ECLI:CZ:US:2015:3.US.427.15.1
sp. zn. III. ÚS 427/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem Jaselská 205/25, Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č.j. 21 Co 244/2014-28, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, č.j. 30 Cdo 3558/2014-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 2. 2015. Ústavní stížnost však nesplňovala potřebné náležitosti. Stěžovatel především nebyl zastoupen advokátem a byl proto v tomto směru vyzván k odstranění vad ústavní stížnosti. Advokátka stěžovatele doložila Ústavnímu soudu speciální plnou moc a ústavní stížnost řádně doplnila dne 29. 4. 2015.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2014, č.j. 20 C 226/2013-16, bylo ve věci stěžovatele, coby žalobce, proti žalovanému Ministerstvu spravedlnosti ČR, o zaplacení částky ve výši 1.500.000,-Kč, rozhodnuto tak, že soud přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (I.) a zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů (II.)
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č.j. 21 Co 244/2014-28, bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzeno.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, č.j. 30 Cdo 3558/2014-63, bylo zastaveno řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2014, č.j. 20 C 226/2013-16. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č.j. 21 Co 244/2014-28, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho základní právo na soudní a jinou ochranu, princip náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, taktéž princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, jakož i princip rovnosti účastníků. Soudy podle stěžovatele také založily rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, přivodily vady řízení a z nich vyvodily nesprávné právní závěry, čímž dále porušily také jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že se obecné soudy dopustily porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3. odst. l, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, dále pak čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 89, čl. 90 a čl. 96 odst. l Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dle přesvědčení stěžovatele bylo povinností obecných soudů poskytnout mu právní pomoc, když o to výslovně požádal, svou žádost řádně zdůvodnil a doložil oprávněnost takového požadavku. Právo na zastoupení advokátem mu však soudy s odkazem na jeho předpokládané znalosti a s odhlédnutím od jeho zdravotního stavu upřely. Dané otázky dle stěžovatele neposoudily podle skutečného stavu a s ohledem na ustálenou judikaturu. Nevzaly přitom v úvahu již existující neblahý zdravotní stav stěžovatele a jeho ohroženost mozkovou mrtvicí do budoucnosti, přestože jim jasně sdělil, že s podstatnou zdravotní nepředvídatelnou indispozicí musejí počítat. Svá rozhodnutí pak podle názoru stěžovatele obecné soudy ani řádně neodůvodnily.
Stěžovatel dále namítá, že extrémně formalistickým postupem Nejvyššího soudu bylo zúženo jeho právo na přístup k soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl v napadaném rozhodnutí k závěrům odlišným od předchozích opačných rozhodnutí soudů ve věcech stěžovatele, považuje stěžovatel toto rozhodnutí za projev libovůle. Dovolání podle stěžovatele ani netrpělo vadami, pro které bylo odmítnuto. Stěžovatel je toho názoru, že v petitu bylo dostatečně vymezeno, čeho se dovolání týká a v této souvislosti vyslovuje domněnku, že není jeho povinností uvádět vyčerpávajícím způsobem právní rozbor věci.
V souhrnu se proto stěžovatel domnívá, že napadané rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřesvědčivé, vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné a postavené na kvazi zástupných judikátech. Stěžovatel uzavírá, že také tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ústavní soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, že stěžovatel vede řadu sporů, ve kterých soudy žádá o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce k jejich vedení. Ústavnost rozhodnutí obecných soudů o těchto návrzích byla v minulosti již opakovaně předmětem přezkumu Ústavním soudem, a to se závěrem o zjevné neopodstatněnosti daných ústavních stížností (viz zejména usnesení ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 773/2012, usnesení ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 2307/12, nebo usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 795/15, ale také usnesení ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2485/15; všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ve vztahu k nyní projednávané ústavní stížnosti je také třeba uvést, že se jedná v podstatě o identickou kopii ústavní stížnosti (jiná byla pouze napadená rozhodnutí), která byla jako zjevně neopodstatněná Ústavním soudem odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 795/15, ze dne 30. 6. 2015. V této souvislosti lze přitom poznamenat, že je zřejmé, že nové posouzení již jednou uplatněné argumentace a námitek, resp. přehodnocení právních závěrů obsažených v usnesení sp. zn. II. ÚS 795/15, lze od Ústavního soudu očekávat jen stěží.
V.
Obecně tak lze shodně jako v předchozích rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele opakovaně uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015, a řada dalších).
Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Z §30 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že žádosti o ustanovení zástupce lze vyhovět pouze tehdy, jsou-li u účastníka dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a zároveň jestliže je ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka.
Osvobození od soudních poplatků stěžovateli Obvodní soud pro Prahu 2 přiznal v plném rozsahu. V odůvodnění svého usnesení dále uvedl, že stěžovatel se domáhá zaplacení částky 1.500.000,-Kč, která má představovat náhradu nemajetkové újmy vzniklé z důvodu tvrzených průtahů v jiném řízení. Obvodní soud dovodil, že v dané věci není pro ustanovení zástupce splněna nezbytná potřeba ochrany zájmu stěžovatele. K tomuto závěru dospěl s ohledem na předmět řízení a vzhledem k tomu, že o existenci tvrzené nemajetkové újmy má nejlepší povědomí právě sám stěžovatel, který je nejlépe srozuměn s průběhem celého soudního řízení, ve kterém mělo k průtahům docházet.
Městský soud v Praze jako soud odvolací se s těmito závěry ztotožnil. Argumentaci soudu prvního stupně doplnil, když uvedl, že i přes námitku nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele nelze přehlédnout jeho odbornou erudici, kterou dosud prokázal při hájení svých zájmů a která se projevuje tím, že se správně orientuje nejen v příslušné právní úpravě, ale i v judikatuře Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Odvolací soud uzavřel, že o aktuální schopnosti stěžovatele vystupovat v řízení bez podpory ustanoveného zástupce z řad advokátů svědčí i to, že sám přehledně definoval a shrnul skutková zjištění zakládající uplatněný nárok, včetně žalobního petitu a odvolacího návrhu. Výrok soudu prvního stupně proto potvrdil.
Ve vztahu k první skupině námitek stěžovatele je tak možno uvést, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým stran jeho žádosti o ustanovení zástupce dospěly, přiměřeně obsáhle odůvodnily a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv extrémní, svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.
Pokud pak stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v jiných řízeních bylo snad jeho návrhu na ustanovení právního zástupce vyhověno, je třeba upozornit na to, že splnění podmínek pro ustanovení právního zástupce zkoumá soud vždy na základě konkrétních okolností věci a přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno specifickými okolnostmi každého jednotlivého případu.
Ústavní soud je dále nucen konstatovat (a to opět shodně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 795/15, ze dne 30. 6. 2015), že ani námitky stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu nejsou důvodné.
Stěžovatel přípustnost dovolání dovozoval z toho, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se i odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu".
Dle přesvědčení Nejvyššího soudu však z dovolání není patrné, při řešení jaké právní otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Stěžovatel sice odkazuje na několik rozhodnutí a v závorkách následně heslovitě uvádí, čeho se podle jeho názoru tato rozhodnutí týkají, takové odkazy však podle Nejvyššího soudu nelze považovat za dostačující, neboť jsou nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že je nezbytné v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o.s.ř. považuje stěžovatel za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o.s.ř. nebo jeho části. Dovolání stěžovatele tuto základní náležitost postrádalo.
Po seznámení se s dovoláním stěžovatele musí dát Ústavní soud v tomto směru Nejvyššímu soudu zapravdu. Z dovolání stěžovatele není seznatelné, při řešení jaké otázky, ani od jaké ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Stěžovatel v dovolání toliko poukazuje na vybraná rozhodnutí prvostupňových a odvolacích soudů, kterými mu v minulosti byl ustanoven zástupce z řad advokátů, prezentuje své přesvědčení, že soudy vybočily z rámce příslušné právní úpravy, dopustily se nesprávného právního posouzení a rozhodly v rozporu s judikaturou, přičemž jejich rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná a vnitřně rozporná. V této souvislosti pak odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ovšem ani z těchto odkazů není možné jakkoliv dovodit naplnění konkrétních podmínek přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu lze pak uvést, že z něj vyplývá, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze pro nepřípustnost (resp. o zastavení řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně) s ohledem na konkrétní okolnosti případu také zcela adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu