ECLI:CZ:US:2015:3.US.3694.14.1
sp. zn. III. ÚS 3694/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 1294, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2014 č. j. 24 Co 216/2014-100 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. února 2014 č. j. 0 P 183/2012-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 24. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o nezletilého A. L. rozhodnuto, že návrh stěžovatele jako dědečka nezletilého (z otcovy strany) na úpravu styku (podle kterého měl soud stěžovateli umožnit, aby se mohl s nezletilým stýkat každou lichou neděli v době od 8 do 18 hodin), se zamítá, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek okresního soudu potvrzen s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, přičemž poukázal na to, že v průběhu odvolacího řízení navrhl doplnění dokazování výslechem svědkyně Edity Adámkové, která byla jako jeho přítelkyně nápomocna při sjednání posledních kontaktů s nezletilým a také jim byla přítomna, krajský soud však uvedený důkaz neprovedl s tím, že jeho provedení by nic nezměnilo na závěru, že nezletilý objektivně nemůže utrpět žádnou újmu, když se s ním nebude stýkat, "dále v kontextu a v návaznosti na v odůvodnění vyložené soudní hodnocení".
5. Následně stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí představují zásah do jeho ústavou garantovaných práv i porušení mezinárodních smluv upravujících práva dítěte, jakož i pravidla styku dítěte s dalšími osobami. Připouští, že odpovědnost za výchovu dítěte, jak je založena mezinárodními úmluvami a vtělena do Listiny i do občanského zákoníku, spočívá na rodičích, zároveň zájem dítěte musí být nejvyšší prioritou týkající se dětí, přičemž dítě má právo říci, co si myslí, ve všech oblastech, které se ho týkají, což je spojeno s povinností brát na názor dítěte ohled. S poukazem na čl. 5 Úmluvy o styku s dětmi (č. 91/2005 Sb.m.s.) stěžovatel na straně jedné připouští, že podmínky pro styk jiných osob s dítětem jsou v právním řádu pojaty sice úžeji než při úpravě jeho styku s rodiči, jednotícím hlediskem ale zůstává objektivní zájem dítěte.
6. V daném případě přitom existuje citový vztah mezi dítětem a prarodičem, resp. zájem na tom se vzájemně setkávat. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na stanovisko nezletilého, jak plyne ze zprávy orgánu péče o dítě ze dne 13. 6. 2014, jakož i na svůj zájem se s nezletilým setkávat, jak ho deklaroval před obecnými soudy. Stanovisko rodičů, které má být (patrně) jednotné, se musí vykládat i s ohledem na vztahy mezi ním a rodiči, kdy do stanoviska rodičů se promítají jejich osobní postoje vůči němu (stěžovateli), přičemž toto jejich stanovisko je v rozporu s přáním dítěte. Tyto vztahy se přitom nepromítají do vývoje nezletilého, nebyly ani zaznamenány známky špatného zacházení a podle stanoviska dítěte rodiče o něm (stěžovateli) nikdy špatně nemluvili, stejně jako on o nich. Subjektivní stanoviska nezletilého i jeho vlastní se tedy nedostávají do rozporu s objektivním zájmem dítěte.
7. Za tohoto stavu stěžovatel považuje závěry obecných soudů za jednostranné, přinejmenším pak za předčasné, neboť zamítnutím výše zmíněného důkazního návrhu mu byla odňata možnost prokázat podmínky a průběh realizovaného styku s nezletilým. Tím bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, samotnými rozhodnutími bylo na delší dobu zamezeno hodnotnému kontaktu nezletilého dítěte s prarodičem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě vyslovuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení §927 občanského zákoníku, případně čl. 5 Úmluvy o styku s dětmi, konkrétně pak jak posoudily otázku, zda úprava styku stěžovatele s nezletilým je v (nejlepším) zájmu nezletilého. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, ve kterých byla výše uvedená ustanovení aplikována, jakož i řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Jak patrno z napadených rozsudků, obecné soudy dospěly k závěru, že absence styku mezi stěžovatelem a nezletilým nebude pro nezletilého znamenat újmu (nebude v rozporu s jeho zájmy), a tudíž se již nezabývaly otázkou existence citové vazby mezi nimi. Tento svůj závěr odůvodnily (ve stručnosti) chováním stěžovatele k rodičům nezletilého, které by dle jejich názoru mohlo mít negativní dopad na vztahy mezi rodiči a ohrozit tak dosavadní bezproblémový vývoj nezletilého. Z výše uvedeného plyne, že obecné soudy se návrhem stěžovatele zabývaly, rozhodly o něm a své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodnily.
12. Pokud stěžovatel subjektivně považuje jejich názor za nesprávný, z hlediska posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti takové tvrzení žádný význam nemá; jinak by tomu mohlo být za předpokladu, že by stěžovatel namítl svévoli v použití práva ze strany obecných soudů; v takovém případě by pak musel nejen tvrdit, že daný postup je (věcně) nesprávný, ale jeho povinností by bylo také objasnit, proč je z právního hlediska zcela neobhajitelný, resp. proč je založen na evidentně věcně nepřiléhavých důvodech (úvahách), tak aby bylo zřejmé, že se jedná o případ, kdy byla obecným soudem (očividně) kogentní právní norma buď zcela opomenuta, nebo byla aplikována zcela nesprávným způsobem. Stěžovatel výslovně svévolné použití práva nenamítá, a ani z ústavní stížnosti nelze vyvodit, proč by konkrétní důvody, na nichž je soudní rozhodnutí postaveno, byly evidentně nepřiléhavé, míjející se s obsahem neurčitého právního pojmu "újma", resp. "zájem dítěte", jak je chápán v právní teorii a praxi, a ani Ústavní soud je za takové označit nemůže, resp. je považuje za zcela relevantní. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, stěžovatel představuje pro rodinu nezletilého sociálně patogenní prvek, přičemž jeho další působení by zcela reálně mohlo být příčinou narušení (přinejmenším) vztahů mezi rodiči navzájem, což by se následně mohlo negativně projevit na dosud bezproblémovém vývoji dítěte. Ten pak
je - z hlediska jeho "nejlepšího zájmu" - jistě prioritní.
13. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti dále, že obecné soudy neprovedly jím navržený důkaz, nejde opět o žádnou z tzv. kvalifikovaných vad. Povinností obecných soudů totiž není provést každý navržený důkaz, jejich povinností je v případě, že takovému důkaznímu návrhu nevyhoví, řádně zdůvodnit, proč tak neučinily, přičemž požadavek řádného odůvodnění zahrnuje i uplatnění z hlediska ústavnosti akceptovatelného "typového" důvodu. Jak patrno z napadeného rozsudku krajského soudu, důvodem zamítnutí předmětného návrhu bylo, že skutečnost, která jím měla být prokázána, nemá z hlediska důvodů, o něž se soudní rozhodnutí opírá, žádný význam. Uvedený soud současně vysvětlil, co ho k takovému závěru vedlo, přičemž stěžovatel v této souvislosti žádné konkrétní námitky nevznesl (uvedl pouze, že svědkyně se měla vyjádřit k otázkám realizovaného styku). Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud nemá, co by krajskému soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu