ECLI:CZ:US:2018:3.US.3790.17.1
sp. zn. III. ÚS 3790/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2014 č. j. 11 Co 287/2013-1880 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. února 2013 č. j. 25 Nc 348/2011-1321, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a a) nezletilého R. H. R. a b) nezletilé R. H. R., obou v soudním řízení zastoupených Městskou částí Praha 14, sídlem bratří Venclíků 1073/8, Praha 14 - Černý Most, a c) E. Ž., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel brojil proti výše uvedeným soudním rozhodnutím s tím, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jejich postupem došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy, jakož i čl. 3 odst. 3 Listiny, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že se nezletilí vedlejší účastníci (dále jen "nezletilí") svěřují do péče matky - první vedlejší účastnice (dále jen "matka"), dále stěžovateli jako otci nezletilých uložil přispívat na jejich výživu (výrok I), stěžovateli upravil styk s nezletilými (výrok II), současně rozhodl i o nákladech řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele a matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I ohledně svěření nezletilých do výchovy matky potvrdil (výrok I), jde-li o rozhodnutí o výživném a rozhodnutí obsažené ve výroku III, pak v této části rozsudek obvodního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok II), a změnil výrok II o úpravě styku stěžovatele s nezletilými (výrok III).
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dále (mimo jiné) zjistil, že výše uvedené rozsudky napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost. O ní rozhodl městský soud usnesením ze dne 23. 9. 2016 č. j. 11 Co 287/2013-2318, 11 Co 111/2014, 11 Co 112/2014 tak, že žalobu pro zmatečnost proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu vyhradil k samostatnému řízení (výrok I), žalobu pro zmatečnost proti výše uvedenému rozsudku městského soudu zamítl (výrok II), a také rozhodl o nákladech řízení (III a IV).
5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 15. 6. 2017 č. j. 4 Co 284/2016-2349 rozhodl tak, že stěžovatelovo odvolání proti výroku I odmítl, ve výrocích II a III je potvrdil, ve výroku IV změnil, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že má ústavní stížnost za včas podanou, neboť běh dvouměsíční lhůty započal až doručením shora označeného usnesení vrchního soudu. K tomu dodal, že i kdyby včasnost a řádnost ústavní stížnosti byla z jakýchkoliv důvodů zpochybněna, navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí i postupy obecných soudům přezkoumal z hlediska ústavní konformity z moci úřední.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. V souzené věci stěžovatel napadl shora označené rozsudky žalobou pro zmatečnost. Toto řízení bylo (zčásti) pravomocně ukončeno již zmíněným usnesením vrchního soudu ze dne 15. 6. 2017 č. j. 4 Co 284/2016-2349, v němž byl stěžovatel poučen, že vyjma jeho výroku I může toto usnesení napadnout dovoláním. To je z hlediska řízení o ústavní stížnosti nutno považovat za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud stěžovatele vyzval, aby podle §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu předložil kopii rozhodnutí o dovolání, stěžovatel na tuto výzvu nijak nereagoval. Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis obvodního soudu, z něho však neplyne, že by stěžovatel dovolání podal, a tedy ani, že by tento opravný prostředek "vyčerpal".
10. Jde-li o žalobu pro zmatečnost v části, kde stěžovatel brojí proti shora označenému rozsudku obvodního soudu, tato byla městským soudem vyhrazena k samostatnému řízení. Ústavní soud stěžovatele vyzval, aby podle §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu předložil kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, jež bylo v řízení o této části žaloby pro zmatečnost vydáno, ovšem ani na tuto výzvu stěžovatel nereagoval. Z vyžádaného soudního spisu přitom neplyne, že by bylo v této věci rozhodnuto, a tedy ani, že by již stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které má k ochraně svých práv k dispozici. Ústavní stížnost je tak "předčasná".
11. Pro úplnost možno dodat, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu ústavní stížnost musí zásadně vždy směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2380/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], stěžovatel však rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost nenapadl (a domáhal se jen zrušení "rozsudku soudu prvního stupně"). Nadto z rozhodnutí vydaných ve zmatečnostním řízení plyne, že stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost opožděně, přičemž tuto skutečnost v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Vzhledem k tomu je namístě závěr, že stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek ani (řádně) "nevyčerpal", neboť jej sice podal, nepostupoval však přitom procesně korektním způsobem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 303/16); na tom nic nemění, že se uvedené soudy zabývaly i otázkou, zda by tato žaloba nemohla být důvodná, protože i kdyby dospěly k závěru, že tomu tak bylo, musely by ji stejně pro opožděnost zamítnout.
12. Směřuje-li snad ústavní stížnost i proti "zrušujícímu" rozhodnutí městského soudu, jež je obsaženo ve výroku II jeho rozsudku, proti němu sice žaloba pro zmatečnost nebyla přípustná (viz str. 3 usnesení městského soudu ze dne 23. 9. 2016 č. j. 11 Co 287/2013-2318), přípustná však zde nebyla ani ústavní stížnost. Jak totiž Ústavní soud opakovaně upozorňuje, jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy); v řízení o ústavní stížnosti je proto Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž (zpravidla) i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Tomuto požadavku kasační soudní rozhodnutí neodpovídají.
13. Domáhá-li se stěžovatel pro případ, že by nebyly splněny zákonné podmínky pro projednání ústavní stížnosti, aby Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a postupy obecných soudů z moci úřední, vyhovět tomuto požadavku nelze, neboť k takové činnosti, jež by přesahovala zákonný procesní rámec (srov. čl. 88 Ústavy), oprávněn není.
14. Pro tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost neshledal ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj