ECLI:CZ:US:2001:3.US.460.2000
sp. zn. III. ÚS 460/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. J. B., zast. JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Cdo 2230/98-47, ze dne 17. 5. 2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 20 Co 64/98-29, ze dne 29. 6. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 1. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Cdo 2230/98-47, ze dne 17. 5. 2000, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 20 Co 64/98-29, ze dne 29. 6. 1998. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 24 C 44/97-13, ze dne 17. 9. 1997 tak, že žaloba navrhovatele o zaplacení částky 32.084,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 24 C 44/97, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel v postavení žalobce před obecnými soudy se žalobou, podanou u tohoto soudu, domáhal stanovení povinnosti žalovaného B., s.r.o., cestovní kancelář se sídlem v Praze, zaplatit výše uvedenou částku z titulu neuskutečněného zájezdu prodaného touto cestovní kanceláří. Soud I. stupně rozsudkem, č.j. 24 C 44/97-13, ze dne 17. 9. 1997, plně vyhověl žalobě s odůvodněním, že účastníci uzavřeli smlouvu o rekreačním pobytu v Maroku pro dvě osoby v ceně žalované částky, přičemž se zájezd neuskutečnil. Z provedených důkazů vzal soud I. stupně za prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva podle §733 občanského zákoníku o obstarání věci, kdy žalovaný se zavázal obstarat žalobci zahraniční zájezd a žalobce se zavázal zaplatit cenu zájezdu. Povinnost ze smlouvy splnil pouze žalobce, žalovaný svůj závazek nesplnil a cenu zájezdu odmítl žalobci vrátit s poukazem na to, že v dané věci vystupoval pouze na základě provizní smlouvy uzavřené se společností C., a vrátil mu pouze výši provize. Podle názoru soudu I. stupně žalobce neměl z čeho dovodit, že by smlouvu uzavíral s jinou společností, jak tvrdí žalovaný. Žalovaný ničím neprokázal své tvrzení, že žalobci bylo známo, že uzavírá smlouvu s někým jiným než se žalovaným.
K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 20 Co 64/98-29, ze dne 29. 6. 1998, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. V odvolacím řízení a po doplnění dokazování dospěl odvolací soudu k závěru, že odvolání bylo důvodné. Konstatoval, že závěr soudu I. stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva podle §733 občanského zákoníku o obstarání věci, když z provedených důkazů dovodil, že obstaratelem zájezdu, tj. smluvní stranou s povinností plnit, byl žalovaný, odporuje provedeným skutkovým zjištěním, neboť z nich naopak plyne, že obstaratelem zájezdu byla cestovní kancelář C. a žalovaný při obstarávání věci vystupoval jako prostředník na základě smlouvy o provizi, kterou s C. uzavřel dne 4. 4. 1995. Z provedených důkazů odvolací soud dovodil, že žalobce o existenci cestovní kanceláře C. věděl od samého počátku a následně i od žalovaného a konstatoval, že není proto správný názor soudu I. stupně, vyjádřený v odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobce neměl z čeho dovodit, že smlouvu uzavíral s jinou společnosti než se žalovaným.
K dovolání žalobce rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. 33 Cdo 2230/98-47, ze dne 17. 5. 2000, dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 a 134 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Dovolací soud konstatoval, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Dále dovolací soud konstatoval, že v předmětné věci nebyl dán ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., protože právní posouzení předmětné věci odvolacím soudem bylo správné.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru bylo těmito rozhodnutími porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení práva spatřoval navrhovatel v tom, že dovolací i odvolací soud porušily při hodnocení provedených důkazů zásady správného myšlení a nehodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti. V důsledku těchto nesprávností pak oba soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování a v obsahu spisu. Další pochybení spatřoval navrhovatel v tom, že oba soudy se nezabývaly navrhovatelem uplatněnou námitkou neplatnosti údajné smlouvy mezi ním a C. pro neurčitost. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
K výzvě Ústavního soud podal své vyjádření i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve svém stručném vyjádření uvedl, že dovolání navrhovatele bylo zamítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo věcně správné.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel dovolával ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu, stejně jako tomu bylo v dovolání, je polemika navrhovatele a jeho nesouhlas se skutkovými a právními závěry odvolacího a dovolacího soudu. V této souvislosti je na místě připomenout konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, který již mnohokrát vyjádřil svůj názor na porušení základních práv subjektu hodnocením důkazů v rámci soudního řízení. Ústavní soud se proto plně na tato rozhodnutí a závěry v nich obsažené odvolává. K meritu předmětné věci je pak nutno dodat, že nesouhlas navrhovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů nelze považovat za důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, pokud tato rozhodnutí jsou postavena na takovém hodnocení důkazů, které odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je vyjádřena v §132 o.s.ř. Pokud obecné soudy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny pak v jejich vzájemné souvislosti a z těchto hodnocení vyvodily své skutkové a právní závěry, nelze v postupu obecných soudů spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Pokud obecné soudy zachovaly postup, uložený jim příslušnými ustanoveními o.s.ř. při dokazování a hodnocení důkazů, nelze samotný výsledek, který je nepříznivý pro navrhovatele, považovat za porušení základního práva. Ústavní soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout i jinou obecnou zásadu občanského práva, a to zásadu "právo svědčí bdělým". Pokud navrhovatel namítal neurčitost smlouvy a měl nějaké nejasnosti v souvislosti s formulacemi smlouvy a zejména dodacích podmínek, bylo na něm, aby tyto nejasnosti odstranil a své pochybnosti vyřešil. Na základě celkového posouzení pak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu