ECLI:CZ:US:2013:3.US.4437.12.1
sp. zn. III. ÚS 4437/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hynka Rybáka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012 č. j. 5 Afs 49/2012-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl, že 1. se nepromíjí zmeškání lhůty k předložení plné moci advokáta a doplnění kasační stížnosti, 2. kasační stížnost se odmítá, a 3. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek. V odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel nedostál zákonným podmínkám §40 odst. 5 s. ř. s., za nichž lze zmeškání lhůty k provedení úkonu prominout, neboť jednak neuvedl závažný omluvitelný důvod a s žádostí nespojil požadovaný zmeškaný úkon (doložení řádné plné moci pro advokáta a doplnění kasační stížnosti). K výtce stěžovatele, že usnesení ze dne 26. 6. 2012 bylo doručeno toliko jemu a nikoli jeho daňové poradkyni, kasační soud uvedl, že ve vztahu k němu nebylo možno považovat ohlášené zastoupení daňovou poradkyní za účinné (§105 odst. 2 s. ř. s.), a nadto ke kasační stížnosti nebyla ani udělená plná moc připojena.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně namítá, že byl výše označeným rozhodnutím zasažen ve svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť výzva k doplnění blanketní kasační stížnosti nebyla zaslána též jeho daňové poradkyni, kterou pro řízení o stížnosti ustanovil svojí zástupkyní; podle stěžovatele přitom soud postupoval v rozporu i se svojí dosavadní praxí. Tvrdí též, že napadené usnesení bylo vydáno předčasně, neboť lhůta stanovená výzvou soudu počala běžet až od data, kdy se jeho daňová poradkyně s výzvou seznámila ("na počátku srpna").
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Nic z uvedených podmínek pro (kasační) zásah Ústavního soudu v této věci však nesvědčí.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Odtud však neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Právo na spravedlivý proces stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a Nejvyšší správní soud se s jeho procesními námitkami stran zastoupení náležitě zabýval, a nejenže adekvátně vyložil zákonnou úpravu zastupování v řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.), nýbrž ji i v daném skutkovém kontextu (zahrnujícím i tvrzení stěžovatele) řádně aplikoval. Stěžovateli se navíc prokazatelně (a opakovaně - krajským soudem i Nejvyšším správním soudem) dostalo i řádného poučení o podmínce povinného zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti, jakož i o jeho náležitostech.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných závěrů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (což jediné by mohlo v otevřeném ústavněprávním přezkumu hrát roli) nespatřuje.
Kdyby se k takovému hodnocení "uchýlit" Ústavní soud mínil, nemohl by přehlédnout, že okolnost, že stěžovatel byl dle svého tvrzení při podání kasační stížnosti zastoupen daňovou poradkyní (bez doložení plné moci), vskutku nemohla mít žádný vliv pro postup soudu při doručování usnesení a už vůbec ne pro posouzení běhu lhůty tímto usnesením uložené. Je tomu tak proto, že řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. (s výjimkou osob vyjmenovaných ve větě za středníkem), přičemž platí, že k zastoupení jinou osobou se nepřihlíží. I když byl stěžovatel v dosavadním řízení zastoupen daňovou poradkyní, pro řízení o kasační stížnosti takové zastoupení již nemohlo být účinné (srov. shodně sp. zn. II. ÚS 564/12).
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu