ECLI:CZ:US:2006:3.US.390.06
sp. zn. III. ÚS 390/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 3. října 2006 v senátě, složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti L. a R. B., zastoupených Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem Blansko, Čelakovského 6, pobočka Tř. Svobody 18, 772 00 Olomouc, proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 1247/2005 a Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. 44 Co 90/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadená rozhodnutí, jak je patrno z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 55 C 242/2001, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů, jíž se tito proti žalované realitní kanceláři REALITY NEMO s. r. o. domáhali zaplacení částky celkem 50.000,- Kč, a to částky 20.000,- Kč z titulu vrácení jimi složené zálohy na kupní cenu (v průběhu sporu žalovaným vyplacené prodávajícímu) a částky 30.000,-Kč z titulu vrácení jimi zaplacené provize v rámci jednání o koupi rodinného domku.
Městský soud v Brně, jako soud I. stupně, rozsudkem sp. zn. 55 C 242/2001 ze dne 19. 9. 2003 uložil žalované realitní kanceláři povinnost zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně částku 34.000,- Kč s přísl. (tj. 20.000,- Kč zálohu na kupní cenu a 14.000,- Kč zálohu na provizi) a ohledně částky 16.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl. Vycházel při svém rozhodování ze zjištění, že účastníci uzavřeli v květnu 2001 ústně zprostředkovatelskou smlouvu ve smyslu ust. §774 a násl. občanského zákoníku, jejímž předmětem byla činnost žalovaného s cílem uzavřít kupní smlouvu ohledně nemovitosti v obci Rašov za kupní cenu 320.000,- Kč. Pokud jde o obsah smlouvy, vycházel soud z písemné smlouvy, kterou dříve stěžovatelé uzavřeli s M. P., provozující realitní kancelář N. P. Ú., která se žalovaným obchodně spolupracovala. Pokud ve smlouvě byla výše provize dohodnuta 5% z kupní ceny, měla podle závěrů soudu I. stupně provize činit pouze 16.000,- Kč (odpovídající kupní ceně 320.000,- Kč), a pokud žalovaný stěžovatelům na provizi ničeho nevrátil, vzniklo mu z tohoto titulu bezdůvodné obohacení ve výši 14.000,- Kč, které je povinen stěžovatelům ve smyslu ust. §451 občanského zákoníku vrátit, stejně jako částku 20.000,- Kč, kterou stěžovatelé žalovanému zaplatili jako zálohu na kupní cenu, když bylo prokázáno, že stěžovatelé sami prodávajícím celou kupní cenu zaplatili.
Krajský soud v Brně, který se věcí zabýval z podnětu odvolání obou stran, rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem I. ve věci samé v záhlaví označeným rozsudkem změnil tak, že žalobu, aby žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 34.000,- Kč s přísl. zamítl a v zamítavém výroku ohledně částky 16.000,- Kč s přísl. pod bodem II. rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Shledal totiž důvodným pouze odvolání žalovaného. Na rozdíl od soudu I. stupně dospěl totiž k závěru, že stěžovatelé složili sice uvedené částky 20.000,- Kč a 30.000,- Kč k rukám žalovaného, avšak plnili tak na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 21. 5. 2001 s M. P., a proto, pokud stěžovatelé požadují vrácení obou částek, je pasivně legitimovaná M. P. a nikoliv žalovaný. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a v zamítavém výroku jej potvrdil, i když z jiných než soudem I. stupně uvedených důvodů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl shora označeným usnesením tak, že dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, a to v podstatě s odkazem na ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud vysvětlil, že vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé výroky o věci samé, které neztratily svou samostatnou povahu. Přípustnost dovolání z pohledu ust. §237 o. s. ř. je třeba posuzovat u každého zvlášť, přitom předpokladem přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzovaném případě stěžovatelé napadli dovoláním měnící výrok odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta jejich žaloba na zaplacení částky 34.000,- Kč s přísl., tato však sestává ze žalobou požadovaných částek 20.000,- Kč (záloha na kupní cenu) a 14.000,- Kč (část zálohy provize). Protože jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba podle Nejvyššího soudu - dovolávajícího se své publikované judikatury (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 735/98, 2 Cdon 376/96) posuzovat přípustnost dovolání u každého z nich zvlášť, bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Dovolací soud tak uzavřel, že jelikož ani jeden z uvedených samostatných nároků, o nichž bylo měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto, nesplňuje limitní částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vzhledem k ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena, neboť okolnost, že součet jednotlivých plnění uvedenou částku přesahuje nemá na učiněný závěr žádný vliv. V zásadě ze stejných důvodů pak učinil dovolací soud stejný závěr i v poměru k dalšímu výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu I. stupně ohledně částky 16.000,- Kč.
Proti uvedeným rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé rekapitulují svá skutková tvrzení i průběh řízení před soudy všech stupňů, včetně obsahu jimi podaných opravných prostředků a obsahu rozhodnutí obecných soudů, s jejichž závěry nesouhlasí a polemizují s nimi. S rozhodnutím dovolacího soudu nesouhlasí proto, že podle nich alespoň v jednom případě, tedy v požadování vrácení zálohy na provizi v částce 30.000,- Kč, je splněna požadovaná podmínka 20.000,- Kč, zdůrazňují také, že nárok byl uplatňován jako celková částka 50.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a teprve soudními výroky se tato částka rozdělila na položky nedosahující limitní částky, ač je zjevné, že jimi uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je věcně i právně spjatý a v jednotném základu dosahuje částky 50.000,- Kč. Dovozují tak, že napadené rozhodnutí je protiústavní, neboť dovolací soud svým pozitivistickým přístupem jim zabránil v hájení jejich práv a porušil tak právo na spravedlivý proces a soudní ochranu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako soud odvolací, jehož závěry jsou podle stěžovatelů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud jde o toto rozhodnutí, šlo z ústavněprávního hlediska o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatelů, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém odmítavém rozhodnutí podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu objasnil, proč nelze považovat dovolání stěžovatelů za přípustné. Na jeho vyčerpávající odůvodnění, jak shora rozvedeno, lze odkázat, přičemž k námitkám stěžovatelů, tvrdících přesah limitních částek uvedených v ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zejména v poměru k uplatněné částce 30.000,- Kč, třeba zdůraznit, že z pohledu ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není rozhodující žalobou uplatněná částka, nýbrž dovoláním dotčený výrok, což v posuzovaném případě představuje u měnícího výroku vztahujícího se k provizi pouze částku 16.000,- Kč.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatelů, zaručovaných shora označenými články Ústavy a Listiny, samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že stěžovatelé pokládají ústavní stížnost proti němu směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjejí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jimi podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není, neboť dovolací soud aplikoval kogentní ustanovení stanovící limitní částky pro přípustnost dovolání. Za uvedeného stavu, bylo nutno podle ust. §72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 12. 5. 2006 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v záhlaví označenému podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2006