ECLI:CZ:US:1998:3.US.416.97
sp. zn. III. ÚS 416/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ř., zastoupené JUDr. S. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 1997, sp. zn. 22 Ca 332/97, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 1997, sp.
zn. 22 Ca 332/97, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem (§30 odst. 1, §31 odst. 2, §34, §72 odst. 2 cit. zák.), napadla stěžovatelka
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 1997 (ve věci
22 Ca 332/97 označeného soudu) a tvrdila, že tímto pravomocným
rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její
ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že v její
správně-exekuční věci, s odkazem na svou inkompetenci [§248 odst.
2 písm. e) o. s. ř.], zastavil řízení o její žalobě (§250 odst.
3 o. s. ř.) směřující proti rozhodnutí správního orgánu
(Finančního úřadu v Havířově), jímž byl vydán exekuční příkaz na
prodej jejích - v tomto rozhodnutí blíže označených - nemovitostí
[§73 odst. 6 písm. b) zák. č. 337/1992 Sb., v současně platném
znění]; tvrdila dále (v meritu věci), že ačkoli podle zjištění
správce daně dluží na daňových nedoplatcích (včetně poplatku
z prodlení a exekučních nákladů) částku 1 319 135,- Kč, exekučním
příkazem postižené nemovitosti podle znaleckého zjištění dosahují
hodnoty přes 4 miliony Kč. Z tohoto tvrzení posléze vyvodila
závěr, že správcem daně zvolený výkon exekuce je zřejmě nevhodný
(§73 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., v současně platném znění, §322 odst. 1 o. s. ř.), a protože správce daně ve správním řízení
její námitce nevyhověl, domáhala se soudního přezkumu pravomocného
správního rozhodnutí, který jí však byl obecným soudem odepřen;
navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí
obecného soudu zrušil.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí se
podává, že obecný soud dospěl k závěru, že dotčené správní
rozhodnutí (exekuční příkaz) je "mimo jakoukoli pochybnost", jako
rozhodnutí procesní povahy upravené procesním předpisem
a představující "realizaci výkonu práva a nezasahující do
subjektivních práv a povinností upravených hmotněprávním
předpisem", ze soudního přezkumu vyloučeno [§248 odst. 2 písm. c)
o. s. ř.].
Předsedkyně senátu obecného soudu (§30 odst. 3 zák. č.
182/1993 Sb.), z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí
vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993
Sb.) k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že vývody ústavní
stížnosti s odkazem na odůvodnění jí napadeného rozhodnutí odmítla
a navrhla, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost
zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
S odkazem na soudní inkompetenci je rozhodnutí obecného soudu
podloženo závěrem, že rozhodnutí správního orgánu, vydané ve
smyslu ustanovení §73 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, je
"mimo jakoukoli pochybnost rozhodnutím procesní povahy", a proto
jako takové se soudnímu přezkumu vymyká [§248 odst. 2 písm. e) o.
s. ř.], neboť - jak již dříve řečeno - "představuje toliko
realizaci nuceného výkonu práva a nezasahuje do subjektivních práv
a povinností upravených hmotněprávním předpisem"; tento závěr je
však podle přesvědčení Ústavního soudu pouhým apodiktickým
tvrzením, z něhož není dostatečně patrno, na základě jakých úvah
k němu obecný soud dospěl; obdobně vágní je posléze i vyjádření
předsedkyně senátu obecného soudu, neboť ani z něj nebylo lze na
myšlenkový postup obecného soudu při přijímání ústavní stížností
napadeného rozhodnutí usoudit. Naznačené pochybení obecného soudu
jeví se o to závažnější, že ustálená judikatura obecných soudů při
posuzování problematiky plynoucí z ustanovení §263 a 264 o. s. ř.
stojí na stanovisku, že je povinností obecných soudů, aby při
úvaze nad nevhodností uvažovaného způsobu exekuce měly na zřeteli
nejen poměr výše exekuční pohledávky k ceně exekucí postižené
věci, ale - protože nejde o kritérium jediné - přihlížely
i k tomu, zda je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem tak,
aby pohledávka oprávněného byla uspokojena v přiměřeném čase;
není-li takový předpoklad dán, nepůjde o (tvrzený) způsob zřejmě
nevhodný ani tehdy, jestliže hodnota exekuční věci zjevně
přesahuje výši pohledávky (srov. Bureš a spol.: Občanský soudní
řád, komentář, 2. vydání, Praha 1996).
Z této konstantní judikatury obecných soudů se podává
významné zjištění, totiž že úvahy nad rozsahem výkonu rozhodnutí
jsou ex lege podmíněny řadou rozličných kritérií, jimiž je obecný
soud povinen zabývat se tak, aby očividně rozporné zájmy účastníků
vykonávacího řízení byly zákonně, tj. spravedlivě (§1 o. s. ř.)
jeho rozhodnutím vyřešeny; poměrně široká oblast soudcovského
rozhodování, vymezená již dříve označenými ustanoveními občanského
soudního řádu, a v neposlední řadě i skutečnost, že nařízení
(a provedení) výkonu exekuce prodejem nemovitosti zpravidla bývá
citelným zásahem do vlastnických práv povinného a jeho majetkové
a hospodářské situace vůbec, podlamuje již zmíněný závěr obecného
soudu, že realizace nuceného výkonu práva nezasahuje do
subjektivních práv a povinností povinného a že v důsledku toho
exekuční příkaz na prodej nemovitostí vydaný správním orgánem
(správcem daně) jako rozhodnutí procesní povahy je ze soudního
přezkumu vyloučeno.
Z obecně známých důvodů - a především pak z ústavně právních
hledisek a z požadavků plynoucích z ochrany ústavnosti - je třeba
rozsahu a způsobu soudní kontroly správních aktů (rozhodnutí)
věnovat dostatečnou a výraznou pozornost, stejně jako je nezbytné
odmítnutí jejich soudního přezkumu v dostatečné míře přesvědčivým
způsobem zdůvodnit.
Ústavní soud, aniž by se svými úvahami dotýkal merita věci,
dospěl proto k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí
především pro nedostatek důvodů se ocitlo v rozporu s ustanovením
§157 odst. 2, 3 o. s. ř. a tím, jak ve své ustálené praxi
v četných předchozích nálezech vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS
289/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 5., č. 57, vydání 1. Praha, 1997), též v rozporu s hlavou
pátou (čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod; nezbylo
proto než posuzovanou ústavní stížnost shledat důvodnou a jí
napadené rozhodnutí obecného soudu zrušit [§82 odst. 1, 3 písm.
a) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 22. 1. 1998