ECLI:CZ:US:2005:3.US.439.05
sp. zn. III. ÚS 439/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem AK se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, 604 58 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 5 To 259/2005, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2005 č. j. 1 T 171/2002-75, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 8. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 5 To 259/2005, jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2005, č. j. 1 T 171/2002-75, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel podal s odkazem na ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 5 To 259/2005, byla podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost odsouzeného J. Z. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2005 č. j. 1 T 171/2002-75, kterým městský soud podle ustanovení §60 odst. 1 tr. zákona za použití §330 odst. 1 tr. řádu nařídil odsouzenému J. Z. výkon trestu odnětí svobody ve výměře tří měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2002 sp. zn. 1 T 171/2002, neboť se odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil. Podle ust. §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl odsouzený pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům a především odvolacímu soudu vytýká, že se ve svých rozhodnutích obhajobou stěžovatele a přednesenými námitkami dostatečně nezabývaly, a že z jejich odůvodnění není patrno, jak se s touto obhajobou a těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích odůvodnily nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody tím, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, neboť se v rámci řízení vedeného u Městského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 4 Zt 391/2004, "doznal k tomu, že ve zkušební době spáchal trestný čin, jak vyplývá z usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání". S tímto závěrem soudů obou stupňů stěžovatel nesouhlasí a v řízení před soudy obou stupňů namítal, že takovéto závěry jsou v rozporu nejen s příslušnými ustanoveními trestního řádu, ale také s ústavním pořádkem ČR. Stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů se stěžovatelovými námitkami nezabývaly a ve svých rozhodnutích se s nimi vůbec nevypořádaly.
Stěžovatel uvádí, že usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. 7. 2004 sp. zn. 4 Zt 391/2004, bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro skutek posuzovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle ust. §250b odst. 1, 3 tr. zákona. V průběhu celého řízení stěžovatel zdůrazňoval, že ani toto usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání neznamená, že by ve zkušební době nevedl řádný život. Nebylo totiž dosud pravomocně rozhodnuto, zda se stěžovatel zmíněného trestného činu dopustil či nikoliv, takže s ohledem na zásadu presumpce neviny je na stěžovatele nutno pohlížet jako na nevinného. Stěžovatel poukazuje na dočasnou povahu podmíněného zastavení trestního stíhání, a na to, že trestní stíhání ani v případě takového rozhodnutí není pravomocně skončeno. Stěžovatel poukazuje na judikát NS 9/2001-T.247, podle kterého "závěr o právní kvalifikaci skutku musí být formulován tak, aby respektoval presumpci neviny, protože podmíněné zastavení trestního stíhání není rozhodnutím o vině". Stěžovatel připomíná, že v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, specifikovaném výše, je popsán skutek, pro který byl stěžovatel stíhán a který byl orgány činnými v trestním řízení posuzován jako trestný čin úvěrového podvodu podle ust. §250b odst. 1, 3 tr. zákona. Zda se v případě tohoto skutku jedná skutečně o tento trestný čin či nikoliv, je oprávněn rozhodnout pouze věcně a místně příslušný soud v rámci řízení vedeného v současné době u Městského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 4 Zt 391/2004.
Otázku, zda se stěžovatel dopustil uvedeným skutkem trestného činu či nikoliv, není možné podle stěžovatele řešit v žádném jiném řízení, a to dokonce ani v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 171/2002, neboť tomu brání překážka věci zahájené a navíc by to bylo v rozporu se zásadou presumpce neviny. Jestliže tedy soudy obou stupňů v rámci tohoto řízení samy hodnotily, zda se stěžovatel doznal k trestnému činu či nikoliv, učinily tak v rozporu se současnou právní úpravou i s ústavním pořádkem ČR. Stěžovatel poukazuje rovněž na judikát R 7/1987, podle kterého "soud nemůže podle ust. §60 odst. 1 tr. zákona rozhodnout o tom, že podmíněně odsouzený trest odnětí svobody se vykoná jen na základě zjištění, že odsouzený je stíhán pro trestnou činnost, kterou měl spáchat ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud je povinen vyčkat ukončení tohoto řízení..." Tento judikát lze podle stěžovatele aplikovat i v tomto případě, neboť i v tomto případě bylo proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro skutek spáchaný ve zkušební době podmíněného odsouzení, toto trestní stíhání není dosud pravomocně skončeno (je skončeno pouze mezitímně), takže i v tomto případě byly soudy obou stupňů povinny vyčkat pravomocného ukončení tohoto trestního stíhání.
Dále stěžovatel připomíná, že samotné doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu, takže závěry o tom, zda se stěžovatel určité trestné činnosti dopustil či nikoliv, nelze činit jen ze samotného doznání, jak to učinily soudy obou stupňů v projednávaném případě.
Současně stěžovatel podal s odkazem na ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že by pro něj výkon napadených rozhodnutí znamenal závažnou újmu, když by musel na základě výše uvedených rozhodnutí vykonat nepodmíněný trest svobody v trvání 3 měsíců.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Pro řešení otázky, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodují pouze skutečnosti spadající do zkušební doby, přitom je ovšem nutné přezkoumat chování odsouzeného po celou zkušební dobu. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní řád a další základní normy občanské společnosti, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se přestupků, jiných deliktů a trestných činů. Při úvaze, zda podmíněně odsouzený vedl řádný život, se tedy nelze omezit jen na zjišťování, zda odsouzený nespáchal ve zkušební době další trestný čin; pro učinění závěru, že se odsouzený osvědčil, nestačí, že nebyl soudně trestán, ale záleží na celkovém chování.
Recidiva sice bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit o tom, že účelu podmíněného odsouzení nebylo dosaženo, ale je třeba zkoumat celý život podmíněně odsouzeného ve zkušební době. Nařízení výkonu trestu odnětí svobody mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě podmíněně odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení ve formě přiměřených omezení nebo povinností podle ust. §59 odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 14. 2. 2005 č. j. 1 T 171/2002-75, Městský soud v Brně poukázal na ust. §60 odst. 1 tr. zákona, ve kterém se uvádí, že pro závěr o tom, že se odsouzený osvědčil, je nutno, aby byla splněna podmínka vedení řádného života ve zkušební době a vyhovění uloženým podmínkám. Z uvedeného městský soud správně dovodil, že trestní zákon v příslušném ustanovení neváže možnost nařízení výkonu trestu a závěr o neosvědčení pouze na pravomocné rozhodnutí trestního soudu o vině trestným činem, ale naopak tzv. přeměna trestu je možná i v případě, kdy se ve zkušební době odsouzený dopustí např. přestupku. Městský soud dále podotkl, že v daném případě se odsouzený doznal k tomu, že ve zkušební době spáchal trestný čin, jak vyplývá z usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání a z toho dovodil, že odsouzený v průběhu zkušební doby nevedl řádný život, a proto nebyl možný závěr, že se osvědčil.
S uvedenými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací, když ani tento soud nepřisvědčil námitkám odsouzeného uvedeným v podané stížnosti. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 5 To 259/2005, konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení velmi podrobně a logicky rozebírá všechny skutečnosti, na základě kterých dospěl k závěru vyjádřenému ve výroku napadeného usnesení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně poukázal na to, že odsouzený, ačkoliv byl ve zkušební době podmíněného odsouzení, spáchal další trestnou činnost, o níž bylo usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. 7. 2004 sp. zn. 4 Zt 391/2004 rozhodnuto podmíněným zastavením trestního stíhání odsouzeného. Odvolací soud dále uvedl, že trestní stíhání tehdy obviněného bylo podmíněně zastaveno na základě zjištěných skutečností, přičemž nebyly ze strany státního zástupce nejmenší pochybnosti o tom, že skutku kladeného mu za vinu, se obviněný skutečně dopustil, tím spíše, když se k němu obviněný zcela doznal a způsobenou škodu ve výši 70 000,- Kč dodatečně uhradil. Ani krajský soud neměl pochybnosti o tom, že se uvedený skutek skutečně stal a že jej spáchal právě obviněný J. Z.. Bez prokázání skutku obviněnému by ani nemohlo dojít k podmíněnému zastavení trestního stíhání. Na základě těchto skutečností pak dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že v předmětné trestní věci odsouzený J. Z. ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život a pácháním další trestné činnosti nevyhověl zákonným podmínkám pro to, aby se osvědčil.
S těmito závěry odvolacího soudu se ztotožňuje i Ústavní soud.
Ke klíčovým požadavkům kladeným na trestní řízení, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění usnesení (ust. §134 odst. 2 tr. řádu).
Ústavní soud je toho názoru, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí výše uvedeným ustanovením trestního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Za této procesní situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení, se již samostatně nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu