ECLI:CZ:US:2017:3.US.3702.16.1
sp. zn. III. ÚS 3702/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti DELETE s. r. o., sídlem Pod Sídlištěm 293/1, Brno, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 29 NSČR 42/2014-A-192, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a a) společnosti Erste Leasing, a. s., sídlem Horní náměstí 264/18, Znojmo, a b) společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení §141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu, upravené ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením ze dne 1. 10. 2013 č. j. KSBR 27 INS 6965/2011-A-160 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k návrhu vedlejších účastníků (jako insolvenčních věřitelů) zjistil stěžovatelčin úpadek (výrok I), na její majetek prohlásil konkurs (výrok II), ustanovil insolvenčního správce (výrok III), dále pak (výroky IV až X) rozhodl o úpadku podle §136 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a vedlejším účastníkům uložil zaplatit soudní poplatek (výrok XI). Krajský soud konstatoval, že navrhovatelé doložili, že mají za stěžovatelkou splatnou pohledávku, že stěžovatelka prokázala svou nemajetnost v blíže specifikovaném řízení o náhradu škody, neboť jí bylo z tohoto důvodu přiznáno osvobození od soudních poplatků, a že provedeným dokazováním z přihlášek pohledávek věřitelů byly prokázány pohledávky dalších věřitelů. Na základě toho pak uzavřel, že stěžovatelka je v úpadku jak z důvodu platební neschopnosti, tak předlužení.
3. Výroky I a II citovaného usnesení napadla stěžovatelka odvoláním, avšak Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") je (v napadené části) potvrdil usnesením ze dne 14. 1. 2014 č. j. 2 VSOL 1066/2013-A-183. Aniž by se zabýval hodnocením toho, zda jsou doloženy splatné pohledávky vedlejších účastníků (§141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), uvedený soud shledal, že stěžovatelka je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť bylo prokázáno, že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopna plnit, protože je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti [§3 odst. 1, odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona]. Z tohoto důvodu se již nezabýval závěrem krajského soudu, že se stěžovatelka nachází v úpadku i ve formě předlužení (§3 odst. 3 insolvenčního zákona).
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž k závěru, že právní otázky, jež byly stěžovatelkou v dovolání předestřeny, odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a že ani na základě argumentace obsažené v dovolání není důvod se od ní odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že pokud soud prvního stupně nesprávně posoudí úpadkovou situaci, neexistuje s ohledem na §141 odst. 2 insolvenčního zákona žádný opravný prostředek. U insolvenčního řízení, kde jsou přihlášeny jen dvě pohledávky dvou věřitelů a jeden z nich svou pohledávku neosvědčí, a přesto soud prvního stupně úpadek dlužníka zjistí, odvolací soud není dle stěžovatelky oprávněn s ohledem na citované ustanovení zkoumat materiální podmínky úpadku. Vytváří se tak půda pro jednostupňové, ničím nekontrolované rozhodování jediného soudce. Upozornila na současný trend, kdy insolvenční soudy, aby se zbavily "urputně se bránících dlužníků", rozhodnou o úpadku, ač je pohledávka navrhovatele sporná, přičemž si jsou prý jisti, že s ohledem na četnost věřitelů bude jejich rozhodnutí potvrzeno. Je tudíž na libovůli těchto soudů, zda dlužník skončí v insolvenci. Tak tomu bylo i v souzené věci, protože ani jeden z navrhovatelů svou pohledávku neosvědčil, naopak první z nich je jejím dlužníkem, a v případě druhého jeho pohledávka neexistuje, přičemž obě pohledávky jsou v současnosti předmětem soudního řízení.
6. Dále stěžovatelka vytkla soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s její námitkou, že má dostatek majetku k úhradě všech splatných závazků, přičemž poukázala na svou pohledávku vůči vedlejšímu účastníkovi a) s tím, že jeho pohledávku neuznal ani insolvenční správce. Současně upozornila, že schopnost dlužníka se posuzuje nejen podle finančních prostředků, kterými aktuálně disponuje, ale i podle jiného majetku. V této souvislosti odmítla výkladovou praxi obecných soudů (rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 24/2009 či 29 NSČR 31/2011), že se k uvedené pohledávce nepřihlíží, přičemž argumentovala tím, že by se tímto způsobem legalizovaly šikanózní návrhy a bylo by to v rozporu s judikaturou "NS ČR". Následně poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857) a ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647).
7. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka podrobně zabývala otázkou pohledávek vedlejších účastníků, přičemž vyjádřila nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, a následně vyvodila, že její ústavní stížnost je důvodná, neboť proti nároku druhého navrhovatele [vedlejšího účastníka b)] vznesla důvodnou kauzální námitku, a tudíž se proti danému nároku bránila, a v případě prvního navrhovatele [vedlejšího účastníka a)] by výsledkem vypořádání dvou leasingových smluv v intencích smluvních ujednání byla pohledávka vůči němu. A pokud by on splnil své závazky, v žádné platební neschopnosti by se nenacházela, a ještě by jí zbyly finanční prostředky na úhradu dalších splatných závazků.
8. Závěrem stěžovatelka uvedla, že soud prvního stupně byl činný ve prospěch insolvenčních navrhovatelů, přičemž s ohledem na dobu, kterou trvala devastace její hospodářské činnosti, se nelze divit, že existují další věřitelé, kteří přispěli k její definitivní likvidaci, a dále že původní insolvenční "jednověřitelský" návrh měl být soudem prvního stupně odmítnut, protože první navrhovatel [tj. vedlejší účastník a)] neuvedl podstatné okolnosti způsobilé osvědčit úpadek. Přitom poukázala na to, že ve formě námitky podjatosti upozorňovala "na úpornou snahu soudu napomoci insolvenčním navrhovatelům", a citovala z žaloby pro zmatečnost, směřující zřejmě proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2014 č. j. KSBR 27 INS 6965/2011-B-33 [pozn.: v této věci rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1797/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Znovu upozornila, že pohledávky navrhovatelů nebyly osvědčeny, že důvody prohlášení úpadku spočívají na nesprávné aplikaci práva (s ohledem na výkladová pravidla Ústavního soudu), a namítla, že postupem soudů nižších stupňů (který umožňuje podávání šikanózních návrhů, protože odvolací soud prý není oprávněn zkoumat materiální podmínky úpadku, pokud byl prohlášen) jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (resp. žádný takový vůči napadenému rozhodnutí k dispozici neměla); ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že původně byl insolvenční návrh koncipován jako "jednověřitelský", a protože v něm vedlejší účastník a) jako navrhovatel neuvedl podstatné okolnosti, měl být soudem prvního stupně odmítnut (pozn.: tento návrh byl soudem prvního stupně zamítnut s tím, že doložení pohledávky by přesahovalo meze insolvenčního řízení, toto rozhodnutí však bylo odvolacím soudem zrušeno). Dále pak namítla, že návrh vedlejších účastníků měl být soudem prvního stupně zamítnut, neboť ti v pozici insolvenčních navrhovatelů nedoložili, že mají vůči ní splatnou pohledávku. Současně stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který
se - s ohledem na údajně protiústavní ustanovení §141 odst. 2 insolvenčního zákona - otázkou, zda vedlejší účastníci svou splatnou pohledávku doložili, nezabýval, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelčin úpadek podle §3 odst. 1, odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona byl osvědčen; tento závěr pak stěžovatelka napadla tvrzením, že má majetek - a to pohledávku vůči vedlejšímu účastníkovi a), který postačuje na úhradu jejích veškerých závazků.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybnila závěry soudů nižších stupňů, že byly naplněny podmínky ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, a to nejen s ohledem na doložené pohledávky vedlejších účastníků jako insolvenčních navrhovatelů, ale i dalších insolvenčních věřitelů. Jestliže stěžovatelka argumentovala tím, že má dostatečný majetek k úhradě všech pohledávek svých věřitelů, s danou námitkou se vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud (a předtím i vrchní soud) tak, že není-li dlužník schopen svou pohledávku využít, nelze k tomu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona přihlédnout. Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu v tomto bodě vytknul, neboť v ústavní stížnosti není uvedeno nic, z čeho by bylo možno vyvodit, proč tyto závěry nemohou z hlediska ústavnosti obstát. To stejné se týká námitky stěžovatelky, že měl být insolvenční návrh odmítnut, neboť i s ní se Nejvyšší soud vypořádal, přičemž stěžovatelka tuto námitku pouze opakuje v ústavní stížnosti.
13. Vyjádřila-li stěžovatelka nesouhlas s tím, že odvolací soud nezkoumal, zda vedlejší účastníci doložili své splatné pohledávky, výsledek takového zkoumání by nemohl změnit nic na tom, že se stěžovatelka nachází v úpadku, a to (minimálně) s ohledem na splnění podmínek zakotvených v ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (viz výše).
14. V odvolacím řízení stěžovatelka namítla protiústavnost §141 insolvenčního zákona, avšak vrchní soud se s ní neztotožnil, přičemž argumentoval smyslem a účelem uvedeného ustanovení. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka uvedla (v podrobnostech viz sub II), že daná úprava umožňuje podávání tzv. šikanózních insolvenčních návrhů, neboť s ohledem na "četnost věřitelů" insolvenční soud bude mít jistotu, že jeho rozhodnutí bude odvolacím soudem potvrzeno. Jde tedy o to, zda z požadavku ústavnosti vyplývá nutnost také v rámci odvolacího řízení posuzovat, zda insolvenční navrhovatel doložil splatnou pohledávku, i když u dlužníka existuje úpadková situace. Stěžovatelka namítla porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, avšak žádnou ústavněprávní argumentaci (ani v tomto bodě) nepředestřela.
15. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka se mohla "stanoveným postupem" (tj. postupem podle příslušných procesních předpisů) domáhat svých práv u soudu, zde konkrétně u soudu odvolacího a dovolacího, a vzhledem k tomu, že uvedené soudy její podání "stanoveným postupem" projednaly a rozhodly o něm, Ústavnímu soudu není zřejmé, co by jim z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny mohl vytknout.
16. Namítla-li stěžovatelka porušení ústavního principu rovnosti účastníků soudního řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, a to z toho důvodu, že insolvenční navrhovatelé byli vůči ní zvýhodněni tím, že ve stadiu odvolacího řízení již nemuseli dokládat, že mají vůči ní splatnou pohledávku, nutno předně poznamenat, že insolvenční řízení je specifickým typem soudního procesu, který nese prvky jak řízení sporného, tak i nesporného (srov. i §7 insolvenčního zákona). Zahajuje se sice jen na návrh (§97 odst. 1 insolvenčního zákona), insolvenční soud je však povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány (§86 insolvenčního zákona), a k určitému posunu od projednací zásady k zásadě vyšetřovací došlo i v případě úpravy odvolacího řízení, jenž se projevil právě u předmětného ustanovení §141 insolvenčního zákona. Skutečnost, že se insolvenční věci projednávají "postupem" nesoucím i prvky tzv. nesporného řízení, porušení rovnosti jeho účastníků bez dalšího nezakládá. V souzené věci je přitom zřejmé, že daná úprava odráží skutečnost, že v insolvenčním řízení nejde jen o "soukromý" zájmem insolvenčního navrhovatele, ale (vedle něho) existuje veřejný zájem na tom, aby byla vyřešena (objektivně existující) úpadková situace dlužníka, a to také se zřetelem na oprávněné zájmy dalších přihlášených věřitelů (srov. §1 insolvenčního zákona).
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení, jakožto návrh akcesorický, sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu