy, kterými stěžovatel prokazoval tuto část nároku.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 453/2016-115 odmítl jako vadné, protože neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že byl povinen volit vstřícnější postup k právu na soudní ochranu, že je zavázán nelpět na přespříliš formalistickém požadavku ohledně informování soudu v dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dle §237 o. s. ř., a v případě, že z něj tato informace fakticky vyplývá, nahlížet na takové podání jako na dovolání, jež uvedené náležitosti splňuje. Z blíže neurčeného zdroje cituje, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Druhý zásah do ústavou chráněných práv stěžovatel spatřuje v porušení ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, když mu justiční orgány "znemožnili, po neopodstatněném rozhodnutí o vzetí do vazby, řádné a úspěšné uplatnění ústavním pořádkem zaručeného nároku na náhradu škody". Tento zásah spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že ač byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn, soudy nebyly schopny dostát základnímu právu na náhradu škody poté, co byl vzat do vazby na dobu 20 měsíců a 23 dnů a bylo mu tak znemožněno vykonávat pracovní poměry, jichž byl účastníkem.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh jeho trestního stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, v jehož průběhu byl vzat do vazby, a po zproštění obžaloby byl propuštěn na svobodu. V důsledku nezákonného držení ve vazbě uplatnil u vedlejší účastnice nárok na náhradu škody, kromě jiného i nárok na náhradu ztráty na výdělku ze dvou pracovních poměrů, z nichž mu plynula pravidelná měsíční mzda. Protože vedlejší účastnice odmítla dobrovolně plnit uplatněný nárok, stěžovatel se obrátil na obvodní soud. Po úhradě části požadované náhrady vzal stěžovatel částečně žalobu zpět. Posléze stěžovatel popsal průběh řízení a rozhodnutí obecných soudů všech tří instancí. Především polemizoval s právním posouzením jeho věci. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že neuvedl "poukaz" na jakoukoli rozhodovací praxi soudu, považuje za chybný, a to s ohledem na konkrétní nálezy Ústavního soudu. Z těchto nálezů stěžovatel akcentuje myšlenky o nutnosti vstřícného přístupu Nejvyššího soud ústící do závěru, že není nutná výslovná formulace, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pokud tato informace z něj fakticky vyplývá, že dostačuje slovní popis, bez uvedení konkrétní spisové značky nebo značek rozhodnutí, od nichž se řešení v dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou fází, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. - 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu (body 12. - 13.).
9. Stěžovatel svým dovoláním (ze dne 20. 1. 2016) napadl rozsudek městského soudu, jehož přípustnost "opřel" o ustanovení §237 o. s. ř. "jelikož má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury" a navázal vymezením dovolacího důvodu (část III. dovolání). V další části popsal průběh řízení o jeho nároku před obecnými soudy, jakož i předcházejícího trestního stíhání (tyto pasáže, včetně rekapitulace obsahu dovolání, doplněné o tři stručné odstavce, převzal do ústavní stížnosti). Ústavní soud konstatuje, že z obsahu dovolání nelze zjistit tu otázku hmotného práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Dovolání tak trpí zásadní vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané občanským soudním řádem v §241a odst. 2 in fine.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání (viz bod 9.) lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání (tj. na počátku roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zřejmě vůbec nevzal na zřetel. Je proto správný závěr Nejvyššího soudu, že jeho dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti (srov. odůvodnění jeho usnesení, str. 1, třetí odstavec).
12. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
13. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu