ECLI:CZ:US:2017:3.US.3930.16.1
sp. zn. III. ÚS 3930/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti PAZOIL TRADE LIMITED, sídlem 14 Agiou Dometiou, Archangelos, 2334 Nicosia, Kyperská republika, reg. Č. HE 343198, pobočka PAZOIL TRADE LIMITED (SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ), ODDZIAŁ W POLSCE, Boleslawa Prusa 2, Warszawa 00493, Polská republika, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 2016 sp. zn. 43 Nt 2888/2016 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 9. září 2016 č. j. KRPA-281180-35/TČ-2016-001192-1-ŠM, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jejího názoru jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Policejní orgán v záhlaví označeným usnesením po předchozím souhlasu státního zástupce vedlejšího účastníka ze dne 9. 9. 2016 sp. zn. 2 ZN 2673/2016 v trestní věci zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl tak, že podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se zajišťují peněžní prostředky ve výši 500 000 EUR, včetně jejich příslušenství a peněžní prostředky dodatečně došlé, na konkretizovaném interním platebním účtu vedeném u obchodní společnosti AKCENTA CZ, a s., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, pro stěžovatelku, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelčinu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pro rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků neexistují věcné důvody. Předesílá, že dlouhodobě podniká, plní veškeré zákonné povinnosti, dosud nečelila srovnatelnému zásahu a není osobou, proti níž se řízení vede, přičemž obdobné platí i o osobách s ní jakkoli spojených.
5. Napadené usnesení obvodního soudu postrádá řádné odůvodnění a pouze kopíruje obsah usnesení policejního orgánu, ačkoli stěžovatelka inkriminovanou transakci řádně vysvětlila a doložila.
6. Usnesení policejního orgánu zmiňuje údajnou souvislost peněžních prostředků s daňovou trestnou činností páchanou na území Polské republiky, avšak neuvádí konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že zajištěné peněžní prostředky pochází z trestné činnosti, a postrádá též - byť jen stručný - popis skutku, jakož i odůvodnění, proč jde o neodkladný úkon podle §160 odst. 4 tr. řádu. Tím rozhodnutí neodpovídá požadavkům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 2/2014.
7. Usnesení policejního orgánu vybočuje z §79a odst. 1 tr. řádu, jelikož jde o peněžní prostředky evidované sice na účtu společnosti AKCENTA CZ, a. s., avšak účet vede polská banka v Polské republice. Policejní orgán přitom neuplatnil postup podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.
8. Okolnost, že k doručení trestního oznámení a vydání souhlasu státním zástupcem i usnesení policejním orgánem došlo téhož dne, svědčí podle stěžovatelky o toliko formální povaze zjišťování rozhodných skutečností ze strany orgánů činných v trestním řízení. Policejní orgán ani státní zástupce přitom neuvážily možnost autoremedury, neboť instanční stížnost předaly soudu před jejím doplněním stěžovatelkou.
9. Stěžovatelka dovozuje, že předmětná transakce představovala standardní obchodní činnost, když nákup nafty proběhl na základě dlouhodobého smluvního rámce sjednaného s vládním běloruským dodavatelem a doložená je i smlouva o následném prodeji této komodity. Stěžovatelka je jedním z 32 oficiálních a dlouhodobých dodavatelů nafty do Polské republiky, složila zákonem předvídanou kauci, jakož i veškeré zákonné odvody před vstupem nafty na území Polska. Důvod pro zajištění nemůže představovat skutečnost, že jiné společnosti (jednomu ze stěžovatelčiných odběratelů) orgány činné v trestním řízení zajistily peněžní prostředky v rámci jiného obchodu.
10. Stěžovatelka vytýká, že jí policejní orgán odepřel právo nahlížet do spisu, a to v rozporu s §65 odst. 2 tr. řádu bez odůvodnění.
11. Stěžovatelka dále soustředí pozornost k důsledkům skutečnosti, že prověřování provádějí státní orgány Polské republiky, které však s českými orgány činnými v trestním řízení nekomunikují v dostatečném rozsahu. Podle stěžovatelky je právní úprava nedostatečná potud, že nestanoví konkrétní časová omezení pro zajištění peněžních prostředků. Vyloučit nelze ani účelové podávání podnětů k zajištění peněžních prostředků, zejména ze strany nebankovních institucí, jelikož tyto prostředky nejsou deponovány na zvláštním účtu orgánů činných v trestním řízení, ale mohou být dále využívány za účelem dosažení zisku.
12. Orgány činné v trestním řízení o zajištěných peněžních prostředcích uvažovaly jako o výnosu z trestné činnosti, avšak nespecifikovaly, co představuje údajnou "zdrojovou" trestnou činnost odehrávající se na území Polské republiky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
15. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je zásahem do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto je třeba ústavní stížnost stěžovatelky posoudit především z pohledu tohoto základního práva [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 3511/14 a ze dne 5. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3501/13 (N 149/74 SbNU 275), bod 17].
16. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. tr. řádu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad a musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy), nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) a musí být přiměřené sledovanému cíli (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 3321/15). Rozhodnutí musí být též řádně odůvodněno [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
17. O zajištění majetku lze rozhodnout, nasvědčuje-li skutkový stav podklad pro právní závěr, že předmětné majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo ke spáchání trestného činu byly použity, anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, řádně odůvodněný skutkovými okolnostmi, postačuje. V dané souvislosti je nezbytné zohlednit, že na počátku trestního řízení, kdy je nutno získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztahovat obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jak jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Právní názor, že majetkové hodnoty mají uvedenou povahu, tedy nemusí být prokazatelný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].
18. Ústavní soud při rozhodování o zajištění peněžních prostředků podle §79a tr. řádu nechává orgánům činným v trestním řízení značnou míru diskrece, neboť mají bližší znalosti o konkrétních okolnostech daného případu a lépe mohou vyhodnotit, zda zajištění je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení [srov. např. usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1416/16, usnesení ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2832/15 a nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209), bod 17].
19. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky ve světle výše uvedených zásad a došel k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
20. Většina námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti se odvíjí z východiska, že se nedopustila jakéhokoli nezákonného jednání, respektive že předmětná transakce se uskutečnila v rámci její standardní obchodní činnosti. Tato otázka však bude teprve projednána orgány činnými v trestním řízení a Ústavní soud ji tedy nemůže posuzovat nyní. Pro potřeby zajištění peněžních prostředků je pouze podstatné, zda existuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že peníze pocházejí z trestné činnosti. V obecné rovině řečeno, dokonce ani není potřeba důvodné podezření, že stěžovatelka páchala trestnou činnost, neboť lze zajistit i prostředky náležející osobě, která není trestně stíhána.
21. Podle Ústavního soudu obvodní soud v napadeném usnesení z ústavněprávních hledisek udržitelně odůvodnil, na čem tuto míru pravděpodobnosti zakládá.
22. Ani kdyby skutková verze stěžovatelky byla rovněž možná, neznamená to (bez dalšího), že je tím dosaženo základny pro zásah z pozic ústavněprávního přezkumu, neboť předjímání střetu rovnocenných skutkových verzí, který by měl být vyřešen zásadou in dubio pro reo s rozhodnými důsledky pro výsledek řízení, je v daném procesním stadiu předčasné.
23. Ohledně napadeného usnesení obvodního soudu lze souhlasit se stěžovatelkou v tom směru, že toto usnesení je poměrně stručné. Ústavní soud nicméně nesdílí její názor, že by odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo nedostatečné.
24. Stěžovatelka uvádí, že "neví a nemůže vědět" o původu peněz spol. KARES TRADE SP. Z O. O., a nemůže odpovídat za to, odkud má její obchodní partner peněžní prostředky (viz žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu podle §79a odst. 4 tr. řádu ze dne 4. 10. 2016). Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že na ni nelze klást neúměrné břemeno stran opatřování si informací o činnosti subjektů, s nimiž obchoduje, nicméně ani orgánům rozhodujícím o zajištění peněžních prostředků není namístě v dané fázi vytýkat, že prozatím disponují poměrně fragmentárními informacemi, k jejichž prověrce mají omezený prostor [srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495), odst. 40].
25. Není porušením práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, uvede-li orgán rozhodující o instanční stížnosti, že souhlasí s názorem prvostupňového orgánu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60].
26. Napadená usnesení nekolidují ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 4 Tz 2/2014, které se odvíjelo z odlišné důkazní situace, s níž navíc nekorespondovalo zajištění značného majetku (znatelně překračujícího hodnotu deklarovaného údajného výnosu z trestné činnosti).
27. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutích v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje za vybočení z ústavně vymezeného rámce ani východisko orgánů činných v trestním řízení, že předmětné peněžní prostředky jsou společností AKCENTA CZ, a. s., vykazovány na jejím interním účtu, a tedy je uplatnitelný postup podle §79a tr. řádu.
28. Stojí za zaznamenání, že ani odepření nahlédnout do spisu neznamená bez dalšího popření stěžovatelčiných práv; srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273) a ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719) a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3627/12.
29. Ústavní soud nepovažuje závěry obvodního soudu za zjevně nesprávné či svévolné, aby jej opravňovaly ingerovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení v této úvodní fázi trestního řízení.
30. Ústavní soud by mohl zasáhnout zejména tehdy, pokud by délka zajištění již byla nepřiměřeně dlouhá. Přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má samozřejmě své časové limity. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv dotčené osoby ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům [srov. např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) či nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)]. Ústavní soud posuzuje přiměřenost doby zajištění majetku s přihlédnutím k rozsahu řešené věci a stavu trestního řízení. V takovém případě je třeba posuzovat zejména, zda orgány činné v trestním řízení postupují s dostatečnou mírou pečlivosti a rychlosti a v řízení nedochází ke zbytečným průtahům [shodně judikatura ESLP, např. rozsudek ze dne 24. 2. 2011 ve věci BENet Praha, spol. s r. o. v. Česká republika, stížnost č. 33908/04; vzhledem k rozsáhlosti a složitosti šetření ESLP nepovažoval za nepřiměřené dokonce zajištění trvající téměř pět let].
31. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nevznáší žádné konkrétní argumenty, proč by délka zajištění (srov. výše) měla být nadměrná a v čem shledává průtahy. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže dospět k závěru, že by délka zajištění byla nepřiměřená.
32. Lze také doplnit, že nyní posuzovaná věc se odlišuje od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209), neboť v té věci zajištění trvalo již dva roky. Ústavní soud proto dovodil, že u déletrvajícího zajištění musí orgány činné v trestním řízení s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví. V nyní posuzované věci však zajištění trvá po dobu, která není dosud nepřiměřenou. V odkazované věci také zásadním faktorem byl požadavek na odůvodnění postupu státního zástupce, který je založen na výkladu, jež je protichůdný výkladovému stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství. Taková skutečnost v tomto případě nenastala.
33. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých státními orgány uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy těchto orgánů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
34. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu