ECLI:CZ:US:2015:3.US.3709.14.1
sp. zn. III. ÚS 3709/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti P. G., t. č. Věznice Karviná, P.O.BOX 42, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 4 To 31/2014 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2014 sp. zn. 30 Nt 1314/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením zamítl dle ustanovení §325 odst. 1 a contrario tr. řádu žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a jeho stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá porušení práva na zákonného soudce, neboť má za to, že o jeho návrhu měl rozhodovat okresní soud, nikoliv soud krajský; argument, že vykonává společný trest na základě rozsudku obou soudů, dle stěžovatele nemůže obstát, neboť není možné vykonávat dva tresty současně, a dosud vykonává trest uložený mu rozsudkem soudu okresního. Soudy obou instancí rozhodovaly nadto v neveřejném zasedání a vycházely z důkazů, ke kterým se nemohl vyjádřit; rozhodnou otázku - posouzení jeho zdravotního stavu stěžovatele - posoudily ve zjevném rozporu s obsahem znaleckého posudku specializovaného lékaře MUDr. Martina Häckela, CSc., a to jen na základě stanoviska vězeňské lékařské komise, složené z lékařů bez příslušných atestací a odborných znalostí. Postup obecných soudů při hodnocení důkazů proto považuje stěžovatel za projev "svévole až libovůle".
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Tak je tomu i v dané věci.
Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu je zřejmé, že se stížnostní soud bezezbytku vypořádal se všemi stěžovatelem (rovněž v ústavní stížnosti) vznesenými námitkami (jak k namítané věcné nepříslušnosti krajského soudu, tak ku relevanci použitých skutkových podkladů), a to na základě důsledné, logicky konzistentní a s relevantní soudní praxí nekolidující argumentace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 1990 sp. zn. 3 To 52/90), jejímž stěžejním bodům stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nikterak neoponuje. Na odůvodnění usnesení vrchního soudu proto postačí plně odkázat.
Sluší se dodat, že porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces nelze v daném typu řízení (srov. mutatis mutandis např. usnesení ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 3160/12 a usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 311/14) spatřovat ani - bez dalšího - v tom, že soudy rozhodovaly v neveřejném zasedání.
Výše dovolané ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podle tohoto ustanovení Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu