ECLI:CZ:US:2012:3.US.3984.12.1
sp. zn. III. ÚS 3984/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 1719/5, proti rozsudkům Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2011 č. j. 8 C 63/2011-150 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2012 č. j. 8 Co 535/2012-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v jeho civilní věci pro porušení vlastnického práva zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), majetkového práva požívajícího ochrany dle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny a článkem 6 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 26. 4. 2011 č. j. 8 C 63/2011-150 určil, že obec Hladké Životice (žalobkyně) je vlastníkem ve výroku specifikovaného pozemku, a stěžovatele (žalovaného) zavázal zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně. Vysvětlil, že kupní smlouva ohledně sporného pozemku uzavřená mezi žalobkyní jako prodávající a právní předchůdkyní stěžovatele jako kupující je neplatná, neboť zveřejněný záměr obce o prodeji pozemku nebyl určitý pro nedostatečné vymezení sporného pozemku, odchylka od obvyklé kupní ceny nebyla řádně zdůvodněna, k nabídce prodeje došlo v době, kdy žalobkyně nebyla jejich vlastníkem, a obsah kupní smlouvy odporoval obsahu usnesení zastupitelstva obce, jestliže byl převeden pozemek o jiné výměře a nebylo zřízeno věcné předkupní právo. Soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce rozporu s dobrými mravy, porušení principu rovnosti a dobré víry, protože žaloby o určení byly podány pouze proti těm občanům, kteří se s obcí nedohodli na smírném řešení neplatnosti kupních smluv, právní předchůdkyně stěžovatele nebyla postižena stavbou dálnice a zákaz dovolání se neplatnosti právního úkon tím, kdo ji způsobil, platí pouze tehdy, šlo-li by o neplatnost relativní.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2012 č. j. 8 Co 535/2012-192 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož se ztotožnil s jeho skutkovými závěry, jakož i právním posouzením věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká přepjatý formalismus v právním hodnocení platnosti uzavřené kupní smlouvy; záměr obce "koexistoval" s "jakýmsi geometrickým plánem", na základě kterého byly původní parcely rozděleny na dílčí parcely nabízené jednotlivým zájemcům, odchylka od kupní ceny byla odůvodněna konkludentně schválením prodeje pozemků zastupitelstvem a zákon podle jeho názoru nezakazuje činit dílčí kroky k prodeji před nabytím vlastnictví obce. Jeho předchůdkyně byla v dobré víře, že dotčené pozemky nabyla, a setrvává v přesvědčení, že žalobkyně vedla řízení jen proti těm, kdo byli spojeni s bývalým starostou obce. Ve věci nákladů řízení stěžovatel namítá, že nezavdal příčinu ke vzniku sporu, a dává Ústavnímu soudu na zváženou, zda by závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 týkající se právního zastoupení statutárních měst a městských částí bylo možno vztáhnout na obce, mnohdy srovnatelné s městkou částí územně, množstvím obyvatel i organizační strukturou jejich orgánů.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; důvody neplatnosti uzavřené kupní smlouvy vysvětlil obšírně a srozumitelně zejména soud prvního stupně, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí se odkazuje.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Nosné důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012, dle kterých lze u statutárních měst a jejich městských částí presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů, nejsou aplikovatelné ve stěžovatelově věci už s ohledem na okolnost, že obec Hladké Životice čítá 959 obyvatel (srov. oficiální webové stránky obce) a nenachází se tudíž ve srovnatelné pozici.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu