ECLI:CZ:US:2009:3.US.390.09.1
sp. zn. III. ÚS 390/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) M. M. a B) J. M., oba právně zastoupeni JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem AK se sídlem Nerudova 21, 370 04 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2008 č. j. 12 K 276/2007-99, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2008 č. j. 12 K 276/2007-171, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008 č. j. 1 Ko 131/2008-338 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4875/2008-747, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. února 2009, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2008 č. j. 12 K 276/2007-99, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2008 č. j. 12 K 276/2007-171, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008 č. j. 1 Ko 131/2008-338, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4875/2008-747, a to pro porušení článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 11 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud podle ust. §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uložil účastníkovi řízení (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) nahradit jim náklady řízení před Ústavním soudem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2008 č. j. 12 K 276/2007-99 byl na majetek dlužníka Výrobně obchodní družstvo Dříteň v likvidaci prohlášen konkurs; správcem konkursní podstaty byl ustanoven J. P.
Usnesením ze dne 28. března 2008 č. j. 12 K 276/2007-171 zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích návrh konkursních věřitelů (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") na zrušení konkursu prohlášeného na majetek úpadce Výrobně obchodní družstvo Dříteň v likvidaci, s odůvodněním, že dle stížnosti těchto stěžovatelů nejde o žádný z případů uvedených v ust. §44 odst. 1 písm. a) - f) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). K odvolání těchto konkursních věřitelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. června 2008 č. j. 1 Ko 131/2008-338 uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud s odkazem na ust. §44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání uzavřel (vycházeje ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že podle uvedeného ustanovení nelze konkurs zrušit na základě tvrzení, že byl prohlášen neoprávněně. Dále poukázal na to, že ve věci se dosud nekonalo přezkumné jednání, jehož výsledky nelze předjímat, takže při úvaze o splnění předpokladů pro zrušení konkursu je nutno vycházet z pohledávek všech dosud přihlášených věřitelů (potud odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2006 sp. zn. 29 Odo 1273/2004).
Uvedení konkursní věřitelé (stěžovatelé) podali proti usnesení odvolacího soudu s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že důvod připustit dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neshledal, neboť odvolací soud ve věci přiléhavě vyšel z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu k ust. §44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, obsažených v rozhodnutí R 29/2006, s nímž se dovolání vypořádává pouhým (a podle dovolacího soudu zjevně nesprávným) konstatováním, že ve věci nemělo být užito.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soud měl zrušit konkurs i na jejich návrh, resp. z vlastního podnětu, protože předpoklady pro nařízení konkursu nebyly dány. Stěžovatelé tvrdí, že Výrobně obchodní družstvo Dříteň v likvidaci není v úpadku, což platí i po prohlášení konkursu. Soud prvního stupně ani soud druhého stupně a také soud dovolací se však touto otázkou vůbec nezabývaly. Stěžovatelé napadají rozhodnutí obecných soudů zejména proto, že k prohlášení konkursu na majetek Výrobně obchodního družstva Dříteň v likvidaci bylo použito nepravdivých údajů, které vykazují jeho údajný úpadek. Tyto nepravdivé údaje o úpadku Výrobně obchodního družstva Dříteň byly Krajskému soudu v Českých Budějovicích předloženy v důsledku podvodného jednání likvidátora Ing. Š. B. Na základě nesprávných podkladů pak také likvidátor podal dne 28. listopadu 2007 návrh na prohlášení konkursu na majetek likvidovaného družstva s tím, že družstvo je v úpadku. Likvidátor k podanému návrhu na prohlášení konkursu na majetek likvidovaného družstva předal seznam majetku tohoto družstva a jím podepsané prohlášení, že je správný a úplný, jak mu to v tomto případě ukládá ust. §4 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. V předaném návrhu na prohlášení konkursu na majetek likvidovaného družstva likvidátor uvedl, že jeho úpadek je minusový v částce 1 310 000,- Kč. Podle názoru stěžovatelů však úpadek družstva vůbec neexistuje a družstvo předluženo není. Stěžovatelé se domnívají, že likvidátor má zájem na tom, aby z vypořádání majetku družstva podle zákona o konkursu a vyrovnání profitovaly zejména třetí osoby. Stěžovatelé jsou toho názoru, že Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně prohlásil konkurs na majetek Výrobně obchodního družstva Dříteň v likvidaci na základě zfalšovaných a neúplných podkladů navrhovatele, resp. na základě podvodného jednání spáchaného likvidátorem Ing. Š. B. Stěžovatelé jako oprávněné osoby z transformace družstva po 7 letech mají eminentní zájem na řádném, resp. nezkráceném vypořádání svého nároku, který mají vůči Výrobně obchodnímu družstvu Dříteň v likvidaci a nikoliv na poměrném vypořádání nároku všech věřitelů podle nepravdivě vykázaných údajů likvidátorem, na jejichž základě byl prohlášen konkurs na majetek Výrobně obchodního družstva Dříteň v likvidaci.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti uvedli, že jsou v současné době bez finančních prostředků a odkázáni pouze na pobírání dávek důchodového zabezpečení, a proto žádají, aby Ústavní soud podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil účastníku řízení (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) nahradit jim ve lhůtě 15 dnů ode dne vykonatelnosti tohoto usnesení náklady řízení před Ústavním soudem.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Pokud jde o napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2008 č. j. 12 K 276/2007-99, kterým byl na majetek dlužníka Výrobně obchodní družstvo Dříteň v likvidaci prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven J. P., Ústavní soud konstatuje, že v této části je ústavní stížnost opožděná. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že proti tomuto usnesení nebyl opravný prostředek přípustný a uvedené usnesení nabylo právní moci dne 9. ledna 2008. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti je pak zřejmé, že se tak stalo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
IV.
Dále Ústavní soud posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2008 č. j. 12 K 276/2007-171, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008 č. j. 1 Ko 131/2008-338 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4875/2008-747.
Ústavní soud především podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že věřitelé úpadce M. a J. M. (stěžovatelé) neuvedli ve svém návrhu žádné důvody, jež by mohly být podkladem pro závěr, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu, neshledal dovolání stěžovatelů přípustným, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že odvolací soud ve věci správně vyšel z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu k ust. §44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, obsažených v rozhodnutí R 29/2006.
Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy) a má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2008 č. j. 12 K 276/2007-99 podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem; ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud rozhodl o povinnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích k náhradě jejich nákladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud připomíná, že podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu