ECLI:CZ:US:2017:3.US.3785.16.1
sp. zn. III. ÚS 3785/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Barborou Kovaříkovou, sídlem Sladkovského 767, Pardubice - Zelené Předměstí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2016 č. j. 30 Cdo 1888/2016-97, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. září 2015 č. j. 23 Co 448/2015-64 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. srpna 2015 č. j. 11 C 48/2015-55, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) plk. Mgr. Jana Švejdara a 2) pprap. Jana Hausera, příslušníků Policie České republiky, s výkonem služby u Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Na Spravedlnosti 2516, Pardubice - Zelené Předměstí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a dále čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou ochrany osobnosti za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který spatřoval v postupu vedlejších účastníků jako žalovaných příslušníků Policie České republiky. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2015 č. j. 23 Co 448/2015-64 potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 8. 2015 č. j. 11 C 48/2015-55, kterým okresní soud výrokem I. zastavil řízení o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a výrokem II. zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Soud uzavřel, že u stěžovatele, který podal žádost o osvobození od soudních poplatků opakovaně, nedošlo k žádné podstatné změně pro odlišné posouzení nároku na osvobození od soudních poplatků. Současně dospěl k závěru, že ze strany stěžovatele jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, kdy vidí zásah do svých osobnostních práv v činnosti vedlejších účastníků. Stěžovatel podal proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu dovolání. Při podání dovolání nebyl zastoupen advokátem a znovu požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud jej proto ve shodě s §241b odst. 2 a §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř.") a s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015, vyzval, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Usnesení bylo dovolateli doručeno dne 7. 10. 2016, avšak výše uvedený nedostatek nebyl odstraněn. Stěžovatel pouze opětovně požádal podáním ze dne 10. 10. 2016 o ustanovení zástupce z řad advokátů.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 1888/2016-97 podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o tomto dovolání zastavil, neboť neshledal důvod ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl dovolacím soudem vyzván.
4. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na §241 odst. 1 větu první o. s. ř., kde se uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle §104 odst. 2 o. s. ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
5. Nejvyšší soud poukázal na to, že otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015). V předmětné věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro to, aby stěžovateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, když stěžovatel uplatňuje svou žalobou zřejmě bezúspěšně právo (srov. §138 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) za situace, kdy se domáhá ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv proti pasivně nelegitimovaným žalovaným - vedlejším účastníkům v souvislosti s jejich činností jako příslušníků Policie České republiky (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 690/2013). Za této situace proto odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu opodstatněně vyhodnotil žalobu v dané věci jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Závěr soudů obou stupňů shledal Nejvyšší soud správným.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud fakticky prejudikoval rozhodnutí ve věci samé, když konstatoval, že ze strany stěžovatele jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. S tímto se stěžovatel zásadně neztotožňuje. Stěžovatel uvádí, že je nepochybné, že nemá právní vzdělání a je rovněž nepochybné, že byl nespravedlivě stíhán, když trestní řízení skončilo pravomocným rozhodnutím soudu o postoupení věci správnímu orgánu, kdy následně správní orgán správní řízení zastavil. Z uvedeného je tedy nepochybné, že žaloba na náhradu škody oproti státu byla a je důvodná. Skutečnost, že stěžovatel je nemajetný, mu nesmí bránit v tom, aby uplatnil svůj nárok, který je po právu. Právě kvůli skutečnosti, že není právně vzdělán, došlo k tomu, že nesprávně označil žalovaného. Stěžovatel je přesvědčen, že řádně prokázal, že je nemajetný (přičemž tato nemajetnost byla způsobena i špatným úředním postupem).
7. Stěžovatel dále namítá, že ani jedno z napadených rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nebylo řádně odůvodněno. Stěžovatel uvádí, že skutečnost, že o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků bylo již dříve rozhodnuto, nezbavovala okresní soud povinnosti vypořádat se s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků. Tím, že stěžovateli nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, mu bylo odepřeno právo na právní pomoc v řízení zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i další výše uvedená ústavně zaručená práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu byly splněny všechny procesní předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
9. V předmětné věci Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil, neboť stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl dovolacím soudem vyzván. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel uvedený procesní prostředek k ochraně svého práva neuplatnil řádně a vlastním zaviněním tak způsobil, že dovolací řízení muselo být zastaveno.
10. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení krajského soudu a proti usnesení okresního soudu jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, když proti usnesení krajského soudu bylo přípustné dovolání, které však stěžovatel neuplatnil řádně.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který dovolací řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl dovolacím soudem vyzván.
15. V usnesení Nejvyššího soudu, rozhodujícího ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia, ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSCR 9/2015 se uvádí, že směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu §30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli sám ustanoví. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§104 odst. 2, §241 a §241b odst. 2 o. s. ř.).
16. V předmětné věci Nejvyšší soud dovodil, že není důvod ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl dovolacím soudem vyzván, a proto podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o tomto dovolání zastavil. Uvedené závěry Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud ústavně konformními.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu a proti usnesení okresního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu