ECLI:CZ:US:2014:3.US.4024.13.1
sp. zn. III. ÚS 4024/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Markem Černým, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 14 To 646/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 31. 12. 2013 doručena stěžovatelem sepsaná "stížnost pro porušení zákona a pro porušení Ústavy České republiky". Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad podání a dne 6. 2. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost zpracovaná advokátem stěžovatele, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 14 To 646/2013.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a contrario podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a kterým se podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") ruší usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 0 PP 172/2013, kterým bylo podle §331 odst. 1 trestního řádu a §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody.
Napadeným rozhodnutím obecného soudu byla dle názoru stěžovatele porušena jeho základní ústavní práva zakotvená v čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, která podle stěžovatele spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, garantují rovnost všech účastníků v řízení a právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Otázkou aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 28/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.
Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1346/13 ze dne 8. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zřejmé interpretační libovůle, zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
IV.
Stěžovatel uvádí, že již vykonal více než jednu polovinu uloženého trestu odnětí svobody. Navázal spolupráci s Probační a mediační službou, od které dostal doporučení k podmíněnému propuštění. Doporučení dostal také od vedení věznice, kde je zařazen v první diferenciační skupině a během výkonu trestu získal devět kázeňských odměn.
Po seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatoval, že Krajský soud v Praze postupoval podle ustanovení §88 trestního zákoníku, zvažoval splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, své závěry podložil dokazováním a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnil.
Podle §88 trestního zákoníku může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Zákon předpokládá podmíněné propuštění jako fakultativní a požaduje současně kumulativní splnění všech tří v zákoně uvedených podmínek.
Podmíněné propuštění nelze chápat pouze jako dobrodiní pro odsouzeného, i když tento element v rozhodnutí sehrává nepochybně významnou roli. Nejméně stejně významnou úlohu zde totiž má resocializační a výchovný aspekt výkonu trestu odnětí svobody. Polepšení je prokazováno chováním odsouzeného a plněním jeho povinností ve výkonu trestu. Zde je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život. Přitom soudy nemohou pominout okolnost předchozí kriminální a penitenciární zkušenosti, protože ta bývá významným důkazem skutečných účinků trestu na další kriminální chování pachatele.
Krajský soud v Praze se ztotožnil s názorem státního zástupce, který proti usnesení Okresního soudu v Příbrami o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody podal stížnost. Krajský soud v Praze konstatoval, že i přes doporučující stanoviska věznice a probační a mediační služby je dle jeho názoru podmíněné propuštění stěžovatele předčasné, a to především s ohledem na jeho trestní minulost. Krajský soud v Praze pak především zdůraznil, že odsouzený stál před soudem již celkem jedenáctkrát a trestnou činnost, pro kterou nyní vykonává trest, páchal i ve zkušební době. Dále uvedl, že ačkoliv byla stěžovateli již několikrát dána možnost polepšit se a žít řádným způsobem života, neučinil tak a opakovaně se vrátil k páchání trestné činnosti.
Krajský soud v Praze se tedy po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodl této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že stěžovatel nenaplnil všechny zákonem předpokládané podmínky. Jelikož podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem svěřeno k posouzení soudu a nelze jej tak chápat jako nárokové, dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí obecného soudu, který postupoval v souladu se zákonem a svá rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnil, lze chápat jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování.
V.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecného soudu a napadeným rozhodnutím došlo k porušení práv zakotvených v čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Jan Filip, v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu