ECLI:CZ:US:2017:3.US.4264.16.1
sp. zn. III. ÚS 4264/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. 6 To 600/2016 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. října 2016 sp. zn. 8 T 20/2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") se podává, že stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu sp. zn. 8 T 20/2011 ve spojení s usnesením krajského soudu sp. zn. 6 To 392/2013. Okresní soud napadeným usnesením tuto žádost podle §327 odst. 3 trestního řádu a contrario zamítl.
3. Stěžovatel usnesení okresního soudu napadl stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud uvedl, že zdravotní stav stěžovatele lze dle provedených listinných důkazů považovat za stabilizovaný, přičemž stěžovateli je ve výkonu trestu poskytována adekvátní zdravotní péče. Stěžovatelova onemocnění lze sice považovat za nevyléčitelná, avšak v podmínkách výkonu trestu léčitelná. Krajský soud poukazuje na obstrukce, jichž se stěžovatel ve výkonu trestu dopouští a jež mají za cíl jeho předčasné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelův stav tedy dle závěrů krajského soudu nezakládá důvod k přerušení trestu odnětí svobody ani k upuštění od výkonu zbytku toho trestu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje svým špatným zdravotním stavem, který se dle jeho názoru v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody zhoršuje. Trest odnětí svobody dle stěžovatele již ani neplní svoji nápravnou funkci, neboť stěžovatel s ohledem na svůj zdravotní stav ani není schopen žít jinak než řádným životem. Stěžovatel takto uvádí, že trpí roztroušenou sklerózou, trpí bolestmi, má vývod z dutiny břišní, jakož i další zdravotní komplikace. V cele je umístěn s psychicky narušenými osobami, což ještě zhoršuje jeho psychický stav. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry vězeňského lékaře, z nichž vycházely obecné soudy při vydání napadených usnesení, dle nichž je zdravotní stav stěžovatele relativně stabilizovaný a je mu poskytována adekvátní lékařská péče. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy si měly k posouzení zdravotního stavu stěžovatele vyžádat provedení znaleckého posudku.
5. Stěžovatel podotýká, že v případě upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody má zajištěno bydlení a rovněž i péči od své družky Růženy Klvaňové. Finančními prostředky stěžovatel disponuje z dávek invalidního důchodu a rovněž by mu finančně vypomohla i družka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel svou ústavní stížností okresnímu a krajskému soudu vytýká de facto nedostatečné objasnění skutkového stavu (tj. zdravotního stavu stěžovatele), na základě čehož potom obecné soudy učinily nesprávné právní posouzení stěžovatelova návrhu. V prvé řadě je třeba konstatovat, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů, resp. hodnotit způsob, jakým soudy hodnotily důkazy ve věci opatřené, ledaže by byl dán extrémní rozpor skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených. V projednávané věci však žádný takový rozpor dán není, neboť obecné soudy provedly listinný důkaz velmi podrobnou lékařskou zprávou vězeňského lékaře MUDr. Lukáše Wolgemutha, z čehož následně vyvodily, že nejsou splněny podmínky pro aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. K tomu je zároveň třeba podotknout, že obecným soudům je v případě aplikace tohoto institutu dána diskrece. I kdyby tedy byly naplněny podmínky pro aplikaci institutu dle §327 odst. 3 trestního řádu (k čemuž však soudy při své úvaze nedospěly), soud není povinen tento aplikovat, což ovšem nelze vykládat jako prvek libovůle, neboť soud musí učinit úvahu, zda odsouzený trpí závažnou chorobou, která by odůvodňovala požadované rozhodnutí a zároveň zda je možno, aby byla odsouzenému ve výkonu trestu poskytnuta adekvátní lékařská péče. Pokud je tedy stát schopen poskytnout takovou úroveň lékařské péče odsouzenému, důvody pro upuštění od výkonu zbytku trestu se zeslabují, neboť je zároveň třeba pamatovat na to, že pachatel je pravomocně odsouzen za spáchaný trestný čin, a tudíž je nepochybně dán veřejný zájem na tom, aby si odpykal uložený trest. Tyto závěry ostatně korespondují s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž vyplývá, že nelze uložit obecnou povinnost propustit odsouzené osoby na svobodu ze zdravotních důvodů. Slučitelnost zdravotního stavu uvězněné osoby, a to i když je tato osoba vážně nemocná, a průběhu vazby, resp. výkonu trestu, je závislá na schopnosti státu poskytovat ve vězení lékařskou péči adekvátní kvality (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2011 ve věci Goginashvili v. Gruzie, stížnost č. 47729/08, odst. 79). Pokud jde o kritérium tzv. adekvátní lékařské péče, ESLP stanoví obecný standard, který nesmí odporovat základním požadavkům lidské důstojnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 22. 12. 2008 ve věci Aleksanyan v. Rusko, stížnost č. 6468, odst. 139 a 140), což je kritérium, kterému vězeňské zařízení, v němž se stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody nachází, dle obsahu usnesení krajského soudu úspěšně dostálo.
11. V případě stěžovatele nelze popírat, že je polymorbidním pacientem, u nějž se vyskytuje alespoň jedna choroba, která je lege artis nevyléčitelná (roztroušená skleróza). Nicméně z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že není naplněna podmínka nedostatečné lékařské péče, která je stěžovateli ve výkonu trestu odnětí svobody poskytována a jejíž naplnění by umožňovalo okresnímu, resp. krajskému, soudu využít diskrece, k níž ho opravňuje ustanovení §327 odst. 3 trestního řádu. Z dokazování, které soudy provedly a které zároveň nezakládá dle názoru Ústavního soudu extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, vyplývá, že stěžovateli je ve výkonu trestu odnětí svobody poskytována adekvátní lékařská péče, a to včetně péče psychiatrické. Stěžovatel dostává dle závěrů obecných soudů všechny léky, které mu byly lékařem doporučeny, a to i přesto, že na některé z nich nemá finanční prostředky. Stěžovateli taktéž nejsou upírány převozy do civilních zdravotnických zařízení, a to zejména za účelem různých vyšetření (stěžovatel absolvoval opakovaně urologická vyšetření). Z napadeného usnesení krajského soudu však taktéž vyplývá, že stěžovatel odmítá s lékaři spolupracovat a neakceptuje jejich léčebné postupy, přičemž se dožaduje různých výhod, omezení a úlev. Ústavní soud konstatuje, že pokud soudy přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých důkazních prostředků shledaly, že zdravotní stav stěžovatele je relativně stabilizovaný a je možno mu poskytnout adekvátní lékařskou péči ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze dovozovat protiústavnost závěru obecných soudů pouze z důvodu absence podrobnějšího znaleckého zkoumání [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673)]. V tomto smyslu je taktéž třeba podotknout, že Ústavní soud není povolán k vlastnímu hodnocení zdravotního stavu stěžovatele.
12. V projednávané věci lze taktéž konstatovat, že institut upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, jehož uplatnění se stěžovatel domáhá, je institutem, který je co do důvodů a podmínek uplatnění (tedy existence těžké nemoci a fakultativní charakter ustanovení) srovnatelný s institutem přerušení výkonu trestu dle §325 trestního řádu, jehož uplatnění se stěžovatel domáhal již svou předchozí ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. III. ÚS 3860/15, která byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. Oba instituty, jsou sice ve výše uvedeném srovnatelné, nicméně z hlediska výsledku jsou naprosto odlišné. U institutu přerušení výkonu trestu jde totiž o institut toliko dočasný a odsouzený se po stanovené době do výkonu trestu odnětí svobody opět navrátí, kdežto institut upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody má v tomto aspektu charakter opačný, neboť stát de facto takovým rozhodnutím rezignuje na výkon nepodmíněného trestu uloženého pravomocným rozsudkem. Z logiky věci jde tedy v případě upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody o institut, v jehož případě musí existovat zesílené důvody pro jeho aplikaci oproti institutu přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Za stávající situace, kdy stěžovateli nebylo vyhověno ani v případě přerušení výkonu trestu a zároveň jsou dány z hlediska zdravotního stavu stěžovatele podmínky obdobné, tak i s přihlédnutím k tomuto hledisku Ústavní soud stěžovateli a maiori ad minus nemůže přisvědčit.
13. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy zde uvedené neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu