ECLI:CZ:US:2017:3.US.4079.16.1
sp. zn. III. ÚS 4079/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti OSBAU s. r. o., sídlem Přespolní 1377, Orlová - Poruba, zastoupené Mgr. Jiřím Klegou, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2016 č. j. 8 Co 347/2016-65 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 15. března 2016 č. j. 130 C 313/2015-28, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Ing. Radka Anýže, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených kopií napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník se žalobou ze dne 10. 11. 2015 po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 43 171 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné odměny za výkon stavebního dozoru.
3. Platebním rozkazem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 12. 2015 č. j. 130 C 313/2015-18 bylo žalobě vedlejšího účastníka vyhověno. Součástí platebního rozkazu byla rovněž výzva podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby se stěžovatelka v případě, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů od dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila k žalobě a v případě, že nárok zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti a navrhla a připojila důkazy, jichž se dovolává. Stěžovatelka dne 21. 1. 2016 proti platebnímu rozkazu odpor podala a uvedla v něm, že neuznává nárok vedlejšího účastníka, neboť se podle jejího tvrzení nezakládal na pravdě. Dne 17. 2. 2016 doplnila listinný důkaz.
4. Rozsudkem pro uznání okresního soudu ze dne 15. 3. 2016 č. j. 130 C 313/2015-28 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 43 171 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vyjádření stěžovatelky nelze hodnotit jako vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž jako žalovaná staví svoji obranu, jak má na mysli ustanovení §114b o. s. ř. Tyto znaky rovněž nemělo splňovat ani další podání, neboť neobsahovalo jakékoliv tvrzení.
5. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž namítla, že se k žalobě náležitě vyjádřila, přičemž své zdůvodnění odporu považovala za dostatečné. Rovněž poukázala na předložení důkazu. Další součástí odvolání bylo tvrzení stěžovatelky, že výzvu nelze označit jako kvalifikovanou, neboť neobsahovala poučení o následcích nepodání dostatečného vyjádření. Okresní soud podle stěžovatelky rovněž nesprávně počítal lhůtu pro vyjádření k žalobě, neoprávněně ji sankcionoval za neodůvodnění odporu a rozsudek vydal v rozporu s občanským soudním řádem i ustálenou judikaturou.
6. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 9. 2016 č. j. 8 Co 347/2016-65 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud se v odvolání vypořádal s tvrzeními stěžovatelky, když uvedl, že výzva splňovala náležitosti stanovené §114b o. s. ř., a v odporu není uveden žádný konkrétní důvod nebo žádná konkrétní námitka vůči žalobním tvrzením. Bez právního významu byla podle krajského soudu rovněž okolnost, že stěžovatelka předložila důkaz, neboť nebylo zřejmé, jaké konkrétní tvrzení má být tímto důkazem podpořeno. Krajský soud závěrem doplnil, že jednání by i přes neodůvodnění odporu bylo možné nařídit pouze tehdy, jestliže by stěžovatelce nebyla doručena kvalifikovaná výzva.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její vyjádření ke kvalifikované výzvě obsahovalo náležitosti stanovené §42 o. s. ř. a přes určité nedostatky rovněž obsahovalo náležitosti stanovené §114b o. s. ř. Měl-li okresní soud podané vyjádření za nedostatečné, měl stěžovatelku postupem podle §43 o. s. ř. vyzvat k jeho doplnění.
8. Další obsah ústavní stížnosti je zaměřen na analýzu judikatury Ústavního soudu. Z nálezů ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 13/15, sp. zn. IV. ÚS 842/16 a sp. zn. I. ÚS 1024/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na adrese http://nalus.usoud.cz) má podle stěžovatelky vyplývat, že s fikcí uznání nároku je nutno zacházet velmi citlivě, a to zejména v případech, kdy se posuzuje kvalita vyjádření učiněného na základě kvalifikované výzvy. Zejména z posledně citovaného nálezu je podle stěžovatelky třeba dovodit, že bylo povinností okresního soudu ji vyzvat k doplnění vyjádření, resp. ji upozornit, že vyjádření nesplňuje požadavky stanovené §114b o. s. ř. Ze stejného, ale také dalších nálezů (sp. zn. I. ÚS 3106/13 a sp. zn. I. ÚS 354/15) podle stěžovatelky vyplývá i povinnost obecných soudů volit při posuzování podání účastníků postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu.
9. V ústavní stížnosti je rozveden rovněž komentářový výklad k ustanovení §114b o. s. ř., podle nějž je smyslem fikce uznání nároku sankcionování žalovaného za jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv za to, že se k žalobě nekvalitně vyjádřil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že její zdůvodnění odporu a vyjádření k žalobě bylo dostatečné, resp. že okresnímu soudu nedovolovalo postupovat podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., přičemž tento závěr opírá o ustálenou judikaturu.
14. Z výroku II. platebního rozkazu okresního soudu (č. l. 18 a 19 vyžádaného spisu) vyplývá, že stěžovatelka byla vyzvána, aby se v případě podání odporu vyjádřila k věci samé. Uvedený výrok přímo uvádí, že povinností stěžovatelky bylo vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Odpor stěžovatelky ze dne 20. 1. 2016 je zdůvodněn dvěma větami, a to, že tvrzení vedlejšího účastníka se nezakládají na pravdě a jím uplatněný nárok neexistuje, resp. že žaloba není důvodná. Podání ze dne 17. 2. 2016 neobsahuje žádné tvrzení, je k němu pouze přiloženo prohlášení zástupce investora k řízení a vedení stavby. Byť Ústavní soud není zásadně povolán k hodnocení obsahu podání učiněných účastníky v řízeních před obecnými soudy, je v nyní posuzované věci nucen konstatovat, že tato vyjádření jsou zcela nedostatečná a nevyhovují požadavkům stanoveným v §114b o. s. ř. Kromě neuznání nároku z nich nevyplývá vylíčení rozhodujících skutečností ani označení důkazů k prokázání tvrzení stěžovatelky.
15. K judikatuře předložené stěžovatelkou, zejména k nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 1024/15, Ústavní soud uvádí, že nemá důvod se od prezentovaných závěrů odchylovat. Z citovaného rozhodnutí totiž vyplývá, že uvedené závěry dopadají zejména na případy, kdy jde o osobu právně neznalou, jež sama neví, jaké správné právní argumenty a námitky proti žalobě má uplatnit, aby mohla být v řízení úspěšná. V nyní posuzované věci byla stěžovatelka při podání odporu zastoupena advokátem, který si musel být právní úpravy a jejího účelu vědom, přičemž o náležitostech vyjádření byla zcela konkrétně poučena předem. Tento argument je zřejmý rovněž z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Další ze stěžovatelkou uváděných nálezů, konkrétně ve věci sp. zn. IV. ÚS 842/16, dopadá na situace, kdy je vyjádření žalovaného nekompletní v důsledku chyby při odesílání. To však stěžovatelka ve své stížnosti netvrdí. Argumentuje-li stěžovatelka povinností obecných soudů postupovat v obdobných situacích vůči účastníkovi vstřícněji (srov. další nálezy označené v bodě 8.), pak Ústavní soud uvádí, že ji nelze použít v případech podání, jejichž zcela zřejmé nedostatečnosti si účastník musel být vědom.
16. Postup okresního soudu ani krajského soudu nelze na základě uvedeného a v duchu stěžovatelkou uváděné judikatury označit za rozporný s principy základního práva na soudní ochranu. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce měli velmi široký časový prostor pro uplatnění vlastní obrany, nedošlo proto ani k odepření práva být slyšen a vyjádřit se k věci, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny.
17. Vzhledem k tomu, že postupem okresního soudu ani krajského soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu