ECLI:CZ:US:2004:3.US.373.04
sp. zn. III. ÚS 373/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch., zastoupeného JUDr. Z. K. advokátem proti nečinnosti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Klatovy, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. června 2004, napadl postup Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech v řízení vedeném o návrhu stěžovatele na určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Uvedl, že dne 16. května 2001 podal u Okresního soudu v Klatovech proti žalované Ing. L. Š., správkyni konkursní podstaty úpadce M. K., a. s., žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. března 2002 (správně ze dne 20. února 2002, 26. března byl rozsudek doručen právnímu zástupci stěžovatele), sp. zn. 7C 129/2001, žalobu v celém rozsahu zamítl. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele Krajským soudem v Plzni rozsudkem ze dne 9. května 2002, sp. zn. 14 Co 349/2002, zrušeno a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. října 2002 opětovně tak, že žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudkem ze dne 20. února 2003, sp. zn. 14 Co 70/2003, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. března 2003. Stěžovatel poté, co žalovaná nereagovala na jeho snahu o mimosoudní jednání o skončení pracovního poměru a úhradu nároků vzniklých z neplatného rozvázání pracovního poměru, uplatnil tyto nároky žalobou u Okresního soudu v Klatovech.
Žalovaná podala v zákonné lhůtě dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2003, sp. zn. 14 Co 70/2003, a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. února 2004, č. j. 21 Cdo 2339/2003-177, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Jednání ve věci bylo nařízeno na 15. června 2004.
Po podání dovolání žalovaná navíc zaslala právnímu zástupci stěžovatele písemné okamžité zrušení pracovního poměru podle ust. §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Stěžovatel podal žalobu o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru, řízení však bylo na návrh žalované přerušeno usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. května 2004.
Stěžovatel namítá, že řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru nebylo ani po třech letech skončeno, průtahy v řízení mu tak vzniká závažná a neodvratitelná újma. Vzhledem k tomu, že se nemůže prokázat dokladem o platném ukončení předchozího pracovního poměru, nemůže být zařazen do evidence Úřadu práce ani se ucházet o nové zaměstnání. Nelze ani rozhodnout o žalobách následných (o nárocích z neplatného skončení pracovního poměru a o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru). Má za to, že takovým postupem bylo zasaženo do jeho práv zakotvených článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavou ČR a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukazuje rovněž na porušení ustanovení §6 o. s. ř. a §5 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb. Uvádí, že nápravě cestou stížnosti u orgánu státní správy soudů nedůvěřuje, a domáhá se, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Plzni a Okresnímu soudu v Klatovech, aby bez průtahů rozhodly v právních věcech stěžovatele (žalobce) proti žalované o určení neplatnosti skončení pracovního poměru a zároveň navrhl, aby mu byly ze strany státu uhrazeny náklady řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud si v souladu s ust. §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal ke stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že ve věci vedené pod sp. zn. 14 Co 155/2004 neexistují průtahy, jimiž by bylo zasaženo do základních práv stěžovatele daných mu Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, občanským soudním řádem a zákonem o soudech a soudcích. Zrekapituloval průběh odvolacího řízení po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci, přičemž poukázal na to, že stěžovatel nesouhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání, na nařízené jednání se nedostavil a svou neúčast u něj omluvil i jeho právní zástupce. Krajský soud dne 15. června 2004 vydal meritorní rozhodnutí, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Vyjádřil přesvědčení, že z jeho strany nedošlo k průtahům, neboť o odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto ve lhůtě kratší než 3 měsíce. Stížnost proto považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Okresní soud v Klatovech se ke stížnosti nevyjádřil.
Po prostudování stížnosti dospěl Ústavní soud k těmto závěrům:
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti může návrh k Ústavnímu soudu podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní soud je tedy, podle povahy zásahu, oprávněn buď zrušit napadené rozhodnutí nebo zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázat mu, aby obnovil, pokud je to možné, stav před porušením (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel se však domáhá, aby Ústavní soud přikázal obecným soudům, aby bez průtahů rozhodly v právních věcech žalobce proti žalované o určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Ústavní soud není soudem instančně nadřízeným oběma obecným soudům a není v jeho pravomoci jim, mimo uvedený rámec ust. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, cokoliv nařizovat. V daném případě se jedná o návrh, který nemůže v rámci svých pravomocí reflektovat, tj. k jehož projednání a vydání jemu korespondujícího rozhodnutí není oprávněn.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu - navíc dovozuje, že zásah, proti kterému ústavní stížnost směřuje, již není aktuální, neboť platí, že ústavní stížností může být napaden pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být ještě postižen. (Srovnej Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, Komentář 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2001, str. 296 a násl.). Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn 7C 129/2001, však bylo zjištěno, že Krajský soud v Plzni při jednání nařízeném na den 15. června 2004 meritorně rozhodl a toto rozhodnutí již bylo doručeno účastníkům řízení, rozsudek ve věci nabyl právní moci dne 12. července 2004. Za těchto okolností považuje Ústavní soud za nadbytečné se podaným návrhem zabývat, nad to by tento postup odporoval principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci.
Co se týče námitky stěžovatele ohledně délky řízení a průtahů v řízení, Ústavní soud po prostudování spisu konstatuje, že průtahy v řízení neshledal. Ačkoliv navenek se tříletá délka soudního řízení může jevit jako nepřiměřená, Ústavní soud je nucen konstatovat, že v posuzované věci nebyla zapříčiněna průtahy v řízení ze strany soudů, které ve věci rozhodovaly, nýbrž samou složitostí věci. Soud prvního stupně prováděl rozsáhlé a časově náročné dokazování (především výslechem řady svědků), a to i poté, co bylo jeho první rozhodnutí ve věci zrušeno odvolacím soudem, neboť obě strany sporu navrhovaly provedení nových důkazů. Skutečnost, že obě strany v řízení využily řádných i mimořádných prostředků, nemůže být podkladem pro závěr o nepřiměřené délce řízení, neboť odvolací soud vždy rozhodl ve velmi krátké lhůtě, nepřesahující tři měsíce a i lhůta uplynuvší od podání dovolání žalovanou (26. května 2003) do rozhodnutí dovolacího soudu o něm (13. února 2004) není nepřiměřená posouzení dovolání jako mimořádného opravného prostředku Nejvyšším soudem coby vrcholnou instancí soudní soustavy, jedinou příslušnou k rozhodování o takových opravných prostředcích. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Konečně, pokud jde o námitku stěžovatele stran průtahů v řízeních navazujících, pramenících z dle něj nepřiměřené doby od zahájení řízení prvotního (o neplatnosti ukončení pracovního poměru výpovědí) do konečného rozhodnutí, čímž byl dle něj porušen článek 38 odst. 2 Listiny, je třeba dodat, že sama skutečnost, že soud je, vázán ust. §109 odst. 2 písm. c), příp. ust. 135 o. s. ř., nucen vyčkat rozhodnutí ve věci, která s věcí posuzovanou bezprostředně souvisí a na níž závisí rozhodnutí v řešeném sporu, nemůže být důvodem, nejsou-li zároveň tvrzeny a prokázány jiné skutečnosti, pro závěr o tom, že ve věci dochází k průtahům. Ústavní soud připomíná, že vydáním rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 129/2001 odpadla překážka pro to, aby i v řízeních dalších bylo o nárocích stěžovatele rozhodnuto.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Návrh stěžovatele na úhradu jeho nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem jako návrh akcesorický pak sdílí osud ústavní stížnosti, neboť dle ust. §83 odst. 1 zák. o Ústavním soudu je možné přiznat náhradu nákladů na zastoupení (nikoliv náhradu nákladů jiných) stěžovateli ze strany státu pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2004
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
předseda senátu