ECLI:CZ:US:2000:3.US.459.99
sp. zn. III. ÚS 459/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatele N. B., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1999, čj. 28 Ca 332/97-93 a souvisejícího rozhodnutí Okresního úřadu v Novém Jičíně, pozemkového úřadu ze dne 8. srpna 1997, čj. PÚ 10262/92-Ša-72/9-A, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 17. 9. 1999 Ústavnímu soudu návrh v němž se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1999, č.j. 28 Ca 332/97-93, a rozhodnutí Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu ze dne 8. srpna 1997, č. j. PÚ/10262/92-Ša-72/9-A , s tím, že se jimi cítí dotčen na právech, zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Poukázal na okolnosti, za nichž byl původnímu vlastníkovi majetek odňat, a na obsah zůstavitelem pořízené závěti, podle které se stal jeho testamentárním dědicem, a tedy i osobou oprávněnou k uplatnění nároků na označené nemovitosti. V doplnění návrhu ze dne 29. 12. 1999 pak uvedl, že návrh směřuje pouze do výroku soudu týkajícího se jeho dědických práv.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ze spisu Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, č.j. PÚ/10262/92-Ša-72/9-A a ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca332/97, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel uplatnil restituční nárok jako závětní dědic zůstavitele P. W. A. B., zemřelého dne 18. září 1974 v Jižní Africe.
Pozemkový úřad rozhodl dne 8. 8. 1997, pod čj. PÚ/10262/92-Ša-72/9-A, že stěžovatel není vlastníkem označených nemovitostí, protože se mu nepodařilo prokázat existenci českého občanství zemřelého zůstavitele A. B., jehož nemovitosti přešly na stát způsobem, uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a stěžovatel tak nesplňuje podmínku osoby oprávněné dle §4 odst. l citovaného zákona.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 28 Ca 332/97-93, dne 23. 6. 1999 rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu potvrdil, avšak s jinou argumentací. Soud dospěl k závěru, že navrhovateli nelze přiznat postavení oprávněné osoby proto, že nebyl univerzálním závětním dědicem zemřelého A. B. Soud přitom nepovažoval za podstatné zjištění zůstavitelova státního občanství.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 28. 12. 1999. V předmětné stížnosti rozsáhle polemizoval s výkladem testamentu, který provedl Městský soud a se skutečností, zda původní vlastník předmětných nemovitostí byl státním občanem ČSR.
Návrh není důvodný.
Ústavní soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti a zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, i když nesdílí právní názor Městského soudu v Praze, vztahující se k otázce státního občanství zůstavitele. Je třeba uvést, že osoby, uplatňující nároky po smrti zůstavitele, jsou oprávněnými pouze tehdy, jestliže mohl restituční nárok uplatnit původní vlastník, tj. jestliže také on splnil i podmínku vztahující se ke státnímu občanství. Jiný výklad by vedl k nerovnosti v právech, ke zvýhodnění osob, uplatňujících nároky po zemřelých vlastnících, kteří by sami podmínku státního občanství nesplňovali, a proto by ani sami k uplatnění restitučních nároků nebyli osobami oprávněnými. Z pohledu obecného by opačný výklad vedl k porušení zásady nemo plus iuris ad alium transfere potest, k nepřijatelnému závěru, podle něhož by právní nástupce disponoval větším okruhem práv, než jeho právní předchůdce. Stěžovatel pak neprokázal existenci československého státního občanství zůstavitele A. B. ani v řízení před pozemkovým úřadem, ani u Městského soudu v Praze.
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje také na své dřívější rozhodnutí, sp.zn. I. ÚS 34/96, ve kterém rovněž konstatoval, že zemřelý P. W. A.B. byl v době své smrti britským státním občanem, nikoliv občanem ČSR.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů konstatoval, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nebyla porušena navrhovatelova základní práva daná mu ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a proto mu nezbylo než návrh v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout. Ani právní názor Ústavního soudu, odlišný od právního názoru Městského soudu v Praze, nemohl vést k jinému rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu