ECLI:CZ:US:2014:3.US.3884.13.1
sp. zn. III. ÚS 3884/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013 č. j. 6 Tdo 766/2013-17, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013 č. j. 5 To 64/2013-93 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 12. 2012 č. j. 3 T 143/2012-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručená právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hodoníně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a podle §274 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se pod vlivem alkoholu nacházel již v době dopravní nehody, měl být obžaloby zproštěn.
Poukazuje na znalecký posudek č. 2708, resp. doplněk znaleckého posudku č. 2667 ze dne 1. 12. 2012, vypracovaný znalcem prof. MUDr. Miroslavem Hirtem, CSc., z nějž vyplývá, že jeho tvrzení o množství alkoholu zkonzumovaného v době od 17:24 do 17:44 na základě zpětného propočtu odpovídá hladině alkoholu v krvi, která mu byla zjištěna laboratorně. Znalec tedy nepřímo potvrzuje jeho tvrzení, že "pil až po návratu domů", a naopak skutkové zjištění soudů, že se již v době dopravní nehody nacházel pod vlivem alkoholu, a to při hladině nejméně v rozmezí 1,04 až 1,16 g/kg alkoholu v krvi, je tedy nesprávné a ze znaleckého posudku, resp. jeho doplňku nevyplývá.
Dovozuje dále, že "šance", aby odhadl dobu a množství alkoholu po řízení vozidla tak, aby při měření hladina alkoholu odpovídala výsledku laboratorně zjištěnému, se u laika v podstatě rovná nule.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje výpověď svědka Zd. Švendy a uvádí, že z dokazování vyplynulo, že svědek na ulici Brandlova, na které ke střetu došlo, vjížděl ze silnice nacházející se z jeho pohledu vpravo, a je tedy zřejmé, že při vjíždění na tuto ulici musel míjet pravý jízdní pruh, v němž se pohyboval (což svědek potvrdil, když ve své výpovědi při hlavním líčení uvedl, že už z dálky viděl přijíždět jeho auto). Povinností svědka pak bylo nebránit mu v jízdě, zařadit se za první v jeho směru jízdy stojící automobil, vyčkat jeho projetí a teprve pak, nebránilo-li by mu v tom jiné projíždějící auto, začít s objíždějícím manévrem.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že neaplikoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ústavně konformním způsobem, neboť nedocenil, že předmětnému dovolacímu důvodu byl subsumovatelný též extrémní nesoulad, který v jeho věci nastal mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Obecné soudy se na argumentované bázi (vycházející z výpovědi svědka Zd. Švendy, resp. zjištění ohledně samotného průběhu nehody v přehledné dopravní situaci a stěžovatelovo chování po ní, kdy nevyčkal příjezdu Policie, nýbrž ujel a zpět se vrátil až později) vypořádaly i s tou částí obhajoby, podle níž "k požití alkoholu došlo až poté, co přijel po nehodě domů", a ani výtka, podle které svědek Zd. Švanda měl povinnost nebránit mu v jízdě, v ústavněprávní rovině neobstojí, jestliže obecné soudy akceptovatelně dovodily, že jmenovaný svědek "se zařadil jakoby mezi zaparkovaná auta a stál".
Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozenému), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu