ECLI:CZ:US:2014:3.US.3893.13.1
sp. zn. III. ÚS 3893/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Lebedy, zastoupeného Mgr. Ing. Jindřiškou Jirákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Smetanovo nám. 279, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013 č. j. 22 Cdo 1953/2012-485, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2011 č. j. 17 Co 373/2010-402 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. dubna 2010 č. j. 4 C 114/2006-259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 19. 12. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, porušeno mělo být i ustanovení čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě Ing. Milana Soljaka, směřující proti stěžovateli, zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemkům v k. ú. Hroznětín u Číhoště, a to k pozemkové parcele č. X1 - trvalý travní porost a č. X2 - ostatní plocha, jiná plocha, se všemi součástmi a příslušenstvím (výrok I), uvedené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), žalobci bylo uloženo zaplatit stěžovateli na vyrovnání jeho podílu 15 076 Kč (výrok III), stěžovateli bylo uloženo nahradit žalobci na nákladech řízení 28 511 Kč a České republice 5 573 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, ve výroku III byl změněn tak, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli částku 12 043 Kč (výrok I), stěžovateli bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení před okresním soudem jednak České republice ve výši 5 573 Kč (výrok II), jednak žalobci ve výši 27 280 Kč (výrok III), dále pak na náhradu nákladů za odvolací řízení České republice 1 221 Kč (výrok IV) a žalobci 19 537 Kč (výrok V).
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelem podané dovolání s tím, že není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění účinném do 31. 12. 2012, a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 468 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s poukazem na zásadu dobrých mravů [§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.")] tvrdil, že soud měl při hodnocení využití věci přihlédnout k tomu, zda je toto využití v souladu s právem. Konkrétně pokud okresní soud vycházel z toho, že vlastníkem vedlejšího pozemku č. X3 je žalobce a že se na tomto pozemku nachází vodní dílo (rybník), pak pochybil, neboť při svém rozhodování ve smyslu §142 odst. 1 o. z. měl vzít v úvahu to, aby věc mohla být účelně využita, čímž je však míněna věc, která je předmětem sporu (tj. pozemky p. č. X1 a X2), a nikoliv věc jiná (tedy pozemek p. č. X3) nebo věc (vodní dílo) umístěná na pozemku p. č. X2. Dle stěžovatelova názoru, s ohledem na znění citovaného ustanovení k existenci této věci soud přihlédnout nemůže i z toho důvodu, že tuto problematiku řeší vodní zákon formou věcného břemene. Kromě toho stěžovatel dle svých slov uvedl v řízení celou řadu skutečností, které měly zakládat důvody pro postup podle §142 odst. 2 o. z., ty však obecné soudy neposoudily, resp. z odůvodnění napadených rozsudků neplyne, že by se jimi zabývaly a jaké k nim zaujaly stanovisko.
6. Dále stěžovatel namítl, že okresní i krajský soud překročily žalobní požadavek žalobce a přikázaly mu do vlastnictví více, než požadoval. Ze žaloby i jeho tvrzení je totiž zřejmé, že celý pozemek p. č. X2 pro své účely nepotřebuje, neboť je schopen provoz vodního díla zajistit. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že byla porušena zásada kontradiktornosti soudního řízení. Současně poukazuje na to, že jeho námitkám a tvrzením soudy nevěnovaly odpovídající pozornost a nezabývaly se jimi stejným způsobem jako tvrzeními žalobce, čímž prý porušily princip rovnosti účastníků řízení, jakož i ustanovení čl. 11 Listiny.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je až krajní varianta, nejsou-li jiné možnosti rozdělení dobře možné, přičemž ani žalobce nezpochybnil možnost reálného rozdělení pozemků. Skutečnost, že by takovým rozdělením pro žalobce jako vlastníka vodního díla nevznikla ideální situace, není podstatná, odvolací soud se však s důvody plně nevypořádal, pouze doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem a následně přecenil hodnotu dřevin.
8. Stěžovatel také vytkl krajskému soudu, že svým postupem porušil jeho právo se v řízení řádně bránit. Z důvodu dlouhodobé nemoci mu byl ustanoven opatrovník Mgr. Ing. Josef Chlubna, advokát, který však neměl dostatek času, aby se mohl s věcí (tj. se stavem na místě samém, postupem jednání a obsahem spisu, zejména pak znaleckými postupy) seznámit, přičemž žádal telefonicky o odročení jednání, vyhověno mu však nebylo. Tento opatrovník se při jednání před krajským soudem snažil bránit jeho práva alespoň tak, že odkázal na obsah jeho posledního podání, soud však návrhu na výslech soudních znalců, který tam byl obsažen, nevyhověl. V podání ze dne 14. 9. 2011 zdůraznil značný rozdíl ve znaleckých posudcích, jde-li o ocenění předmětných pozemků, s tím, že vzniká pochybnost o jejich správnosti, a namístě je revizní znalecký posudek, a dále navrhl doplnění dokazování, krajský soud se s těmito důkazy nevyrovnal, a i když v odvolacím řízení došlo na revizní znalecký posudek, měl (míněn stěžovatel) k němu výhrady, s nimiž se krajský soud vyrovnal tak, že pouze přistoupil k přecenění dřevin. Nepřihlédl ani k tomu, že považoval za nutné osobně se jednání zúčastnit.
9. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994 sp. zn. III. ÚS 102/94 (N 61/2 SbNU 175), resp. požadavek přiměřenosti náhrady ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, stěžovatel namítl, že ze znaleckého posudku plyne, že znalec výslovně neoceňoval "vlastnické právo", ale nemovitosti, a tudíž mu nebyla přisouzena náhrada za pozbyté vlastnické právo, a tak mají být napadená soudní rozhodnutí vadná. Navíc namítl, že povinností znalce bylo použití tržní ceny, ovšem znalec při jednání se nijak nevyrovnal s důkazem o cenách dřevin, který předložil. Krajskému soudu pak vytkl, že "změnil cenu nemovitostí", avšak k této změně nepřihlédl při stanovení výše odměny advokáta.
10. Stěžovatel rovněž tvrdil, že soudy by měly zkoumat, zda užívání společné věci bylo v souladu s právem, že jak krajský, tak okresní soud přihlížely nikoliv k využití pozemku, ale k využití rybníka, přičemž vycházely z toho, že žalobce je jeho vlastníkem a že rybník lépe využije, což má být ovšem nesprávný závěr, protože rybník není věcí z hlediska soukromého práva, přičemž je důležité vlastnické právo k rybničním pozemkům (tj. pozemku p. č. X3 a části pozemků p. č. X1 a X2). Z toho vyvozuje, že nemohl být vyloučen z hospodaření na rybníku, neboť byl jeho spoluvlastníkem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (ne-li předčasně - viz níže), oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Otázkou však je přípustnost ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario, tedy zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V ústavní stížnosti totiž obsáhle namítá, že v důsledku postupu odvolacího soudu se nemohl účastnit jednání a že (tak) v odvolacím řízení nemohl řádně bránit svá práva. Jak byl přitom výslovně upozorněn dovolacím soudem, tyto namítané skutečnosti naplňují tzv. zmatečnostní důvod ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Pokud stěžovatel žalobu pro zmatečnost nepodal, alespoň tedy z ústavní stížnosti neplyne, že by tak učinil a že již o tomto mimořádném opravném prostředku bylo (v jeho neprospěch) rozhodnuto (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), lze ústavní stížnost jako celek posoudit jako nepřípustný návrh ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 379/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. I kdyby však Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou pouze v té její části, kde stěžovatel vznáší námitku naplňující tzv. zmatečnostní důvod ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., musel by dospět k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě jen opakuje svou argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, kterou se uvedené soudy zabývaly, přičemž řádně vysvětlily, proč stěžovateli přisvědčit nelze. Jedná se zejména o tvrzení, že je třeba upřednostnit reálné rozdělení věci nebo že existují důvody zvláštního zřetele hodné pro nezrušení a vypořádání podílového vlastnictví. Z napadených soudních rozhodnutí totiž zřetelně plyne, proč reálné rozdělení možné není, stejně tak jako to, proč naopak existují vážné důvody, aby podílové vlastnictví bylo zrušeno (§142 odst. 1 věta první a druhá, §142 odst. 2 o. z.).
15. Pokud jde o hledisko účelného využití věci [jež je podstatné pro řešení otázky, komu ze spoluvlastníků má být věc přikázána (§141 odst. 1 věta třetí o. z.)], obecné soudy vzaly v úvahu skutečnost, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. X3, který tvoří dno rybníka, a současně vlastníkem vodního díla na pozemku p. č. X2, pozemek p. č. X1 pak tvoří břeh toho rybníka. Tato skutečnost je dle názoru Ústavního soudu nepochybně relevantní, nehledě na to, že stěžovatel neuvádí (nevysvětluje), že (jak) by sporné pozemky využil "účelněji" než žalobce (a vlastně ani z ničeho neplyne, že by se domáhal, aby mu tyto pozemky byly přikázány, prosazoval pouze jejich reálné rozdělení).
16. Námitkám, které stěžovatel v této souvislosti vznesl, přisvědčit nelze už jen z důvodu, že se míjí s odůvodněním rozsudku okresního soudu, neboť se v něm nikde neuvádí, že by žalobce byl vlastníkem rybníka (navíc tomu tak de facto bylo), a neplyne z něj ani, že by zaměnil užívání sporné věci s užíváním věci jiné (nadto užívání vodního díla je zcela zjevně vzájemně propojeno s užíváním pozemku, na kterém se toto dílo nalézá).
17. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, v čem spočívá rozpor mezi napadenými soudními rozhodnutími a právním názorem vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 102/94, kde Ústavní soud konstatoval, že přiměřená náhrada ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny má představovat cenu, za níž by bylo možno věc prodat. Jak totiž plyne z rozsudku okresního soudu, tímto způsobem soudem ustanovený znalec sporné pozemky také ocenil, s ohledem na stěžovatelovy námitky byl vypracován revizní znalecký posudek, na jehož základě ovšem došlo pouze k jinému (nižšímu) ocenění trvalého porostu, a to na základě aktuální ceny palivového dřeva, tedy opět způsobem respektujícím názor Ústavního soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že možné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku okresním soudem ustanoveného soudního znalce Ing. Václava Bártla, vyvolané znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem, byly rozptýleny revizním znaleckým posudkem, který nechal vypracovat odvolací soud, nelze tomuto vytýkat, že dokazování odvolací soud považoval v daném ohledu za dostatečné.
18. Poukazuje-li stěžovatel na pochybení při stanovení výše náhrady nákladů, konkrétně pak odměny advokáta, tato námitka postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, zvláště vezme-li v úvahu, že i kdyby bylo stěžovateli možné přisvědčit, částka, o kterou by mohl být takto zkrácen, je zcela minimální. Kromě toho z napadeného rozsudku krajského soudu plyne, že ke snížení odměny advokáta bylo přistoupeno.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že k zásahu do vlastnického práva nedošlo v rozporu s čl. 11 Listiny, neboť se tak stalo ve veřejném zájmu (jenž je zde představován potřebou upravit vzájemné vztahy spoluvlastníků, mezi nimiž došlo ke sporu), na základě i v mezích zákona a za úplatu, kdy posouzení zákonných podmínek ze strany okresního a krajského soudu nelze považovat za "zjevně nepřiměřené", jak již konstatoval Nejvyšší soud, resp. za svévolné, nezohledňující dopady daného ústavně zaručeného práva na posuzovanou věc ve smyslu výše citovaného ustanovení.
20. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), eventuálně odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu