ECLI:CZ:US:2019:3.US.3909.18.1
sp. zn. III. ÚS 3909/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. E. U., zastoupeného JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, sídlem Kamlerova 795, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 8 Tdo 681/2018-56, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2018 č. j. 9 To 368/2017-2384 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. června 2017 č. j. 37 T 30/2016-2032, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 37 T 30/2016 byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1) přečinem pomluvy dle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a v bodě 2) zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 a 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §345 odst. 3 za použití §41 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §84 a §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Dle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto rovněž o náhradě nemajetkové újmy poškozené.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2018 č. j. 9 To 368/2017-2384 bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 8 Tdo 681/2018-56 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto jednak (bod 1) v tom, že společně s obviněným V. F. po předchozí domluvě o postupu orientovaném na poškození Evy P. (jedná se o pseudonym) elektronickými zprávami zasílanými různým osobám a vyvěšováním letáků rozšiřovali smyšlený inzerát, ve kterém poškozená byla zobrazena odhalená, a bylo uvedeno, že nabízí erotické služby, což činili s úmyslem znevážit poškozenou před adresáty těchto elektronických inzerátů, poškodit ji v zaměstnání a před rodinnými příslušníky a spoluobčany v místě bydliště poškozené.
6. Dále pak měli (bod 2) oba obvinění společně po předchozí domluvě na dalším postupu orientovaném na křivé obvinění poškozené a ovlivnění soudního řízení o úpravě poměrů k její nezletilé dceři postupovat tak, že obviněný V. F. v souladu s domluvou ve večerních hodinách vyrazil rám okna domu obývaného stěžovatelem, vnikl jím dovnitř a zde setrval v předem smluveném jednání s přítomným stěžovatelem, vědomě přitom zanechal stopy vniknutí a své přítomnosti v domě na okně, přičemž stěžovatel následně elektronicky vyrozuměl Z. H. o vniknutí V. F. do domu, a přitom vědomě nepravdivě uvedl, že záměrem tohoto obviněného bylo ho usmrtit, zároveň vyjádřil názor, že V. F. k tomu navedla poškozená, následně předložil Z. H. písemnosti vypracované obviněným V. F., který v nich v souladu s dohodou se stěžovatelem vědomě nepravdivě popsal, že byl poškozenou naveden k usmrcení jejího manžela a přijal za to zálohu odměny, dále telefonicky oznámil Policii České republiky neoprávněné vniknutí V. F. do jeho domu, když předtím byly někým z obviněných na postel v domě položeny kuše, meč a plynový revolver, a při následném osobním jednání se zakročujícími policisty ve večerních hodinách téhož dne vědomě nepravdivě uvedl, že jednání V. F. uvnitř domu směřovalo k jeho usmrcení a že k tomu měl být naveden poškozenou, což poté znovu vyjádřil v jím podaném vysvětlení před policejním orgánem s tím, že jej V. F. hodlal usmrtit mečem, v následujícím řízení předložil písemnosti vypracované V. F., když takové jednání obou obviněných směřovalo k vyvolání trestního stíhání poškozené za účastenství na domnělém pokusu trestného činu vraždy, kteréžto kvalifikace se stěžovatel ve svých podáních k policejnímu orgánu domáhal, a tím i k ovlivnění výsledku probíhajícího soudního řízení o úpravě poměrů k jejich nezletilé dceři v neprospěch její matky.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel spáchání předmětné trestné činnosti popírá a má je za neprokázané, když zpochybňuje celou řadu skutečností zjištěných obecnými soudy. Co se týče trestné činnosti posouzené jako trestný čin pomluvy, zejména upozorňuje na znalecký posudek doc. PhDr. Aleny Aigner, CSc. zpracovaný k posouzení autorství letáku, dle kterého je čeština stěžovatele nedokonalá, a kdyby jej psal, byl by plný chyb. K tomu, že soudy závěry tohoto posudku odmítly s tím, že stěžovatel překládal z kurdštiny do češtiny, a že případně mohl text letáku korigovat i druhý obviněný, stěžovatel uvádí, že jeho překlady byly korigovány vždy osobami znalými českého jazyka, a s V. F. se v předmětné době ještě ani neznal. V. F. je pak jako svědek zcela nevěrohodný pro svoji těžkou disociální a histriónskou poruchu osobnosti a závislost na alkoholu. Jeho výpověď obsahuje celou řadu nepravd.
8. Stěžovatel rovněž rozporuje přiléhavost právní kvalifikace skutku jako trestného činu pomluvy. Dle jeho názoru případné letáky ani nemohly pověst poškozené poškodit, neboť ta již tak byla velmi špatná. Sama ostatně přiznala, že v manželství žádala za pohlavní styk peníze, což již lze považovat za prostituci. A i kdyby byl obsah letáků pravdivý, nemohlo by se jít o trestný čin. Jeho zákonným znakem totiž má být sdělování nepravdivého údaje. Fotografie Evy P. přitom byla bezpochyby pravdivá, pravdivý byl i v inzerátu uvedený věk. Další informace v letáku jako "Miluji sex s muži i ženami.", "Uspokojím i ty nejnáročnější." či "Splním každé tvoje přání přímo u mě doma v domácím prostředí." byly hodnotícími soudy, u kterých jednak nelze jejich pravdivost objektivně určit, jednak stěžovatel dle svých osobních zkušeností s poškozenou má takovéto hodnocení za podložené.
9. Stěžovatel má též za to, že neměl plný procesní prostor k uplatnění obhajoby. Navrhoval ke špatné pověsti Evy P. vyslechnout J. S. (starostu obce) a svědka L. Ž., avšak soudy tyto důkazy neprovedly. V případě výslechu svědka Z. H. mu byla omezena možnost kladení otázek, kdy se nesměl ptát na dřívější vztahy mezi ním a Evou P.
10. Dále stěžovatel rozporuje i své odsouzení pro trestný čin křivého obvinění. Opět namítá nevěrohodnost V. F. a tedy i jeho výpovědi. Cítí se též poškozen tím, že mu nebyl poskytnut úplný přepis zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 22. 6. 2017, když předseda senátu sdělil, že této žádosti bude vyhověno, fakticky se tak však nikdy nestalo. Protokol z hlavního líčení není úplný a nepředání přepisu je překážkou v účinné obhajobě.
11. Za důkazně nepodloženou má též úvahu soudu, že se o poškozené v místě bydliště stalo známým, že poskytuje sex za peníze, a že stěžovatel ji měl obvinit z toho, že připravovala jeho vraždu, kterou byl podložen výrok o náhradě nemajetkové újmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo konáno rozsáhlé dokazování, a v něm provedené důkazy následně obecné soudy podrobně a velmi pečlivě hodnotily. Odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména pak soudu prvého stupně, je naprosto přesvědčivé a ani při uvážení stěžovatelem předkládaných tvrzení zde nemohou být sebemenší pochybnosti o závěru o jeho vině.
15. Stěžovatel sice vznáší řadu námitek, těmto však nelze přisvědčit, když jsou jednak spíše marginálního charakteru, jednak se s nimi obecné soudy již ve svých rozhodnutích vypořádaly. Posuzovaly význam výpovědi spoluobviněného V. F., přičemž není na Ústavním soudu, aby závěry jimi v tomto směru učiněné přehodnocoval. Věnovaly se i hodnocení stěžovatelem předkládaných znaleckých posudků. Jestliže se například s poznatkem obsaženým v jednom z nich, že stěžovatel se dopouští v češtině chyb, avšak v předmětném inzerátu na sexuální služby se tyto neobjevují, vypořádaly na základě uvážení, že stěžovatel působil jako tlumočník z kurdštiny do češtiny, a že s korekturou několika krátkých vět v inzerátu mu případně mohl i někdo vypomoci, pak takovéto závěry nepostrádají logiku, natož aby je bylo možno hodnotit jako libovůli v rozhodování obecných soudů. Pochybení nelze shledávat ani v učiněné právní kvalifikaci, neboť námitky stěžovatele o "pravdivosti" tvrzení obsažených v inzerátu se míjí s podstatou věci, když poškozená zjevně žádné sexuální praktiky pomocí inzerce nikomu nenabízela. Stěžovatelovo tvrzení o důkazní nepodloženosti výroku o náhradě nemajetkové újmy pak zcela pomíjí mimo jiné právě výpověď poškozené, která své strasti nastalé po jednání pachatelů popsala.
16. S ohledem na rozsah provedeného dokazování a řízení nelze mít bezpochyby pochybnosti ani o dostatečnosti prostoru poskytnutého stěžovateli k obhajobě a přiměřenosti odmítnutí několika dalších důkazních návrhů pro nadbytečnost. K námitce o přepisu zvukového záznamu lze konstatovat, že se s ní již vypořádal krajský soud na str. 5 svého usnesení, kde vysvětlil, že pro daný požadavek stěžovatele nedává trestní řád oporu, a to ani v §55b odst. 3, který připouští možnost vyhovění žádosti státního zástupce nebo obviněného o doslovnou protokolaci některé z výpovědí učiněných před soudem nebo její části, nikoliv tedy celého jednání, přičemž práva obhajoby jsou již dostatečně chráněna možností vyžádat si zvukový záznam a opis protokolu z hlavního líčení.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu