ECLI:CZ:US:2006:3.US.370.06
sp. zn. III. ÚS 370/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jurajem Zemaníkem, advokátem se sídlem v Brně, Lacinova 15, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 16 Co 121/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit žalobci (Kooperativa, pojišťovna, a.s.) dlužné pojistné ve výší 6.634,- Kč s příslušenstvím.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že odvolací soud rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele poté, co nevyhověl jeho žádosti - v průběhu odvolacího řízení již třetí - o odročení jednání; měl za to, že stěžovatel měl možnost se k věci vyjádřit před soudem prvního stupně, jakož i v rámci podaného odvolání.
Tento postup odvolacího soudu považuje stěžovatel za rozporný s ústavně zaručenými právy; tím, že jednání uskutečnil v jeho nepřítomnosti, aniž jej "o tom předem informoval" a umožnil mu zajistit si pro ně zástupce, bylo "porušeno" jeho právo čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť měl "prokazatelně" zájem se k věci před odvolacím soudem vyjádřit.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší - zásadně - posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry (včetně eventuálních porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy nezasahuje v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem (které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva), ale až v případě, když jde zároveň o porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Maje toto na zřeteli, přezkoumal Ústavní soud napadený rozsudek z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná; její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, jakož i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu ve zcela shodných stěžovatelových věcech.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Ústavnímu soudu současně další dvě - svým obsahem - zcela srovnatelné ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 263/06 a sp.zn. II.ÚS 264/06, o nichž Ústavní soud dne 16. 5. 2006 a dne 23. 5. 2006 rozhodl tak, že je jako zjevně neopodstatněné ( §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu) odmítl. V obou případech šlo o totéž, jako ve věci posuzované; odvolací soud celkem ve třech samostatných věcech stěžovatele, v nichž nařídil jednání na týž den (1. 2. 2006), nepřijal - v pořadí třetí - žádost stěžovatele o odročení jednání.
V obou dříve projednávaných věcech stěžovatele Ústavní soud vyjádřil shodný názor, že "by bylo nepřiměřené akceptovat již třetí omluvu z jednání, která by dále prodloužila řízení nejen ve stěžovatelově věci, ale připuštění takové praxe by mělo velmi nepříznivé důsledky i na projednávání jiných věcí .... Stěžovateli nic nebránilo vyslat k jednání svého zvoleného zástupce, jenž by stěžovatelovy výhrady přednesl namísto něho. Ani námitku, že soud měl stěžovatele před třetím jednáním uvědomit, že omluvu neakceptuje, nemůže Ústavní soud označit za přiléhavou, neboť takový postup nebyl možný vzhledem k datu vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti (30. 1. 2006) a k datu konání jednání (1. 2. 2006). Bylo na stěžovateli, aby si zastoupení sjednal a vyhnul se tak riziku, že jednání bude konáno jak bez jeho osobní přítomnosti, tak bez přítomnosti jeho eventuálního zástupce. Postup krajského soudu podle Ústavního soudu neporušuje stěžovatelova práva a odpovídá zásadě práva náležejí bdělým (vigilantibus iura), kterou Ústavní soud považuje za ústavně konformní složku procesního práva".
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu výše vyložené zásady - znovu k ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom odkazuje.
Judikatura Ústavního soudu nevylučuje v případě námitek, jež mají základ v tvrzení o nesprávném postupu odvolacího soudu, jehož důsledkem je odnětí možnosti jednat před soudem, posoudit návrh stěžovatele jakožto nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e/, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 81/05, sp. zn. II. ÚS 158/06, sp. zn. III.ÚS 285/06). Důvod tkví v tom, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, jež zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže se stěžovatel před podáním ústavní stížnosti neuchýlil k institutu žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o.s.ř..
V obou případech je výsledek řízení o ústavní stížnosti týž, a je vyjádřen usnesením, že se ústavní stížnost odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu