ECLI:CZ:US:2013:3.US.3800.11.1
sp. zn. III. ÚS 3800/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vladimíra Bartoška, 2. Evy Boháčkové, 3. Mgr. Aleny Hauserové, 4. Marka Králíka, 5. Miroslava Nováka, 6. Marie Pločkové, 7. Miloše Prokeše, 8. Zdeňka Seiferta, 9. Jarmily Mičkové a 10. Aloise Hluštíka, všech zastoupených Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, AK v Brně, Dvořákova 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. října 2011 č. j. 6 Ao 5/2011-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé, s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a dále pak s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 31 a čl. 35 Listiny, domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Porušení svých ústavních práv spatřují ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud zamítl jejich žalobu, aniž by se zabýval většinou ze stěžovateli tvrzených a namítaných nezákonností napadaného opatření obecné povahy.
Stěžovatelé podali u Nejvyššího správního soudu žalobu na zrušení opatření obecné povahy, Zásad územního rozvoje Zlínského kraje, v části týkající se koridoru E09 pro elektrické vedení Slušovice - Slavičín, VVN + TR 110 kV/22 kV, schváleného usnesením Zastupitelstva Zlínského kraje č. 0761/Z23/08 ze dne 10. 9. 2008. Nejvyšší správní soud jejich návrh zamítl s argumentací, že předmětem sporu je zejména zásah do práv majitelů pozemků a vážení různých zájmů (veřejných i soukromých) a subjektivních práv v procesu plánování. Nejvyšší správní soud zejména poukazoval na své předcházející rozhodnutí č. j. 1 Ao 2/2010-116, ve kterém pod bodem 32 uvedl, že "pokud účastník, brojící proti procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné správnosti přijatého řešení, anebo proti neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy (třetí až pátý problémový okruh algoritmu), mohl při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky proti správnosti připravovaného řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud bez závažných důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci v průběhu přípravy neaktivní měli výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva účastníků, kteří svá práva zákonem předpokládaným způsobem hájili (vigilantibus iura)." Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že nepodáním připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se stěžovatelé sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takového vypořádání mohl rozhodnout soud. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou k námitkám, týkajícím se nepřiměřeného zásahu do jejich vlastnického práva, práva na podnikání, práva na příznivé životní prostřední či práva na soukromý a rodinný život, napadaným opatřením obecné povahy aktivně legitimováni.
Obsah ústavní stížnosti, vyjádření, která k ní podaly Nejvyšší správní soud jako účastník řízení a Zlínský kraj jako vedlejší účastník řízení, repliky stěžovatelů k těmto vyjádřením i průběh procesu, předcházejícího vydání stěžovaného rozsudku tak jak je zachycen ve vyžádaném soudním spise, podrobněji reprodukovat netřeba, neboť vše uvedené jest účastníkům známo.
Po zvážení argumentů, obsažených v ústavní stížnosti, a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyžádaných vyjádření a k nim podané replice, jakož i obsahu spisu Nejvyššího správního soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva,
a není - oproti Nejvyššímu správnímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe v oboru správního soudnictví. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, a to ať již rozhodují v trestním, v občanskoprávním či správněprávním řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě zopakovali argumentaci předestřenou před Nejvyšším správním soudem, neboť stejně jako v žalobě směřované k obecnému soudu argumentují, že nebyly dodrženy požadavky zákona č. 183/2006 Sb. na posuzování a vyhodnocení variant řešení vedení VVN v koridoru E09, namítají, že napadané rozhodnutí je protizákonné, a tím, že soud nepřezkoumal zákonnost napadaného rozhodnutí, porušil jejich právo na spravedlivý proces.
Jak sami stěžovatelé správně uvádějí, Ústavní soud se může zabývat pouze otázkou zásahu do jejich ústavně garantovaných práv, které byly dotčeny napadaným rozhodnutím, zatímco podstatou tohoto zásahu je primárně opatření obecné povahy, které stěžovatelé napadali žalobou u obecného soudu. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že opatřením obecné povahy mohlo být zasaženo do vlastnického práva stěžovatelů např. tím, že se změnila tržní hodnota jejich nemovitostí. Avšak samo vlastnické právo není hodnotou absolutní povahy, neboť podstata vlastnického práva spočívá na vnitřních limitech obsažených ve vlastní legální definici. Vlastnictví zavazuje a výkon vlastnického práva musí být v souladu se základními principy demokratické společnosti, a to včetně ochrany případného veřejného zájmu požívajícího též právní i ústavní ochrany. Proto je vždy nutné vážit jednotlivé vzájemně se střetávající a právem chráněné zájmy, např. v tomto případě zájem veřejný a zájem soukromý. Nicméně k vlastnímu vážení zájmů dochází před rozhodnutím o schválení konkrétní územně plánovací dokumentace a nikoli až v řízení před Nejvyšším správním soudem.
Jednou ze stěžejních právních zásad je zásada vigilantibus iura, tj. že práva náležejí těm, kteří si je adekvátním způsobem chrání, kteří jsou bdělí a brání se zákonnou cestou proti případnému zásahu do jejich práv. Argumentaci Nejvyššího správního soudu proto považuje Ústavní soud za zcela adekvátní a logickou, neboť není možné hojit vlastní opomenutí či nevykonávání si svých práv následným podáním správní žaloby, když byly stěžovatelům k dispozici standardní prostředky ochrany práv formou podání námitek dotčených vlastníků. Ani Ústavní soud nemůže hojit svým rozhodnutím opomenutí a liknavost stěžovatelů v ochraně jejich práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu