ECLI:CZ:US:2015:3.US.3698.14.1
sp. zn. III. ÚS 3698/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti I. T., zastoupené Mgr. Zuzanou Dygrýnovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014 č. j. 22 Co 14/2014-591 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2013 č. j. 16 P 10/2012-429, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 32, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), č. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR.
Podle názoru stěžovatelky obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav projednávané věci, neboť při svém rozhodování o výživném pro nezletilou L. nijak nezohlednily řadu listinných důkazů předložených stěžovatelkou, jimiž mělo být prokázáno, že od poslední úpravy výchovy a výživy nezletilé L. došlo na straně otce k podstatné změně poměrů, která odůvodňovala návrh stěžovatelky na zvýšení výživného na nezletilou dceru. Obecné soudy se zcela nevypořádaly s hypotézou stěžovatelky, že otec nezletilé dcery účelově zkresluje své majetkové a výdělkové poměry tak, že je "rozmělňuje" mezi své rodinné příslušníky (konkrétně svého otce a svého zletilého syna i svoji současnou partnerku). Tím, že se obecné soudy tímto tvrzením stěžovatelky blíže nezabývaly, prý nebylo v řízení dosaženo jeho účelu, neboť nebyly splněny předpoklady a podmínky stanovené v zákoně o rodině (§85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině) pro řádné rozhodnutí o výši výživného pro nezletilou dceru. Obecným soudům stěžovatelka dále vytýká, že se nezabývaly zkoumáním životní úrovně družky otce nezletilé. I když odvolací soud hypotézu stěžovatelky o účelovém zakrývání skutečných příjmů otce nezletilé do odůvodněné svého rozhodnutí převzal, odmítl se zabývat důkazními návrhy stěžovatelky, které by ji potvrdily či vyvrátily. Za této procesní situace nebylo prý rozhodováno na základě úplně zjištěného skutkového stavu a napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto postrádá řádné odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.). Hodnocení životní úrovně otce nezletilé dcery nemá oporu v provedených důkazech a popírá princip vyhledávací zásady (§120 odst. 2 o. s. ř.). Obecné soudy prý nerespektovaly požadavky, vyslovené v judikátech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 244/03, I. ÚS 527/06 a II. ÚS 519/04.
I přes tento nedostatek v důkazním řízení je stěžovatelka přesvědčena, že oba obecné soudy měly dostatek jiných podkladů k tomu, aby jejímu návrhu na zvýšení výživného pro nezletilou dceru vyhověly (bylo prý prokázáno, že otec nezletilé zakoupil do svého výlučného vlastnictví nemovitosti v kupní ceně 2 810 000,- Kč, výrazně zlepšil své bytové poměry pronájmem rodinného domu se zahradou a bazénem, přestal plnit svoji vyživovací povinnost ke stěžovatelce, obdržel vypořádání SJM, skončila mu vyživovací povinnost k již zletilému synovi).
Stěžovatelka je přesvědčená, že i když soudy vycházely při stanovení vyživovací povinnosti otce k nezletilé dceři z příjmu otce ve výši 100 000,- Kč měsíčně, jimi stanovené výživné neodpovídá výši "tabulkového" výživného, doporučeného Ministerstvem spravedlnosti ČR. Stěžovatelka namítá rovněž porušení principu rovnosti účastníků řízení spočívající v údajně nespravedlivém posouzení příjmových a nákladových položek otce nezletilé a stěžovatelky.
Spolu s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatelka požaduje, aby v případě vyhovění jejímu návrhu jí byly přiznány náklady řízení před Ústavním soudem.
II.
Z napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení ve věci péče o nezletilou L. rozhodl o návrhu otce na snížení výživného a o návrhu matky na jeho zvýšení tak, že oba návrhy zamítl. Soud prvního stupně konstatoval, že přes řadu změn, k nimž došlo od posledního rozhodování soudu o výživném pro nezletilou dceru účastníků řízení, nedošlo k podstatné změně poměrů, a to ani na straně otce, ani na straně nezletilé L. a stěžovatelky.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž konstatoval, že po doplnění dokazování navrženými důkazy dospěl k závěru, že se na skutkových zjištěních nic podstatného nezměnilo, a to jak při porovnání skutkových zjištění soudu prvního stupně, tak i v porovnání s výchozími skutečnostmi, které byly relevantní při posledním rozhodování o výši výživného pro nezletilou L. v roce 2011.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti z pohledu vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 a odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti rozsudku odvolacího soudu podala "z procesní opatrnosti" dovolání.
Ústavní soud, aniž by vyčkával rozhodnutí dovolacího soudu o podaném mimořádném opravném prostředku, dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen "o. s. ř.") není k dalšímu prodlužování řízení žádný důvod, neboť si byl vědom skutečnosti, že dovolání v této věci není přípustné.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky, obsahu jí napadených rozhodnutí a s přihlédnutím ke skutečnosti, že se mohl zabývat pouze tvrzeními o údajném porušení v ústavní stížnosti označených základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště námitek stěžovatelky tkví v nesouhlasu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly oba obecné soudy při rozhodování o návrzích rodičů nezletilé L. na snížení, resp. na zvýšení výživného pro nezletilou dceru.
Stěžovatelka zejména namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav projednávané věci a dále údajně nesprávné hodnocení provedených důkazů, kterážto pochybení jsou podle jejího názoru natolik závažná, že dosahují úrovně porušení ústavnosti.
K této problematice Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že do hodnocení obecnými soudy provedených důkazů se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem pro jeho zásah by byla až situace, v níž by hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozená skutková zjištění byla výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu.
O takový případ však v projednávané věci nejde. Skutková zjištění soudu prvního stupně, doplněná soudem odvolacím, zejména co se týká majetkových a výdělkových poměrů obou rodičů nezletilé L., vycházejí ze standardního a přiměřeného výkladu institutu výživného pro nezletilé dítě a splňují kritéria pro jeho určení (§96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, v tehdy platném znění, dále jen "zákon o rodině") a jsou podloženy i odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatelka oponuje pouze v rovině tzv. podústavního práva. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu zejména zjištění, že otcem nezletilé dcery dokládané a tvrzené příjmy ze zaměstnaneckého poměru neodpovídají jeho výdajům - výživnému pro jeho tři děti, nákladům na bydlení a dalším blíže nespecifikovaným výdajům, jejichž pohyb na účtech byl soudy zjištěn v částkách v řádu desítek tisíc korun.
Jak soud prvního stupně konstatoval v napadeném rozhodnutí, k dalšímu doplnění dokazování, zejména o další stěžovatelkou navrhované dotazy (§120 o. s. ř.) na jiné finanční ústavy nad rámec již učiněných zjištění, doplnění daňové evidence otce, daňových přiznání jeho zletilého syna J., otcova otce a otcovy přítelkyně, nebyl důvod, neboť skutkový stav byl v průběhu řízení zjištěn dostatečným a odpovídajícím způsobem. Proto důkazní návrhy stěžovatelky rozšiřující již beztak poměrně obsáhlé dokazování, pro jejich nadbytečnost odmítl. Postup tohoto soudu, který pro výpočet výše výživného vzal za základ příjmy otce, jež byly zjištěny již v předchozím řízení o stanovení výše výživného na nezletilou L. v roce 2011, byl správný. Oba obecné soudy ve věci rozhodovaly ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 ve spojení s ustanoveními §85 odst. 1, §96 odst. 1 zákona o rodině, za použití ustanovení §163 odst. 2 o. s. ř.
V projednávané věci aplikované ustanovení §96 odst. 1 tehdy platného zákona o rodině umožňovalo obecným soudům uplatnit tzv. soudní uvážení, směřující k vymezení relativně neurčitých pojmů (srovnej např. nález sp. zn. I. ÚS 528/99, N 126/23 SbNU 217), poskytující obecným soudům široký interpretační prostor, který je v kontextu ústavněprávního přezkumu omezen až limity zjevného excesu, ať již věcného, logického nebo judikatorního, resp. situací, v níž podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 31/06). K takovým pochybením v dané věci nedošlo.
V nyní posuzované věci je podstatné, že obecné soudy neposuzovaly (jen) výživné, resp. jeho výši, ale v první řadě existenci podmínky podstatné změny poměrů od doby posledního rozhodování soudu o této otázce, jakož i její způsobilost původně stanovené výživné ovlivnit (ať již ve smyslu jeho snížení či zvýšení). Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí se přitom zjišťuje, že oba obecné soudy při svém rozhodování vycházely ze standardního výkladu aplikovaného institutu, přičemž svoji pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, které v jeho rámci byly relevantní a odpovídaly výsledkům provedeného dokazování (§132 o. s. ř.). Obecné soudy nejsou nepochybně povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, mají-li za to, že dosavadní výsledky dokazování jsou pro zjištění skutkového stavu dostatečné. Tato podmínka byla v projednávané věci splněna.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadených rozhodnutí jsou dostatečně zjevná kritéria, která obecné soudy použily při posouzení majetkových poměrů, schopností a možností povinného. Je vhodné v této souvislosti připomenout, že pro určení výše výživného v každém individuálním případě jsou určující vždy výše uvedená kritéria, nikoliv tabulky pro jeho určení, které lze považovat za pouhé pomůcky, jichž se však soud nemusí přidržet.
Argumentace stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti tak svou podstatou směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkový a právní závěr soudů a na takto změněném skutkovém základu dospěl k jinému, pro ni příznivějšímu závěru o výši vyživovací povinnosti. Jak již bylo výše vyloženo, Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům "superrevizní" instancí, a jeho přezkum napadených rozhodnutí se proto takovou cestou ubírat nemůže.
Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na závěry označených rozhodnutí Ústavního soudu, která jsou podle jejího názoru v souladu s její argumentací, je třeba zdůraznit, že tyto judikáty nejsou na projednávanou věc aplikovatelné, neboť se týkají skutkově odlišných případů.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení nebo náhradu nákladů právního zastoupení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 nebo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti nejsou splněny.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji jako takovou v senátu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu