ECLI:CZ:US:2015:3.US.3909.14.1
sp. zn. III. ÚS 3909/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky PREFA MAJETKOVÁ a. s., se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 1063/2014-619, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2013 č. j. 21 Co 395/2013-571 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2013 č. j. 15 C 148/2008-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 12. prosince 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rovné postavení účastníků soudního řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na účinné procesní prostředky k ochraně jejích ústavních práv ve smyslu čl. 13 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 a 4 Listiny a čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla odmítnuta žaloba stěžovatelky ze dne 27. srpna 2008 směřovaná proti státu o částku 702 970 000 Kč s příslušenstvím. Rozhodování o této žalobě bylo po jejím zamítnutí obvodnímu soudu vráceno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2012 č. j. 21 Co 320/2011-379, načež došlo i ke změně samosoudce určeného k rozhodování u obvodního soudu. Usnesením obvodního soudu ze dne 29. března 2013 č. j. 15 C 148/2008-462 byla stěžovatelka vyzvána k tomu, aby jednoznačně konkretizovala právní a skutková tvrzení, bez jejichž upřesnění nemohla být dle soudu žaloba meritorně projednána. To stěžovatelka dle soudu neučinila, načež byla žaloba odmítnuta. Usnesení napadené ústavní stížností nebylo odůvodněno v souladu s ustanovením §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které napadeným usnesením zamítl městský soud. Dospěl přitom k závěru, že výzva k odstranění vad byla zcela správná, když žaloba, jakož i následné podání stěžovatelky, jsou sice rozsáhlá, avšak značně nesrozumitelná, nekoncentrovaná a míjející se s podstatou posuzované věci, a to po dlouhou dobu a v několika řízeních. Stěžovatelkou podané dovolání proti usnesení městského soudu odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Vzhledem k tomu, že značně rozsáhlá ústavní stížnost je svým obsahem obdobně nesrozumitelná jako podání, které v předchozích řízeních hodnotily obecné soudy, nepovažuje Ústavní soud za nutné opakovat všechny jednotlivé argumenty, které se míjejí s předmětem řízení o ústavní stížnosti, ať už obecně nebo při hodnocení ústavní konformity napadených usnesení obecných soudů. Dle stěžovatelky porušily obecné soudy její právo na přístup k soudu, a to ústavně nekonformní interpretací občanského soudního řádu, zejména ustanovení §43 odst. 2 a §79 odst. 1 občanského soudního řádu. Podmínky pro odmítnutí žaloby nebyly dle stěžovatelky naplněny. Požadavek obvodního soudu na konkretizaci stěžovatelčiných tvrzení považuje stěžovatelka za protiprávní, neboť jednak byla její tvrzení dostatečně určitá, a především s přihlédnutím k povaze činnosti, již stěžovatelka státu v žalobě vytýká, nelze vůbec požadavkům obvodního soudu vyhovět. Soudy dle stěžovatelky žalobu fakticky zamítly, tedy meritorně posoudily, čemuž nasvědčuje i doba mezi podáním žaloby a jejím odmítnutím, zneužily k tomu však fakticky jednodušší cesty odmítnutí žaloby. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by činnost obecných soudů překročila meze stanovené jim ústavním pořádkem. Nehodnotil přitom správnost jejich skutkových či právních závěrů. V těchto aspektech se dle ustáleného výkladu hlavy páté Listiny omezil při svém hodnocení pouze na to, zda závěry soudů nevykazují znaky svévole či libovůle. Nic takového však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.
7. Co se týče otázky naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu, lze odkázat na podrobné odůvodnění napadeného usnesení městského soudu. Z ústavněprávního hlediska lze snad k němu dodat jen tolik, že odmítnutí nesrozumitelného či pro neúplnost podání kvalifikovaně poučeného účastníka nepovažuje Ústavní soud za odpírání spravedlnosti a porušení práva na přístup k soudu. V občanskoprávním řízení leží odpovědnost za naplnění jeho účelu na účastnících tohoto řízení v daleko větší míře, než tomu je v soudních řízeních jiných. Jsou to však soudy, kdo řízení vede, a musí proto porozumět jeho podstatným právním a skutkovým okolnostem, pročež musí být nadány pravomocí si jejich upřesnění od účastníků vyžádat, a to i s eventualitou negativních důsledků, které mohou pro účastníky v případě nevyhovění soudu nastat. Tyto pravomoci, ostatně jako žádné jiné, pochopitelně nemohou být v právním státě neomezené. Soudce musí být nadán zvýšenými schopnostmi porozumění psanému textu i mluvenému projevu. Jakkoliv jsou tyto schopnosti u každého soudce samozřejmě jiné, a tudíž může být částečně jiný i způsob vedení každého jednotlivého řízení, je třeba zajistit, a to i cestou řízení o ústavní stížnosti, aby soudci svého nadřazeného postavení neužívaly k usnadnění toliko svých úkolů či dokonce sankcionování jim nelibých osob. Proto musí být jakýkoliv procesní postup řádně racionálně odůvodněn, aby se předešlo soudní svévoli a v důsledku toho odpírání spravedlnosti účastníkům řízení.
8. Tyto náležitosti jsou však v dané věci splněny. Ústavní soud prozkoumal příslušný spis obvodního soudu a neshledal v jeho závěru o nemožnosti věcně projednat stěžovatelčinu žalobu projev excesu, svévole či libovůle. Přihlédl přitom především k tomu, že stěžovatelka byla na obtížnost porozumění jejích podání upozorňována od počátku řízení (a dokonce i v dalších řízeních) po dobu několika let, přičemž se styl psaní dalších podání v zásadě nezměnil (a to ani v případě ústavní stížnosti). Z hlediska právní jistoty lze sice za nežádoucí označit situaci, kdy jeden soudce obvodního soudu žalobu zamítne z věcných důvodů a následně ji druhý soudce odmítne pro formální vady. Ústavní soud je však toho názoru, že takový postup nelze bez dalšího označit za protiústavní, neboť nelze odhlížet od ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, který stran podmínek a podrobností uplatňování práva na soudní ochranu odkazuje na zákon, v tom i na §79 občanského soudního řádu, který vymezuje náležitosti návrhu na zahájení řízení. Závěr o faktické nesrozumitelnosti žaloby považuje Ústavní soud za zcela racionálně, skutkově i právně odůvodněný. Nepřehlédl též tu okolnost, že obvodní soud poskytl stěžovatelce dostatečně určité a srozumitelné poučení a dostatečně dlouhou dobu pro odstranění vytýkaných vad. Přihlédnout je rovněž třeba k tomu, že postup samosoudce obvodního soudu potvrdil i senát soudu odvolacího, a to v zásadě v tomtéž složení, v němž předtím věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání. Z hlediska posouzení ústavnosti postupu obecných soudů tak lze jen uzavřít, že ochraně stěžovatelčiných oprávněných zájmů stojí na překážku především jí prosazovaný způsob uplatňování práva na soudní ochranu, nikoliv omezování ze strany obecných soudů, tím méně pak jakékoliv zločinné spolčení, za jehož oběť se stěžovatelka považuje. Protože na rozdíl od římských prétorů nemůže obecný soud konstatovat non liquet a věc nechat s označením N. L. nerozhodnutou, nelze spatřovat v postupu obecných soudů v projednávané věci zásah do ústavních kautel práva na spravedlivý proces, natož pak odepření práva na soudní ochranu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu