ECLI:CZ:US:2018:3.US.448.18.1
sp. zn. III. ÚS 448/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemanka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristýny Šťovíčkové, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti rozhodnutí České advokátní komory ze dne 5. prosince 2017 o tom, že stěžovatelka nesložila opravnou advokátní zkoušku, spojenou s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 197/1996 Sb., kterou se vydává zkušební řád pro advokátní zkoušky a uznávací zkoušky (advokátní zkušební řád), ve znění pozdějších předpisů, alternativně spojenou s návrhem na zrušení §8 odst. 3 poslední věta této vyhlášky, za účasti České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí České advokátní komory (dále jen "Komora") o nesložení opravné advokátní zkoušky. Domnívá se, že tímto rozhodnutím bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i její právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka zároveň s ústavní stížností podala návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 197/1996 Sb., kterou se vydává zkušební řád pro advokátní zkoušky a uznávací zkoušky (advokátní zkušební řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), alternativně návrh na zrušení §8 odst. 3 poslední věta vyhlášky, podle níž platí, že: "Rozhodnutí senátu je konečné." Stěžovatelka má za to, že citovaná vyhláška, respektive její právě definovaná část je v rozporu zejména s čl. 26 odst. 1 Listiny, a proto by jí Ústavní soud měl zrušit. Stěžovatelka se dále domnívá, že její ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to zejména z důvodu, že se týká zájmů všech kandidátů advokátních zkoušek, kteří jsou závislí na vrchnostenském rozhodnutí Komory.
2. Stěžovatelka se domnívá - a v ústavní stížnosti svůj názor podrobně vysvětluje - že chování zkušebních komisařů vůči ní bylo neprofesionální, neobjektivní, neslušné, zaujaté a porušující důstojnost advokátského stavu.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Pro přípustnost ústavní stížnosti je dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario nezbytné, aby stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. To stěžovatelka neučinila, ačkoli má k dispozici ochranu v podobě žaloby ve správním soudnictví. Z argumentace stěžovatelky lze ostatně dovodit, že i ona sama v ústavní stížnosti uvažuje obdobně (srov. její odkaz na §40 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), když podle §41 písm. g) téhož zákona je jedním z orgánů Komory zkušební komise pro advokátní zkoušky. V tomto směru nutno též přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014 čj. 8 Ans 3/2013-63, byť tento rozsudek se týká odborné justiční zkoušky (srov. k tomu zejména odst. 37 právě citovaného rozsudku). Tento rozsudek a v něm odkazovaná judikatura Ústavního soudu sice vychází z toho, že není možné ve správním soudnictví přezkoumávat samotné hodnocení uchazeče, na druhou stranu i v případě tohoto typu odborných profesních zkoušek nutno aplikovat závěr, že tyto zkoušky musí probíhat způsobem stanoveným právními předpisy a při zachovávání základních práv a svobod uchazečů, to znamená mimo jiné nikoliv diskriminačním způsobem a ani tak, aby byla narušena důstojnost uchazečů (srov. k tomu přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 6 As 68/2012-47). Jsou-li tvrzení stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti a v dokumentech k ní přiložených pravdivá, pak ve stěžovatelčině případě bylo možné průběh zkoušky přezkoumat v rámci správního soudnictví (srov. k tomu přiměřeně též usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 1. 8. 2017 č. j. Konf 28/2014-55). Užití prostředků, jež by takto posloužily stěžovatelce k ochraně jejich práv, však sama v ústavní stížnosti netvrdí a ani žádná eventuální rozhodnutí v tomto směru nenapadá. Naopak se dovolává - jak je uvedeno shora - výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Podmínka předchozího vyčerpání opravných prostředků zakotvená v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom sleduje zájem na tom, aby ochranu základních práv poskytovaly primárně soudy, neboť jim tento úkol přísluší dle čl. 4 Ústavy. Nedostaly-li soudy dosud možnost se předmětnou právní otázkou zabývat, je ústavní stížnost zásadně nepřípustná.
6. Požadavek předchozího vyčerpání opravných prostředků sice není absolutní, ale řízení dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu má být toliko výjimkou z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. To nakonec vyplývá i z dikce samotného ustanovení, které vyžaduje podstatný přesah. Stěžovatelka ovšem přesah vlastních zájmů spatřuje v tom, že porušení základních práv se týká i ostatních kandidátů advokátních zkoušek. Takovéto konstatování ale pro aktivaci uvedené výjimky nepostačuje, když sama stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec neuvádí, proč by eventuální ochrana jí poskytnutá v rámci správního soudnictví měla být ať už z jakéhokoli důvodu nedostatečná.
7. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje, a nezbylo mu, než její ústavní stížnost a návrh na zrušení v záhlaví citované vyhlášky, resp. části jejího ustanovení, podaný na základě §74 zákona o Ústavním soudu, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu