ECLI:CZ:US:2017:3.US.4012.16.1
sp. zn. III. ÚS 4012/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Kovalem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2016 č. j. 25 Co 255/2016-344, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. dubna 2016 č. j. 0 P 382/2014-293, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a M. S. a D. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 4. 12. 2016, doplněnou podáním ze dne 3. 2. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozsudků, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou rodiči dvou nezletilých dětí, které byly soudním rozhodnutím z června 2015 svěřeny do péče první vedlejší účastnice, a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 500 Kč měsíčně. Druhá vedlejší účastnice je (byla) družkou stěžovatele. Stěžovatel je trestně stíhán a je umístěn ve vězeňském zařízení.
3. Z napadených rozsudků a dalších listin z opatrovnického soudního spisu, jejichž kopie zaslal stěžovatel jako přílohu k ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatel podal návrh, aby soud uložil druhé vedlejší účastnici povinnost přispívat na obě nezletilé děti výživným od 28. 3. 2014 (den, kdy došlo k omezení stěžovatelovy osobní svobody a umístnění do vězeňského zařízení) do doby, než bude moci platit výživné opět sám. Uvedl, že je ve vězeňském zařízení, druhá vedlejší účastnice jej křivě obvinila a nezletilí se tak dostali do stavu nouze. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 4. 2016 č. j. 0 P 382/2014-293 návrh zamítl. Dospěl k závěru, dle něhož nelze druhé vedlejší účastnici výživné k nezletilým uložit, neboť k nim není v žádném příbuzenském poměru; není zde zákonná vyživovací povinnost.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, ve kterém namítl podjatost rozhodující samosoudkyně a současně brojil proti zamítnutí jeho návrhu s tím, že druhé vedlejší účastnici mělo být uloženo platit na nezletilé; platby by mohla provádět z jeho finančních prostředků, kterými disponuje. Při jednání odvolacího soudu stěžovatel tvrdil, že s druhou vedlejší účastnicí plánovali pečovat o jedno z uvedených nezletilých dětí, a druhá vedlejší účastnice by měla nést "odpovědnost za péči dětí v podobě placení výživného". Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 25 Co 255/2016-344 prvostupňový rozsudek potvrdil. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu a dodal, že není možný přenos vyživovací povinnosti ze stěžovatele na druhou vedlejší účastnici. Současně neshledal důvod možné podjatosti ve věci rozhodující samosoudkyně okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy nehodnotily jeho podání dle obsahu ve smyslu §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Z podání totiž vyplývá, že soudy měly uložit vyživovací povinnost stěžovateli (ten je pasivně legitimován) s tím, že finanční prostředky by byly hrazeny druhou vedlejší účastnicí, která jimi disponuje. Stěžovatel soudům navrhoval důkazy o takové dispozici, avšak soudy je pro nadbytečnost neprovedly; takový postup představuje vadu řízení.
6. Podle stěžovatele dále soudy porušily svou poučovací povinnost podle §5 a §118a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel měl být poučen zejména o pasivní legitimaci ve věci, aby mohl svůj návrh opravit; stěžovatel je právní laik. Tato procesní vada vedla k nesprávnému posouzení merita věci.
7. Stěžovatel uvedl, že v řízení namítal podjatost samosoudkyně okresního soudu. Samosoudkyně rozhodla dříve, než byla vyřešena námitka podjatosti, což představuje vadu řízení. Pokud by byla samosoudkyně skutečně podjatá, byl by rozsudek okresního soudu vydán v rozporu se zásadou spravedlivého procesu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Rozsudky soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem odůvodněny, a nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní. Ústavní soud neshledal ani protiústavní opomenutí důkazů ve smyslu své předchozí judikatury; pokud soudy neprovedly důkazy stěžovatelem navržené, přiléhavě a dostatečně tento svůj postup vyložily v odůvodnění rozsudků.
11. Posouzení obsahu návrhu i odvolání stěžovatele (vč. jeho vyjádření při soudním jednání) ze strany okresního a krajského soudu nezasáhlo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces; je zřejmé, že se oba soudy podstatou všech tvrzení stěžovatele zabývaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy měly (správně) uložit povinnost platit výživné na nezletilé děti jemu samotnému, avšak ve věci je zřejmé, že taková povinnost již byla opatrovnickými soudy stěžovateli uložena v roce 2015.
12. Ústavní soud má rovněž za to, že se krajský soud dostatečně vypořádal se stěžovatelovou námitkou podjatosti samosoudkyně okresního soudu, která byla vznesena v odvolacím řízení. Stěžovatel ostatně závěry krajského soudu nijak nevyvrací a nevznáší ani v ústavní stížnosti žádné konkrétní argumenty, jež by o případné podjatosti této soudkyně, ve smyslu daného zákonného institutu, jakkoliv vypovídaly.
13. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu