ECLI:CZ:US:2017:3.US.3754.16.1
sp. zn. III. ÚS 3754/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hien Hoang Thi Thanh, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 30 Cdo 3224/2016-125, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu [podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (podle čl. 36 odst. 3 Listiny).
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 2. 2016 č. j. 28 C 159/2015-88 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 2 mil. Kč s příslušenstvím (jež měla představovat náhradu nemajetkové újmy za zásah do stěžovatelčiných osobnostních práv) a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Obvodní soud s poukazem na ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." - vyšel z toho, že žalobkyně nebyla účastníkem trestního řízení, a nebyla proto aktivně věcně legitimována k podání žaloby, přičemž skutečnost, že její manžel byl vzat do vazby, trestně stíhán a následně zproštěn obvinění, sama o sobě její aktivní legitimaci založit nemůže.
3. Rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé v rozsahu částky 300 000 Kč a o nákladech řízení napadla stěžovatelka odvoláním, avšak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 č. j. 19 Co 135/2016-106 jej (v napadené části) jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
4. Uvedený soud shledal, že stěžovatelka netvrdila ani neprokazovala, že by byla osobou zúčastněnou na řízení, kterou nelze vyloučit z pojmu účastníka řízení podle §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., protože svou nemajetkovou újmu od takové skutečnosti neodvozovala. K tomu dodal, že je-li uplatněn nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, plně se (na rozdíl od újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení) uplatní procesní práva a povinnosti účastníků řízení, včetně povinnosti žalobce prokázat vznik nemajetkové újmy, přičemž stěžovatelka popsala, v čem má spočívat její nemajetková újma a odvolala se na objektivní odpovědnost státu s tím, že platí vyvratitelná domněnka vzniku újmy, nic dalšího netvrdila a neprokazovala. Proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu odmítl, že by bylo možné stěžovatelce přiznat náhradu nemajetkové újmy podle občanského zákoníku.
5. Proti rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. K tomu mj. uvedl, že pokud stěžovatelka zpochybnila právní kvalifikaci uplatněného nároku učiněnou odvolacím soudem, resp. jeho názor, že se nelze domáhat náhrady škody podle obecných ustanovení o ochraně osobnosti, dovolání nepřekračuje polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, což k závěru o projednatelnosti dovolání nepostačuje, a dodal, že při právní kvalifikaci uplatněného nároku vychází soud ze skutkového vymezení nároku žalobcem.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka zmínila, že její manžel byl trestně stíhán pro návod k zvlášť závažnému trestnému činu vraždy, ve vazbě strávil dobu od 22. 2. 2012 do 11. 10. 2013, obžaloby byl však následně zproštěn. V prvotní fázi byla označena za podezřelou a takto s ní bylo jednáno dne 2. 2. 2012, a to až do 22 hod., kdy byla propuštěna ze zadržení, byla účastnicí řízení s ohledem na provedenou domovní prohlídku, při které jí byly zadrženy finanční prostředky, jichž se v rámci trestního řízení domáhala a které jí byly vydány, a dvakrát zmocnila jako osoba blízká advokáta, aby jejího manžela v trestním řízení obhajoval.
7. Následně stěžovatelka namítla, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a představují odmítnutí spravedlnosti. Svůj nárok formulovala jako nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak obvodní soud i městský soud dospěly k závěru, že není aktivně legitimována k uplatňování nároku na náhradu škody podle tohoto zákona, neboť tím je (v daném případě) strana trestního řízení. Upozornila, že obvodní soud neprováděl dokazování listinami z trestního spisu a žalobu zamítl jen na základě výše uvedeného právního názoru. Dále uvedla, že v odvolání argumentovala tím, že pokud tento zákon jako lex specialis neumožňuje odškodnění, pak tím nemůže být vyloučen její nárok podle obecného předpisu, tj. občanského zákoníku, a jestliže podle něho nebyl posouzen, nastává denegatio iustitiae. V této souvislosti poukázala na rozhodování soudů o nárocích na náhradu škody za nezákonné omezení svobody či za průtahy v řízení před novelou zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., kterou bylo do našeho právního řádu zavedeno s účinností od 26. 4. 2006 zadostiučinění, do té doby nebyl nárok upraven, přesto soudy o tomto nároku podle obecné normy - Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byly povinny rozhodovat, přičemž podle judikatury Ústavního soudu speciální úprava nevylučuje nároky podle obecné právní normy [v tomto ohledu stěžovatelka odkázala na nálezy ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91), ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230) a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2265/13 (N 68/73 SbNU 265)]. V návaznosti na to stěžovatelka obecným soudům vytkla ústavně nekonformní výklad zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že rodinní příslušníci jsou stejně postiženi jako trestně stíhaná osoba, a položila otázku, proč nemají nárok na odškodnění ve stejném rozsahu jako ona, načež vyvodila, že jedinou odpovědí je diskriminační přístup k právům jednotlivých osob. V daném případě stěžovatelka "ztratila" manžela na dobu 1,5 roku, musela se starat o tři děti, musela snášet dehonestaci své osoby ve vietnamské komunitě.
8. Kromě toho stěžovatelka upozornila, že Nejvyšší soud dovodil, že nárok na náhradu má i ta z osob blízkých, která byla v rámci trestního stíhání "aktivní" a svou účast v trestním řízení založila tím, že využila některého z práv osob blízkých, především právo zvolit obhájce trestně stíhané osobě (zde konkrétně stěžovatelka poukázala na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4768/2007 nebo 25 Cdo 109/2008). Obvodnímu soudu vytkla, že nepřipojil trestní spis jejího manžela, a namítla, že žádným ze soudů nebyla poučena o judikatuře, takže se jedná o překvapivá rozhodnutí. Za zcela překvapivé pak označila rozhodnutí městského soudu, a to z toho důvodu, že v odvolacím řízení uvedla rozhodné skutečnosti (viz sub 5), avšak uvedený soud se jimi s ohledem na koncentraci řízení odmítl zabývat. Dle stěžovatelky má být "naprosto překvapivý" i názor městského soudu, podle kterého je povinností účastníka tvrdit, že je účastníkem řízení ve smyslu výše uvedené judikatury, neboť to, zda je někdo aktivně legitimován, je věcí dokazování, přičemž již samotnou žalobou tvrdila, že je účastníkem řízení a je aktivně legitimována, a navrhla k tomu i důkazy, které jsou součástí spisového materiálu z trestního řízení.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu musí vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy dospěly k závěru, že není s ohledem na §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. osobou věcně legitimovanou, aniž jí uplatněný nárok posoudily (také) podle obecného právního předpisu, tj. občanského zákoníku, čímž došlo k odepření spravedlnosti. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tato jejich interpretace a aplikace citovaného ustanovení nenese rysy protiústavnosti, přičemž postup podle občanského zákoníku nepovažuje za možný, protože okruh osob, kterým je odškodnění poskytováno, je zákonem č. 82/1998 Sb. výslovně stanoven (interpretatio stricta), a dále jej rozšiřovat použitím obecné právní úpravy (představované občanským zákoníkem) nelze.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice také namítla, že byla jako osoba blízká v daném trestním řízení aktivní, a je tedy nutno ji ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu (viz sub 7) považovat za aktivně věcně legitimovanou osobu, ale městský soud se odmítl zabývat "rozhodnými skutečnostmi" (viz sub 5), ač na ně v doplnění odvolání poukázala. Ovšem stěžovatelka svůj nárok uplatnila z titulu nemajetkové újmy, teprve až v odvolacím řízení tvrdila předmětné skutečnosti, městský soud se jimi, jak stěžovatelka sama uvedla, nezabýval s odůvodněním, že jde o tvrzení po koncentraci řízení. Z ústavní stížnosti přitom není patrno, jakého procesního pochybení se měl (z hlediska ustanovení §205a o. s. ř.) odvolací soud vlastně dopustit, jestliže shledal, že nelze k novým skutečnostem přihlédnout.
14. Stěžovatelka v této souvislosti dále označila za překvapivý názor městského soudu, že povinností účastníka řízení je tvrdit, že je účastníkem řízení ve smyslu výše uvedené judikatury. Tento soud však takto svůj právní názor neformuloval, neboť v podstatě uvedl (viz str. 3 čtvrtý odstavec), že stěžovatelka svou nemajetkovou újmu odvozovala od toho, že jako manželka nedůvodně trestně stíhaného byla poškozena na své cti a utrpěla psychickou újmu, nikoliv že se stala osobou zúčastněnou na trestním řízení (a v souvislosti s tím jí vznikla nějaká konkrétní újma). Konečně obdobně se k této otázce vyjádřil obvodní soud, když konstatoval (viz str. 5 dole), že "pouhá skutečnost, že její manžel byl vzat do vazby, trestně stíhán a následně zproštěn obvinění, aktivní legitimaci žalobkyně v tomto typu řízení sama o sobě založit nemůže".
15. Je věcí samotného žalobce, aby v soudním řízení uvedl skutečnosti, z nichž vyvozuje svůj nárok. Uplatnila-li stěžovatelka (řádně) jen takové, které vznik takového nároku (ve vztahu k její osobě) nezakládají, může to být přičítáno pouze k její tíži. A jestliže namítla, že napadená soudní rozhodnutí jsou překvapivá, protože nebyla poučena o příslušné judikatuře, nejde rovněž o námitku důvodnou již proto, že obecné soudy mají povinnost poučovat účastníky jen o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.), nehledě na to, že stěžovatelka byla v soudním řízení zastoupena advokátem.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu