ECLI:CZ:US:2016:3.US.3799.15.1
sp. zn. III. ÚS 3799/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MEDICONTAX, s. r. o., sídlem Bachmačské náměstí 334/6, Praha 6, zastoupené Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou, sídlem Jana Želivského 2385/11, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015 č. j. KSBR 28 INS 11584/2010, 40 ICm 1595/2011, 21 ICdo 17/2015-477, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti Re 100 D, s. r. o., sídlem Příkop 843/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností, následně doplněnou, napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a požadovala jeho zrušení. V úvodu shrnula dosavadní průběh řízení, zejména uvedla, že její právní předchůdkyně podala u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vůči vedlejší účastnici návrh na zahájení insolvenčního řízení, věc byla přiřazena k rozhodování soudkyni Mgr. Zdeňce Hubertové. Poté byl podán návrh na povolení reorganizace a věc postoupena soudkyni Mgr. Evě Krčmářové; podle stěžovatelky nebyly dány podmínky na povolení reorganizace, proto měl být návrh zamítnut. Dne 24. 3. 2011 bylo vydáno usnesení o úpadku vedlejší účastnice, které vydala Mgr. Eva Krčmářová, nikoliv původně dle rozvrhu práce ustanovená soudkyně Mgr. Zdeňka Hubertová. Posléze bylo vydáno usnesení o prohlášení konkurzu na majetek vedlejší účastnice, usnesení vydala soudkyně Mgr. Eva Krčmářová. Toto usnesení napadla vedlejší účastnice odvoláním odůvodněným tvrzením, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jejímu odvolání vyhověl a výslovně konstatoval, že insolvenční řízení bylo zatíženo zmatečnostní vadou v důsledku postoupení věci soudkyni Mgr. Evě Krčmářové. Poté podala právní předchůdkyně stěžovatelky žalobu pro zmatečnost proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o úpadku. Krajský soud žalobě vyhověl s konstatováním, že došlo k porušení principu zákonného soudce, vrchní soud toto rozhodnutí z formálních důvodů zrušil, krajský soud opět žalobě vyhověl a vrchní soud rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud vydal dne 9. 10. 2015 usnesení č. j. 21 ICdo 17/2015-477, kterým změnil rozhodnutí vrchního soudu a žalobu pro zmatečnost zamítl.
2. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje, že podstatou věci řešené před obecnými soudy všech tří stupňů bylo posouzení otázky, zda může žalobu pro zmatečnost podat i ten účastník původního řízení, kterému bylo rozhodnutím formálně vyhověno. Nedostatek aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby pro zmatečnost namítala vedlejší účastnice, tuto argumentaci krajský soud ani vrchní soud nepřijaly, přiklonil se k ní Nejvyšší soud. Uplatnění tohoto principu v obecné rovině stěžovatelka nezpochybňuje, avšak namítá, že ho nelze aplikovat vždy a za všech okolností. Taková vada, kdy došlo k vydání rozhodnutí nezákonným soudcem je zcela zásadní vadou řízení, která by měla být napravena vždy. Dále stěžovatelka dodává, že není pravdou ani to, že jejímu návrhu bylo vyhověno v plném rozsahu, protože usnesením, které napadla žalobou pro zmatečnost, bylo nejenom rozhodnuto o úpadku, ale také byl jmenován insolvenční správce, který svým postupem stěžovatelku zásadním způsobem poškodil; stejně tak stěžovatelku poškodil postup soudkyně Mgr. Evy Krčmářové, mimo jiné tím, že v rámci přezkumného řízení a schůze věřitelů nepřiznala stěžovatelce hlasovací právo a toto své rozhodnutí nikterak nezdůvodnila. Ani Nejvyšší soud nepopřel, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, rozhodnutí o zamítnutí žaloby opřel čistě o formální úvahu o tom, že stěžovatelce bylo vydáním rozhodnutí o úpadku plně vyhověno, a proto nebyla k podání žaloby pro zmatečnost aktivně legitimována.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem Nejvyššího soudu jí bylo upřeno právo na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že jí bylo upřeno i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny formalistickým přístupem Nejvyššího soudu s argumentací, že jí rozhodnutím (vydaným nezákonným soudcem) nebyla způsobena žádná újma.
4. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
5. Z předložených rozhodnutí obecných soudů a z dalších listinných podkladů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
6. Dne 7. 10. 2010 bylo u krajského soudu na návrh společnosti PXP GROUP, a. s., zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice společnosti RE 100 D, s. r. o. (tj. vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti), usnesením ze dne 24. 3. 2011 č. j. KSBR 24 (28) INS 11584/2010-A-34 krajský soud zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce, vyzval věřitele, aby přihlásili své pohledávky, a kromě dalších opatření nařídil přezkumné jednání na určený termín. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je v úpadku, neboť má více věřitelů a není schopna plnit své peněžité závazky po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Usnesení vydala soudkyně krajského soudu Mgr. Eva Krčmářová.
7. Proti usnesení krajského soudu o zjištění úpadku dlužníka podala právní předchůdkyně stěžovatelky žalobu pro zmatečnost, v níž namítala, že napadené usnesení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť "rozhodnutí přijala" soudkyně Mgr. Eva Krčmářová ze soudního oddělení 24 INS, ačkoliv podle rozvrhu práce měla věc projednat a rozhodnout soudkyně Mgr. Zdeňka Hubertová ze soudního oddělení 28 INS.
8. Krajský soud usnesením ze dne 14. 3. 2012 č. j. 40 ICm 1595/2011-144 žalobě pro zmatečnost vyhověl a napadené usnesení insolvenčního soudu zrušil; dospěl k závěru, že insolvenční soud byl při vydání usnesení o úpadku nesprávně obsazen, a že proto napadené usnesení trpí vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (námitku o nedostatku aktivní věcné legitimace navrhovatelky, protože žalobu nemůže podat ten účastník, jemuž bylo napadeným rozhodnutím plně vyhověno nebo kterému nebyla způsobena žádná jiná újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí, neshledal krajský soud důvodnou, neboť se dovolává svého práva na zákonného soudce).
9. Vrchní soud toto usnesení zrušil, a to usnesením ze dne 20. 2. 2013 č. j. 40 ICm 1595/2011, 12 VSOL 49/2012-208 (KSBR 28 INS 11584/2010), když zjistil, že soud prvního stupně dosud nejednal s druhým insolvenčním navrhovatelem, ač byl účastníkem řízení.
10. V další fázi na místo prvního insolvenčního navrhovatele nastoupila stěžovatelka. Krajský soud poté usnesením ze dne 5. 2. 2014 č. j. 40 ICm 1595/2011-372 žalobě pro zmatečnost vyhověl a napadené usnesení insolvenčního soudu zrušil. Shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí dovodil, že proti usnesení insolvenčního soudu o zjištění úpadku je žaloba pro zmatečnost přípustná, že stěžovatelka je k žalobě pro zmatečnost "aktivně legitimována", a že insolvenční soud byl při vydání usnesení o úpadku nesprávně obsazen; žalobě pro zmatečnost muselo být vyhověno, neboť napadené usnesení trpí vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
11. K odvolání vedlejší účastnice a insolvenčního správce vrchní soud usnesením ze dne 1. 10. 2014 č. j. 40 ICm 1595/2011, 11 VSOL 58/2014-451 (KSBR 28 INS 11584/2010) potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud opětovně dovodil, že stěžovatelka je aktivně legitimována k žalobě pro zmatečnost proti usnesení o zjištění úpadku, tvrdí-li, že usnesení bylo vydáno nezákonnou soudkyní (v době jeho vydání byl soud nesprávně obsazen), neboť se dovolává svého práva na zákonného soudce, a že již tento důvod, je-li opodstatněný, představuje újmu v právu účastníka řízení. Závěr krajského soudu o tom, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., považoval vrchní soud za správný.
12. Proti usnesení vrchního soudu podala vedlejší účastnice dovolání s argumentací, kromě jiného, že stěžovatelka (ani její právní předchůdkyně) nebyla k žalobě pro zmatečnost legitimována, neboť jí napadeným usnesením krajského soudu bylo plně vyhověno a - v případě jeho zrušení - nebude z jejího pohledu rozhodnutí věcně jiné. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud otázku procesního práva, zda je stěžovatelka k podání žaloby pro zmatečnost oprávněna (subjektivně legitimována), vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a po přezkoumání usnesení vrchního soudu dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, proto usnesením ze dne 9. 10. 2015 č. j. KSBR 28 INS 11584/2010, 40 ICm 1595/2011, 21 ICdo 17/2015- 477, změnil usnesení vrchního soudu tak, že se mění usnesení krajského soudu ze dne 5. 2. 2014 č. j. 40 ICm 1595/2011-372 v tom směru, že se zamítá žaloba pro zmatečnost podaná stěžovatelkou proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 3. 2011 č. j. KSBR 24(28) INS 11584/2010-A-34. Pozn. pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti není relevantní postavení insolvenčního správce (Nejvyšší soud logicky připomenul, že v insolvenčním řízení není - vyjma incidenčních sporů - vedlejší účastenství přípustné).
13. Nejvyšší soud připomenul, že podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Dále charakterizoval žalobu pro zmatečnost, která představuje mimořádný opravný prostředek, jenž slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí vadami představujícími porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je právním prostředkem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, a to za předpokladu, že při vydání napadeného rozhodnutí byl soud nesprávně obsazen, ledaže by tato vada spočívala v tom, že by místo samosoudce rozhodoval (nesprávně) senát. Poté Nejvyšší soud dovodil, že z obecného závěru, že k žalobě pro zmatečnost jsou legitimováni účastníci řízení, nelze (s odkazem na dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2179/2002) úspěšně dovozovat, že by žalobu pro zmatečnost mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). Z povahy žaloby pro zmatečnost jakožto opravného prostředku plyne, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně (odvolacího soudu) plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu a případnou újmu na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, tedy z pohledu dopadu (výsledků a důsledků) rozhodnutí do práv účastníka řízení. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí a která se v novém rozhodnutí věci již neprojeví (nemůže projevit).
14. Tyto obecné závěry pak aplikoval na projednávanou věc. Rozhodl-li insolvenční soud usnesením o zjištění úpadku [a obsahuje-li proto usnesení o úpadku další náležitosti, uvedené v ustanovení §136 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], mohla jím být způsobena újma jen na právech dlužníka, a to pouze za předpokladu, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele. Věřitel dlužníka nemůže mít (uvažováno z objektivního hlediska) žádný zájem na tom, aby usnesení o zjištění úpadku bylo zrušeno, podal-li u soudu insolvenční návrh. I kdyby insolvenční soud byl při vydání usnesení nesprávně obsazen, nemá (a objektivně vzato ani nemůže) mít věřitel zájem na zrušení usnesení o zjištění úpadku, jestliže se insolvenčním návrhem domáhá zjištění a řešení úpadku dlužníka. Právo podat odvolání proti usnesení insolvenčního soudu, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka, se věřiteli - a to ani z důvodu vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1 o. s .ř. - neposkytuje (srov. §141 odst. 1 insolvenčního zákona); tím spíše (argumentum a maiori ad minus) to musí platit pro oprávnění podat žalobu pro zmatečnost (jakožto mimořádný opravný prostředek). Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že insolvenční navrhovatel, jehož insolvenčnímu návrhu soud vyhověl rozhodnutím o úpadku, není osobou subjektivně oprávněnou k podání opravného prostředku, i když tvrdí, že rozhodnutí je postiženo tzv. zmatečnostní vadou řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 29 NSČR 113/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 29 NSČR 114/2014).
15. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud shledal, že usnesení vrchního soudu není správné, a protože dosavadní výsledky řízení ukazovaly, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil usnesení vrchního soudu tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně v tom směru, že se zamítá žaloba pro zmatečnost podaná stěžovatelkou.
III.
16. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
17. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatelky.
18. Stěžovatelčina ústavní stížnost je převážně založena na výtkách vůči postupu Nejvyššího soudu a jeho výsledkům při posuzování subjektivního oprávnění k podání žaloby pro zmatečnost. Je notorietou, že tento druh mimořádného opravného prostředku slouží k nápravě případných závažných procesních pochybení. Vymezení legálních důvodů k podání žaloby pro zmatečnost v §229 o. s. ř. pak svědčí závěru, že musí jít o takové vady rozhodnutí nebo procesního postupu tomuto rozhodnutí předcházejícího, které jsou porušením základních principů soudního řízení, jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla "odklizena" bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná; patří k nim i nesprávné obsazení soudu, které může vést k zásahu do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka sice nezpochybňuje, že využití opravných prostředků (řádných i mimořádných) je determinováno tzv. subjektivní přípustností, tvrdí však, že se neuplatní vždy a za všech okolností. Právě za takovou situaci považuje vydání rozhodnutí nezákonným soudcem a klasifikuje ji jako zcela zásadní vadu řízení, která by měla být napravena vždy (část III. doplnění ústavní stížnosti). Ústavní soud shledává, že přístup Nejvyššího soudu, který akcentuje materiální pojetí újmy způsobené vadným rozhodnutím, je plně v souladu se základními principy soudního řízení. In concreto to znamená, že opravný prostředek může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (přitom újmu lze posuzovat jen z procesního hlediska), jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Jak Nejvyšší soud dovodil (viz bod 14), usnesením o zjištění úpadku mohla být způsobena újma jen na právech dlužníka, jeho věřitel nemůže mít (uvažováno z objektivního hlediska) žádný zájem na tom, aby usnesení o zjištění úpadku bylo zrušeno, podal-li u soudu insolvenční návrh. Tudíž, stěžovatelce nesvědčilo právo podat proti takovému usnesení žalobu pro zmatečnost.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu