ECLI:CZ:US:2006:3.US.461.06
sp. zn. III. ÚS 461/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SARTEX, s. r. o., se sídlem Praha 10, U Továren 999/31, zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem v Příbrami II, Dlouhá 141, proti příkazu Policie České republiky, útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru přímých daní, ze dne 28. 3. 2006, ČTS: FIPO-74/PD-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 6. 2006 brojila stěžovatelka proti shora uvedenému příkazu policejního orgánu k prohlídce jiných prostor podle §83a odst. 1 trestního řádu, přičemž poukazovala na to, že v něm chybí přesné označení prostor, ve kterých má být prohlídka uskutečněna, a dále i označení trestního řízení, v souvislosti s nímž je trestní příkaz vydáván, policejního orgánu pověřeného provedením prohlídky, kromě toho není tento příkaz dostatečně odůvodněn a chybí předchozí souhlas příslušného státního zástupce.
Jde-li o prohlídku samotnou, stěžovatelka namítla, že nebyl proveden podle §84 trestního řádu výslech osoby oprávněné jednat jejím jménem, ačkoliv taková osoba - jednalo se o jednatele Ing. M. H. - byla po dobu provádění prohlídky přítomna. Policejní orgán vyslechl pouze její zaměstnankyni I. B., účetní. Jmenovaná přitom uvedla, že stěžovatelka nemá v současné době obchodní styky se subjekty uvedenými v předmětném příkazu a že se zde žádné účetní doklady těchto společností nenachází. Přes ochotu spolupráce stěžovatelky, kdy tedy policejní orgán mohl postupovat podle §78 trestního řádu, byla prohlídka provedena, přičemž došlo k zabavení prakticky všech účetních a obchodních dokumentů stěžovatelky. Stěžovatelka dále policejnímu orgánu vytýká, že nepostupoval v souladu s ustanovením §79 odst. 5 trestního řádu, když neprovedl řádný soupis všech odňatých věcí. Tímto postupem mělo dojít k zásahu do jejích práv garantovaných čl. 11 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konečně stěžovatelka namítá, že policejní orgán zajistil věci, které s trestním řízením nijak nesouvisejí nebo které jsou obecně dostupné. Mělo-li být účelem prohlídky zjistit vztahy stěžovatelky a společnosti C.E.C, a. s., pak tyto byly objasněny při výslechu výše uvedených osob. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na předchozí spolupráci jejího jednatele M. L. s policií, vzhledem k čemuž má za to, že zásah policejního orgánu byl neadekvátní.
Dle názoru stěžovatelky měl policejní orgán porušit její ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 12 odst. 1 a čl. 13 Listiny, vzhledem k čemuž navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem předmětný příkaz zrušil a aby konstatoval, že při zmíněné prohlídce došlo k porušení výše uvedených ustanovení Listiny (až na ustanovení čl. 13), zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených práv a přikázal mu obnovit stav před porušením, tj. vrátit odňaté věci. Současně stěžovatelka požádala Ústavní soud o postup podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření policejního orgánu k ústavní stížnosti. V úvodu zaslaného vyjádření policejní orgán sdělil, kdo, pro jaký skutek a trestný čin je trestně stíhán, a současně objasnil, jaká je souvislost mezi provedenou prohlídkou a tímto trestním stíháním. Následně se policejní orgán vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatelky. Pokud jde o vymezení prostor, kde měla být prohlídka uvedena, došlo dle tohoto vyjádření k administrativní chybě, když ve větě "přikazuji provést prohlídku jiných prostor v objektu Dobříš, Komenského nám. 412 a to v kanceláři firmy SARTEX, s. r. o., IČO 25624636, Praha 10, U továren 999/31", namísto spojky "a" bylo použito slovní spojení "a to". Nicméně v odůvodnění příkazu je objekt, v němž měla být prohlídka konána, přesně popsán, prohlídky se konaly na obou výše uvedených adresách. Pokud stěžovatelka poukazuje na nedostatečně vymezené trestní stíhání, v příkaze nebylo uvedeno, koho se trestní stíhání týká, aby nemohlo dojít k znehodnocení důkazů zúčastněnými osobami. Námitky stěžovatelky stran nedostatečného označení policejního orgánu a neexistence souhlasu státního zástupce pak nemají být důvodné, protože v záhlaví příkazu je přesně specifikován útvar, který měl prohlídku provést, souhlas vyjádřil dozorující státní zástupce telefonicky dne 28. 3. 2006 a písemně dne 29. 3. 2006. Policejní orgán, jde-li o odůvodnění příkazu, poukazuje na to, že je v něm uvedeno, že je třeba zajistit věci důležité pro trestní stíhání, v jeho výroku je pak uvedeno, o jaké věci se má jednat. Příkaz musí být stručný a jasný, přičemž není jeho účelem popisovat průběh šetření v příslušné trestní věci či uvádět stav trestního řízení.
Ve vztahu k tvrzeným nedostatkům provedené prohlídky policejní orgán uvedl, že předchozí výslech byl proveden s I. B. jako jedinou přítomnou zaměstnankyní. Po zahájení prohlídky dne 11. 4. 2006 se dostavil Ing. M. H., který prohlásil, že je jednatelem společnosti, kterážto skutečnost však neplynula z výpisu z obchodního rejstříku, neboť jako jednatel společnosti byl zapsán M. L., který je dlouhodobě v zahraničí. Dále bylo zjištěno, že návrh na zápis této skutečnosti podal Ing. M. H. tentýž den, kdy byla prováděna prohlídka. Po tomto zjištění byla prohlídka přerušena a byl proveden výslech této osoby. Jde-li o zajištění věcí, v protokolu je uveden popis toho, jaké písemnosti obsahuje jak šanon, tak pytel, který je zapečetěn a parafován Ing. M. H. nebo dalšími zaměstnanci. Jmenovaný při podání vysvětlení dne 18. 4. 2006 uvedl, že se chce zúčastnit rozpečeťování a sepisu zajištěných materiálů, nakonec se však tohoto úkonu s omluvou nezúčastnil. Účetní doklady byly zajištěny pouze do roku 2005, stěžovatelka dosud zpřístupnění zajištěných materiálů nepožadovala, účetní data (zřejmě v elektronické podobě) jí zůstala k dispozici. Policejní orgán dále uvedl, že veřejně dostupné písemnosti si vyžádal, ovšem z vyjádření soudce Městského soudu v Praze plyne, že ve složce stěžovatelky či společnosti C.E.C., a. s., všechny potřebné materiály uloženy nebyly.
Ústavní soud si vyžádal i vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze. To se ztotožnilo s výše uvedeným vyjádřením policejního orgánu a dále vyslovilo názor, že podmínka předchozího souhlasu státního zástupce s příkazem je splněna, je-li tento souhlas vydán před započetím prohlídky. K označení objektu pak sdělilo, že není v logickém souladu text výrokové části a odůvodnění příkazu, bylo chybou státního zástupce, že si toho nevšiml.
Ústavní soud tato vyjádření zaslal stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka svou repliku zaslala po stanovené lhůtě. V ní označila vysvětlení policejního orgánu, jež se týkalo vymezení dotčených prostor v příkazu k prohlídce, za zkreslující, resp. nepravdivé, z tohoto vymezení má být patrno, že prohlídka měla být uskutečněna v objektu v Dobříši, přičemž pochybení policejního orgánu nemohlo být napraveno v odůvodnění příkazu, neboť závazný je pouze jeho výrok. I kdyby došlo k "administrativní chybě" (a prohlídka měla být uskutečněna v obou objektech), stěžovatelka nemá v uvedeném objektu žádné kanceláře a nejsou jí známy důvody, proč policejní orgán tuto prohlídku nařídil. Stěžovatelka dále označuje vysvětlení policejního orgánu ohledně údajně nedostatečné specifikace trestního stíhání za nelogické, neboť riziko, že by došlo ke znehodnocení listin a jiných materiálů, zde neexistovalo, protože příkaz k prohlídce byl doručen před jejím započetím. Stěžovatelka následně v podstatě opakuje svou argumentaci, že nebyl dostatečně označen policejní orgán, který má prohlídku provést, a že není zřejmé, zda byl udělen předchozí souhlas státního zástupce, přičemž zdůrazňuje, že souhlas musí předcházet vydání příkazu. Stěžovatelka dále opět opakuje, že z odůvodnění příkazu není patrné, v čem je spatřována skutečnost, že právě u ní se nacházejí věci důležité pro trestní řízení. K průběhu prohlídky stěžovatelka uvádí, že policejnímu orgánu bylo zřejmé, že jednatelem je M. L., který s ním komunikoval, a znovu opakuje, že I. B. s policejním orgánem spolupracovala, a tudíž stačilo pouze specifikovat, jaké dokumenty po stěžovatelce požaduje. Konečně uvádí, že nedostatek v podobě nedostatečného označení jednotlivých věcí, které byly zajištěny, nelze zhojit až při následném "rozpečeťování" jednotlivých složek.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Proto přistoupil k posouzení, zda nejde o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka ve vztahu k uvedenému příkazu vytýká, že vznikají pochybnosti, který konkrétní objekt je předmětem nařizované prohlídky. Úvodem možno zmínit, že trestní řád stanoví písemnou formu příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že musí být odůvodněn, žádné požadavky nestanoví. Na straně druhé však tyto požadavky lze vyvozovat z povahy věci. Jednou ze základních náležitostí je nepochybně vymezení prostor, kde má být prohlídka provedena. Přitom lze souhlasit s názorem stěžovatelky, že toto vymezení není zcela jednoznačné, k čemuž ovšem Ústavní soud dodává, že tomu tak je, pokud by se bral v úvahu jen první odstavec příkazu. Ovšem členění příkazu na jednotlivé části, jak je tomu v případě rozhodnutí (srov. §120 a §134 trestního řádu), není zákonem předepsáno (byť by přiměřené uplatnění pravidel vyplývajících z uvedených ustanovení bylo nepochybně vhodné). Z toho plyne, že rozlišovat mezi "výrokem" a odůvodněním příkazu lze na základě nikoliv formálního rozčlenění, jak je v tom kterém příkazu uvedeno, ale na základě vlastní povahy vlastního textu. Z odstavce třetího, jenž je umístěn pod nadpisem "odůvodnění", je přitom objekt prohlídky vymezen zcela jednoznačně, přičemž v souvislosti s odstavcem druhým, kde se rovněž nalézá údaj "Dobříš, Komenského nám. 412", představující sídlo dvou firem, jejichž doklady měly být eventuálně zajištěny a kde také byla prohlídka prováděna, je zcela zřejmé, že v případě uvedení tohoto údaje v odstavci prvním šlo o omyl v psaní.
Namítá-li stěžovatelka, že v příkazu není specifikováno trestní řízení, v souvislosti s nímž měla být prohlídka vykonána, toto jeho "zákonnou" náležitostí není, a lze připustit, že z hlediska vyšetřovací taktiky v některých případech by nebylo namístě přesně konkretizovat osobu, která je stíhána, a ani skutek, pro který je stíhána. Nicméně musí zde být nějaký záchytný bod, který by umožňoval kontrolu v tom ohledu, že domovní prohlídka nebyla provedena svévolně, tedy bez souvislosti s konkrétní trestní věcí, k čemuž může postačovat uvedení její spisové značky. Takový postup ovšem lze akceptovat ve skutečně odůvodněných případech. V dané věci však tato skutečnost z ničeho neplyne, a tak Ústavnímu soudu nezbylo, než se zabývat i tím, zda se v daném případě nejednalo o svévolný postup policejního orgánu (k tomu viz níže). Jestliže stěžovatelka uvádí, že příkaz neobsahuje označení policejního orgánu, resp. konkrétního útvaru či odboru, který je pověřen provedením nařízené prohlídky, z ustanovení §83a trestního řádu plyne, že prohlídku provede orgán, který ji nařídil, přičemž z hlavičky příkazu je zcela zřejmé, jaký orgán tak učinil. Proto ani v tomto ohledu nelze stěžovatelce dát za pravdu.
Poukazuje-li stěžovatelka na nedostatek "předchozího souhlasu" státního zástupce, ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné podstatné pochybení neshledal. V prvé řadě je třeba zmínit, že §83a odst. 1 trestního řádu hovoří o předchozím souhlasu s nařízením prohlídky. Toto ustanovení lze chápat tak, že je nezbytný souhlas státního zástupce s prohlídkou jako takovou, neboť samotný příkaz nijak do práv dotčeného subjektu nezasahuje (k tomu dochází až samotným provedením prohlídky), naopak z hlediska ochrany práv takového subjektu a dodržení zákonnosti příslušného postupu je potřebné, aby státní zástupce měl možnost posoudit rovněž vlastní příkaz a případně, shledá-li jeho rozpor se zákonem, souhlas neudělit. Proto nelze vytýkat státnímu zástupci, že svůj předchozí souhlas (písemně) udělil až den následující po vydání příslušného příkazu. Nelze ovšem přehlédnout, že na formu takového souhlasu zákon žádné nároky neklade, přičemž telefonický souhlas udělil již den předchozí, jak plyne z vyjádření policejního orgánu. Nutno ale dodat, že je nepochybně žádoucí, aby "předchozí souhlas" byl vydáván v takové podobě, aby byly veškeré pochybnosti stran např. toho, kdo jej vydal, vyloučeny.
K námitkám stěžovatelky, týkajícím se nedostatečného odůvodnění příkazu, Ústavní soud uvádí, že co do důvodů je příkaz poměrně stručný, dostatečně zřejmý je účel prohlídky, jímž je nalezení a zajištění účetních a příp. i dalších dokladů stěžovatelky a s ní propojených společností. V daném případě však není možno odhlédnout od věcné stránky. Z údajů, jež byly obsaženy ve vyjádření policejního orgánu a o jejichž správnosti či pravdivosti není důvodu pochybovat, když ani stěžovatelka je - co do faktických údajů - žádným způsobem nenapadla, jakož i z příloh tohoto vyjádření, mj. z usnesení ze dne 21. 6. 2005, ČTS: FIPO-74/PD-2005, kterým bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání R. M., vyplývá, že je zde důvodné podezření ze spáchání konkrétního trestného činu, k němuž mělo dojít v rámci působení jmenovaného (jakožto předsedy představenstva) ve společnosti C.E.C., a. s. Z dalších dokumentů, mj. z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 29. 3. 2005, které podal M. L., a ze dne 16. 3. 2005, které podal J. S., je pak zřejmé, že mezi uvedenou společností a stěžovatelkou existovalo (případně existuje) osobní a kapitálové propojení. V souvislosti s tímto propojením je třeba poukázat na podezření vzbuzující transfery akcií a finančních prostředků, jež mohly mít souvislost s činností R. M., pro kterou je nyní trestně stíhán. Vzhledem k těmto skutečnostem se orgány činné v trestním řízení mohly zcela důvodně ve smyslu §82 odst. 1 a 2 trestního řádu domnívat, že v prostorách se nalézají věci důležité pro trestní stíhání, zejména pak různé listiny a účetní doklady. Vzhledem k těmto okolnostem nemá Ústavní soud za to, že by provedení prohlídky bylo zjevně nedůvodné, které je nutno chápat jako projev svévole orgánů činných v trestním řízení, jež je předpokladem ingerence Ústavního soudu do jejich činnosti.
Ústavní soud pak nemůže přisvědčit ani tomu, že by policejní orgán pochybil ve vztahu k ustanovení §84 trestního řádu, neboť vzhledem k tomu, že M. L. jako jednatel společnosti se nenalézal na území České republiky, nezbylo mu než vyslechnout osobu, jež se v prostorách stěžovatelky nacházela. Skutečnost, že dalším jednatelem měl být i Ing. M. H., policejní orgán nevěděl a ani vědět nemohl. Ostatně, jakmile jmenovaný tuto skutečnost doložil, prohlídka byla přerušena a byl proveden jeho výslech. Nelze ani vytýkat policejnímu orgánu, že nepostupoval podle §78 trestního řádu, neboť v daném případě, jak plyne z povahy věci, nebylo možno přesně specifikovat věc nebo věci, které by měly být vydány, a kompletnost jejich vydání zkontrolovat, příp. v rámci prohlídky mohly být nalezeny i věci důležité pro trestní řízení, o jejichž existenci orgány činné v trestním řízení neměly v dané fázi žádnou vědomost.
Stejně tak Ústavní soud musí odmítnout námitku stěžovatelky, že nebylo dodrženo ustanovení §79 odst. 5 trestního řádu. Vzhledem ke skutečnosti, že došlo k odnětí věci v podobě listin či účetních dokladů, každá z těchto listin či každý jednotlivý účetní doklad, pokud by se mělo důsledně vycházet z názoru stěžovatelky, by musel být dostatečně popsán v předmětném protokolu. Ovšem vzhledem k množství zajištěného materiálu, a tedy k časové náročnosti takovéhoto postupu, by nebylo reálné v nějakém přijatelném časovém úseku prohlídku realizovat. Pokud policejní orgán jednak popsal jednotlivé složky listin, přičemž navíc došlo k uložení zajištěného materiálu do zapečetěných schránek s tím, že podrobný sepis bude proveden později, bylo požadavkům citovaného ustanovení učiněno zadost. Tuto námitku lze navíc jen stěží chápat jako důvodnou již jen proto, že stěžovatelka, ač jí byl termín podrobného sepisu zajištěných věcí policejním orgánem dán na vědomí s tím, že se tohoto úkonu může zúčastnit, této možnosti vůbec nevyužila. Má-li stěžovatelka za to, že byly zajištěny některé věci nedůvodně, může se domáhat jejich vrácení postupem dle §80 trestního řádu, této možnosti však rovněž patrně dosud nevyužila.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
K žádosti stěžovatelky, aby Ústavní soud postupoval podle §39 zákona o Ústavní soudu, lze uvést, že Ústavní soud o její ústavní stížnosti rozhodoval ihned poté, co si opatřil příslušné podklady, přičemž v tomto mezidobí byly vyřízeny návrhy, jež Ústavnímu soudu došly dříve, takže se tato žádost stala bezpředmětnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006