ECLI:CZ:US:2004:3.US.404.04
sp. zn. III. ÚS 404/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P. právně zastoupeného JUDr. M. Č. advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č. j. 13 Co 57/2004-40, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2003, č. j. 18 C 85/2002-29, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a 3) Fondu pojištění vkladů, se sídlem Perlová 1, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 6. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č. j. 13 Co 57/2004-40, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2003, č. j. 18 C 85/2002-29, a to pro porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 26. 2. 2004, č. j. 13 Co 57/2004-40, Městský soud v Praze podle ust. §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř") potvrdil jako věcně správné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2003, č. j. 18 C 85/2002-29, kterým soud prvního stupně zastavil řízení, v němž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal na žalovaném Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, zaplacení částky 227 080,- Kč s příslušenstvím. Nalézací soud vyšel ze zjištění, že žalobce podal žádost o osvobození od soudních poplatků, o které bylo zamítavě rozhodnuto usnesením tamního soudu ze dne 11. 6. 2003, potvrzeným k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003, č. j. 13 Co 315/2003-24, a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 9. 2003. Žalobce byl následně vyzván, aby zaplatil soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 9 080,- Kč, což neučinil a opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. S ohledem na to, že o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků bylo již pravomocně rozhodnuto a žalobce ve své opakované žádosti neuvedl žádné nové, pro posouzení věci rozhodné skutečnosti, postupoval soud prvního stupně podle ust. §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
V ústavní stížnosti stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vytýká, že se neřídil poučením a upozorněním obsaženým v usnesení tohoto soudu ze dne 8. 9. 2003, nepřihlédl ke sdělení žalobce ze dne 12. 9. 2003, že existují okolnosti, kdy v důsledku dalších průtahů v řízení může dojít k finanční újmě na straně žalobce. Dále stěžovatel soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s ust. §138 odst. 1 o. s. ř., a zcela nedostatečně a v rozporu s ust. §154 odst. 1 o. s. ř., posoudil poměry účastníků řízení, když nepřihlédl k tvrzením žalobce a neprovedl další nezbytné důkazy. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že neprojednal věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (ust. §212 o. s. ř.), nedoplnil dokazování, které bylo podle stěžovatele nezbytné, ale naopak zcela se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 85/2002, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci.
Ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 8. 9. 2004 soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 uvedl, že žalobce podal dne 11. 6. 2002 k tomuto soudu společně s žalobou též návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků dle ust. §138 odst. 1 o. s. ř. Tento svůj návrh odůvodnil výší svého starobního důchodu (8 133,- Kč měsíčně), přičemž současně vylíčil své měsíční náklady představované jednak splátkami dluhu vůči své matce (1 000,- Kč měsíčně), jednak provozními náklady spojenými s chodem jeho firmy ve výši 1 500,- Kč měsíčně). Usnesením tohoto soudu ze dne 11. 6. 2003, č. j. 18 C 85/2002-15, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003, č. j. 13 Co 315/2003-24, bylo po provedeném zhodnocení majetkových poměrů žalobce rozhodnuto o tom, že se mu osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Důvodem byla skutečnost, že - jak z podané žaloby vyplynulo - žalobci byla dne 11. 6. 1998 vyplacena částka 905 958,- 47 Kč, o které se však v podaném návrhu na osvobození od soudních poplatků nezmínil. Odvolací soud v této souvislosti posoudil též skutečnost, že dle obsahu žalobcova odvolání je z jeho důchodu strhávána částka 1 954,- Kč měsíčně, a to v souvislosti s výkonem rozhodnutí prováděným Okresním soudem v Ostravě, a dále konstatoval, že nelze opomenout ani skutečnost, že žalobce je jediným společníkem společnosti P., spol. s r. o., jejíž základní jmění činí 100 000,- Kč. V souvislosti s doručením výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, uvádí soudce Obvodního soudu pro Prahu 1, byl žalobce opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku. Namísto jeho uhrazení však bylo tomuto soudu dne 16. 9. 2003 doručeno žalobcovo podání, kterým opětovně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků. Tento návrh žalobce opět odůvodnil výší svého starobního důchodu (8 406,- Kč) měsíčně a existencí nákladů, které svou výší odpovídaly položkám, jež byly vzaty v úvahu při rozhodování soudů obou stupňů o původně podané žádosti. K existenci výše zmíněné částky vyplacené v roce 1998 žalobce uvedl, že tato mu nebyla vyplacena jako "občanovi", nýbrž jako "podnikateli", přičemž poukázal na skutečnost, že v jiných řízeních vedených u Krajského soudu v Ostravě či Městského soudu v Praze mu osvobození od soudních poplatků přiznáno bylo. Usnesením tohoto soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 18 C 85/2002-29, uvádí soudce obvodního soudu, bylo následně rozhodnuto o zastavení řízení, jakož i o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že skutečnosti, které žalobce uvedl ve své opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků, již byly předmětem posouzení, jež vyústilo v pravomocné rozhodnutí o žádosti podané spolu s žalobou, přičemž žádné jiné skutečnosti, které by dokládaly jakoukoli změnu v majetkových poměrech žalobce oproti původně posuzovanému stavu, nová žádost neobsahovala. K zastavení řízení pak došlo z důvodu řádného nezaplacení soudního poplatku (ust. §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K odvolání žalobce Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 2. 2004, č. j. 13 Co 57/2004-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S ohledem na uvedené skutečnosti soudce obvodního soudu uzavřel, že žalobcem podaná ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění podmínek vymezených v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud poukazuje především na svoji již konstantní judikaturu v této oblasti, podle které rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 odst. 1 o. s. ř., není otázkou v rovině ústavnosti.
Ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275 (viz též usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 597/03) Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy).
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl a zasahovat tak do práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly (ust. §138 odst. 2 o. s. ř.). Osvobození od soudních poplatků záleží na úvaze předsedy senátu a není-li tato úvaha ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, není Ústavní soud oprávněn do takových úvah zasahovat (viz též usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 455/03). Uvedený rozpor s principy spravedlivého procesu Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000, sp. zn. IV. ÚS 464/01, sp. zn. II. ÚS 531/03).
O zastavení řízení rozhodl v projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 1 po té, co zjistil, že o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto, a to tak, že žalobci se toto osvobození nepřiznává. Obvodní soud dále zjistil, že ve své opakované žádosti žalobce neuvádí žádné nové pro posouzení rozhodné skutečnosti. Soudy obou stupňů, které se žádostí žalobce o osvobození od soudních poplatků zabývaly, již vzaly v úvahu tu skutečnost, že žalobci je vyplácen starobní důchod ve výši 8 406,- Kč měsíčně, a že je mu z tohoto důchodu exekučně srážena částka ve výši 1 954,- Kč měsíčně. Majetkové poměry však byly posuzovány ze širšího hlediska, a proto bylo přihlédnuto i k částce 905 958, 47 Kč, vyplacené žalobci v roce 1998, i k té skutečnosti, že žalobce je jediným společníkem společnosti P., s. r. o., se základním jměním 100 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto, žalobce na výzvu soudu soudní poplatek v určené lhůtě nezaplatil, a ve své opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků netvrdil žádné v zásadě nové skutečnosti, dospěl obvodní soud k závěru, že je na místě aplikovat ust. §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a řízení o podané žalobě zastavil.
Z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení odvolací soud, se závěry tohoto soudu obsaženými v napadeném rozhodnutí se ztotožnil, a podle ust. §219 o. s. ř., napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, když námitky žalobcem uplatněné v odvolání pokládal za irelevantní.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (rozhodnutí těchto soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ust. §157 o. s. ř.), a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a podanou ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu