Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.02.1999, sp. zn. III. ÚS 373/98 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 30/13 SbNU 217 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.373.98

sp. zn. III. ÚS 373/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele O, a.s., zastoupeného JUDr. J. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, čj. 22 Ca 325/97-12, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 7. 4. 1997, čj. FÚ/51286/97/384962, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, čj. 22 Ca 325/97-12, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 24. 8. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Stížnost brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, čj. 22 Ca 325/97-12, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 7. 4. 1997, čj. FÚ/51286/97/384962, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 325/97, a spisu Finančního úřadu v Opavě, sp.n. FÚ/4675/960/95-960La, které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 22. prosince 1993 uzavřel navrhovatel kupní smlouvu, na jejímž základě koupil od firmy M. a.s. Šumperk tam uvedené nemovitosti. Dne 26. 9. 1996 vyzval Finanční úřad v Opavě navrhovatele, pod čj. 68016/962/96-962La/1, k zaplacení daňového nedoplatku jako ručitele podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Daňový dlužník - Moravolen Šumperk, a.s. - totiž nesplnil svou daňovou povinnost a nezaplatil daň z převodu předmětných nemovitostí, čímž nesplnil svou zákonem stanovenou povinnost. Podle §8 odst. 1 písmeno a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí je poplatníkem daně prodávající; kupující je v tomto případě ručitelem. Protože daňový dlužník daň nezaplatil, vyzval finanční úřad podle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., k zaplacení daně ručitele. Proti uvedené výzvě podal navrhovatel odvolání, v němž mimo jiné namítal, že není ručitelem. Finanční ředitelství v Ostravě dne 7. 4. 1997, rozhodnutím, čj. FŘ/1774/140/97, odvolání zamítlo. Proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě podal navrhovatel dne 17. 6. 1997 žalobu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. V něm opakovaně namítal, že není ručitelem a dále, že správce daně nevymáhal daňový dluh nejdříve po daňovém dlužníku a pak po ručiteli, jak plyne ze zákona, nýbrž současně po daňovém dlužníku i po ručiteli. Krajský soud v Ostravě dne 31. 3. 1998 usnesením, čj. 22 Ca 325/97-12, řízení zastavil. Odůvodnil to tím, že podle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání však může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo, že ručení bylo uplatněno ve větším, než zákonem stanoveném rozsahu nebo, že již bylo zaplaceno. V daném případě se podle krajského soudu navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí finančního úřadu z jiných důvodů. Přezkumné činnosti soudu podléhají pouze rozhodnutí meritorní povahy. Rozhodnutí, která nelze považovat za rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, soudy nepřezkoumávají. Ustanovením §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jsou z přezkumné činnosti vyloučena rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí jsou ta, která se nedotýkají přímo práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je procesním rozhodnutím také žalobou napadené rozhodnutí. Jinými slovy - zákon nebrání správci daně, aby požadoval zaplacení daně zároveň po dlužníkovi i ručiteli. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem krajského soudu byla porušena jeho práva daná čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navrhovatele soud použil neadekvátně restriktivní výklad §248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř., nesprávně vyložil právní charakter napadeného rozhodnutí finančního úřadu, respekt. finančního ředitelství a proto na případ aplikoval nepoužitelné ustanovení o.s.ř. Podle navrhovatele rozhodnutí správního orgánu, jímž se vzhledem k charakteru přípustných odvolacích důvodů rozhoduje o existenci daňového závazku konkrétního účastníka řízení, nemá pouze pořádkový či procesní charakter a nemůže proto být vyloučeno z přezkoumání nezávislým soudem. Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření, vyžádaném podle ust. §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ze dne 20. 10. 1998 opakoval své stanovisko, že správní žalobou napadené rozhodnutí, je procesní povahy a je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Podle ust. §244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání ze dne 7. 10. 1996 uvedl, že není ručitelem, uvedl tedy zákonný důvod pro odvolání. Jak již uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud Ostrava (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí) řízení zastavil. V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají i jeho postavení z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Ostravě se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému označení ručitele. Jen na okraj je třeba poznamenat, že z ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. plyne, že správce daně je nejprve povinen jako daňový subjekt vyzvat daňového dlužníka, který nesplnil svou daňovou povinnost, k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, která musí být nejméně osmidenní. Teprve nesplní-li daňový dlužník svou povinnost ani v takto určené lhůtě, může správce daně vyzvat k zaplacení daňového nedoplatku ručitele. Ručitelova povinnost zaplatit daňový nedoplatek namísto daňového dlužníka, podle ust. §8 odst. 1 písmeno a) zákona č. 357/1992 Sb. je povinností, která nastupuje teprve tehdy, jestliže daňový dlužník nesplnil svou povinnost. V souzeném případě však správce daně vyzval daňového dlužníka k zaplacení daňového nedoplatku dne 24. 9. 1996 a stanovil mu k tomu lhůtu 15 ode dne doručení výzvy. Aniž by však vyčkal uplynutí této lhůty (a měl tedy možnost si ověřit, zda daňový dlužník splnil svou povinnost v takto stanovené lhůtě), vyzval dne 26. 9. 1996 k zaplacení téhož daňového nedoplatku, jako ručitele, navrhovatele. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, čj. 22 Ca 325/97-12, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 1999